22 Cdo 3474/2022-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Aventin Prague s. r. o., IČO 04576195, se sídlem v Praze 1 – Nové město, Purkyňova 53/4, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalovanému P. M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 68/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 22 Co 33/2022-386, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 641 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Marka Hoskovce.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 17 C 68/2019-257, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitým věcem, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 531 m2, součástí pozemku je stavba: XY, bydlení, stavba stojící na pozemku parc. č. XY, nemovitá kulturní památka, památková rezervace – budova, pozemek v památkové rezervaci, památkové chráněné území, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 148 m2, jiná plocha, nemovitá kulturní památka, památková rezervace, budova, pozemek v památkové rezervaci, památkově chráněné území, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY (výrok I).
Nemovitosti uvedené ve výroku I přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), které uložil, aby zaplatila žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 11 500 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 22 Co 33/2022-386, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil a ve výroku III změnil jen tak, že částka, kterou je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit činí 13 827 609,17 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), a uložil účastníkům, aby nahradili náklady řízení vzniklé státu (výroky III-VI).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání však žalobkyně nevymezuje právní otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena; z obsahu dovolání se podává, že je nespokojená s tím, že odvolací soud při určení ceny vypořádávaných nemovitostí vyšel ze znaleckého posudku, který byl během odvolacího řízení aktualizován, přičemž podle judikatury dovolacího soudu nešlo o případ, kdy by byla taková aktualizace nutná.
Upozorňuje, že pokud se jedná o relativně krátkou dobu, která uplynula mezi rozhodnutím soudů obou stupňů, pak není třeba obvyklou cenu nemovitostí v odvolacím řízení aktualizovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4185/2008). Tvrdí, že za prodlevami v řízení jsou obstrukce žalovaného, kvůli kterým se řízení protáhlo, a došlo tak ke zvýšení ceny nemovitostí. Má za to, že odvolací soud měl určit cenu podle stavu ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobkyně navrhla, aby „vzhledem k tomu, že část výroku I rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci, aby dovolací soud tuto část výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 243e odst. 1.
2 o. s. ř. zrušil ve vztahu ke změně výroku soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V této věci jde o otázku již v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou a rozhodnutí odvolacího soudu není s touto judikaturou v rozporu. Dovolací soud zaujal k otázce výše přiměřené náhrady poskytnuté spoluvlastníkovi vylučovanému ze spoluvlastnictví názor v rozsudku ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaném pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, kde uzavřel, že základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování.
Opakovaně pak konstatoval, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitosti v době jejího vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, z celé řady na něj navazujících rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020). To odpovídá znění § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Při doslovném výkladu zákona by tak, přísně vzato, musela být vždy zjištěna cena ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu.
Takový požadavek by byl zjevně nerealizovatelný, a proto dovolací soud poté, co nejprve konstatoval nutnost vyjít z ceny věci v době jejího vypořádání, doplnil orientační údaje týkající se doby, která mohla uběhnout od zpracování znaleckého posudku o ceně do doby vyhlášení rozsudku, aniž by bylo bezpodmínečně nutné posudek aktualizovat ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4185/2008). Základním pravidlem však zůstává zjištění ceny ke dni vypořádání, tedy vyhlášení rozsudku, kterým se odvolací řízení končí.
Proto jestliže odvolací soud vyjde z ceny určené ve znaleckém posudku aktualizovaném v odvolacím řízení, i když podle judikatury taková aktualizace ještě nebyla nutná, nepostupuje v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Taková aktualizace, i když není nezbytně nutná, je v době kolísání cen nemovitostí spíše vhodná než nesprávná. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu