22 Cdo 2125/2020-708
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce K. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Malým,
advokátem se sídle v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, IČO: 00020478,
o zaplacení 127 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C
87/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.
prosince 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, takto:
I. Dovolání žalobce do výroků II, III a IV rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, o náhradě nákladů řízení
se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co
35/2018-676, se v části výroku I, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn ohledně částky 77 725 Kč tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta,
a ve výrocích II, III a IV, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu
v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 29 C 87/2005-524, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 127
000 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení náhrady za omezení vlastnického
práva z důvodu existence vodní nádrže ve vlastnictví žalované nacházející se na
pozemcích žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce (tehdy
spolu s manželkou) nabyl pozemky, na nichž se již od 60. let 20. století
nacházela vodní nádrž XY, a to kupními smlouvami mezi lety 1993–1999, přičemž
tehdy se nesprávně domníval, že spolu s pozemky nabývá vlastnické právo též k
vodní nádrži, kterou chtěl využívat k chovu ryb; v době nabytí vlastnického
práva k pozemkům nevěděl, že vodní nádrž nebude moci užívat. Soud prvního
stupně zhodnotil míru omezení vlastnického práva, která s ohledem na to, že
vodní nádrž zasahuje pozemky žalobce v celém rozsahu, je takové intenzity, že
zasluhuje náhradu; žalobce totiž fakticky ztratil možnost zatopené pozemky
jakkoliv užívat, přičemž toto omezení trvalo v době vydání rozhodnutí soudu
prvního stupně od nabytí vlastnictví žalobcem již 15 let a bude trvat navždy,
resp. po dobu existence vodní nádrže – omezení vlastnického práva žalobce je
tedy trvalé. Co se týče právního posouzení, soud prvního stupně vycházel z § 50
písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen
„vodní zákon“), a z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, na základě čehož
přiznal žalobci právo na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva. Při stanovení výše této náhrady soud prvního stupně vyšel ze znaleckého
posudku, který nechal v průběhu řízení zpracovat, a který tuto náhradu na
základě zjištění obvyklé ceny ročního nájemného za užívání zatopených pozemků v
předmětné době vyčíslil na částku 127 000 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 4. 12. 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I potvrdil v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci 49 275 Kč, a ve zbývající části ohledně 77 725 Kč rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I). Dále
změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok III) a nákladech státu (výrok IV). Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně potud, že nárok žalobce
na přiznání jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu § 50
písm. c), resp. § 59a vodního zákona, je dán; nesouhlasil však v plném rozsahu
se stanovením výše této náhrady tak, jak byla vyčíslena soudem prvního stupně. Soud prvního stupně totiž podle názoru odvolacího soudu až příliš vycházel ze
znaleckého posudku, a navíc po vydání rozsudku soudu prvního stupně se některá
rozhodná kritéria změnila, neboť žalobce převedl předmětné pozemky na třetí
osobu.
Odvolací soud snížil výši náhrady zejména z důvodu povědomí žalobce o
existenci omezení v podobě vodní nádrže nacházející se na pozemcích již v době,
kdy k těmto pozemkům nabýval vlastnické právo. Z celkových 9 541 m2
představujících součet výměr jednotlivých pozemků, na nichž se vodní nádrž
nachází, odvolací soud do nároku na náhradu započítal pouze pozemky o celkové
výměře 7 692 m2, které žalobce nabyl postupně dvěma kupními smlouvami v roce
1993, přičemž odvolací soud považoval s ohledem na tehdejší nevyjasněné právní
vztahy ještě za omluvitelné, že se žalobce v době uzavírání těchto kupních
smluv domníval, že bude moci vodní nádrž užívat. Nicméně co se týče pozemku o
výměře zbývajících 1 849 m2 (původně pozemek parc. č. XY), odvolací soud jej z
nároku na náhradu za omezení vlastnického práva vyloučil, neboť tento pozemek
žalobce nabyl do svého vlastnictví až v roce 1999, kdy mu již s ohledem na v
řízení zjištěné okolnosti muselo být zřejmé, že spolu s pozemkem nenabývá vodní
nádrž, která se na něm nachází, i to, že ji bez souhlasu příslušných orgánů
nebude oprávněn jakkoliv užívat, a s omezením tedy musel předem počítat, tudíž
mu nárok na náhradu za tento pozemek nepřísluší. Odvolací soud dále zohlednil,
že žalobce předmětné pozemky, za něž požaduje náhradu, v průběhu řízení prodal
třetí osobě. Okamžikem prodeje pozemků došlo ke skončení trvání omezení
vlastnického práva žalobce, a proto nelze udržet kritérium trvalosti omezení
tak, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že celková doba
trvání omezení vlastnického práva žalobce byla cca 16 let, a pokud by k prodeji
nedošlo, považoval by i odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně
tyto pozemky za takřka neprodejné. S ohledem na to, že po dobu trvání
vlastnictví k předmětným pozemkům žalobce neměl prakticky žádnou možnost tyto
pozemky (vzhledem k umístění vodní nádrže po celé ploše těchto pozemků)
fakticky užívat, nárok na náhradu mu náleží. Odvolací soud nicméně nesouhlasil
s vyčíslením náhrady na základě znaleckého posudku, který jako hlavní
východisko použil stanovení výše obvyklého nájemného a obvyklé ceny pozemků. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně použil znalecký posudek Ing. Hlavatého z roku 2011, který považoval za nejrelevantnější ke stanovení výše
obvyklého nájemného a obvyklé ceny nemovitostí, neboť tento posudek určoval
tyto částky zhruba v polovině rozhodné doby, kdy omezení vlastnického práva
žalobce trvalo (mezi lety 2002, kdy nabyl účinnosti vodní zákon a 2017, kdy
žalobce předmětné pozemky prodal). S ohledem na to, že však bylo následně
zjištěno, že omezení vlastnického práva žalobce není trvalé, nebylo možné
vycházet ze vzorce pro tzv. věčnou rentu, jako to učinil znalec, který
výslednou částku zjištěné obvyklé ceny pozemků násobil s ohledem na trvalost
omezení koeficientem 2, a to z důvodu, že u odkupů pozemků k výstavbě vodních
nádrží běžně dochází k navýšení částek až o 100 %. Podle odvolacího soudu zde
navíc ani o žádný odkup nešlo, a proto tento koeficient nepoužil.
Na základě
výše uvedeného tedy odvolací soud vycházel při stanovení výše náhrady z celkové
výměry pozemku 7 692 m2 (bez započtení pozemku parc. č. XY) a doby omezení
vlastnického práva 16 let. Ohledně výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku,
přičemž náhrada za 16 let omezení byla vyčíslena celkem na 61 120 Kč (částka
určená znalcem nebyla oproti výsledku, k němuž původně dospěl soud prvního
stupně, násobena koeficientem 2, neboť v době rozhodování odvolacího soudu bylo
zjištěno, že omezení vlastnického práva žalobce v důsledku prodeje předmětných
pozemků již dále netrvá); nicméně se jednalo o částku odpovídající výměře všech
pozemků včetně pozemku parc. č. XY. Odvolací soud proto částku snížil s ohledem
na skutečně započítávanou plochu pozemků a dospěl k celkové částce 49 275 Kč. Dále uvedl, že náhradu v této výši považuje za odpovídající, neboť se výsledná
částka ani příliš neliší od částky, která by byla stanovena metodou výpočtu na
základě průměrné ceny zemědělských pozemků v dané oblasti podle oceňovacích
předpisů, ani od částky vycházející ze stanovení 3 % ročního nájemného s
ohledem na současnou cenu pozemků stanovenou dalším znaleckým posudkem
zpracovaným v průběhu tohoto řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, ve které byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 77 725 Kč tak, že se žaloba
zamítá, a do výroků II, III a IV o nákladech řízení podal žalobce dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
zároveň otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny; má za
to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř., a to jak hmotněprávního – z důvodu
nesprávné aplikace hmotněprávních norem na provedení výpočtu při stanovení výše
náhrady za omezení vlastnického práva, tak procesněprávního – při aplikaci
procesněprávních norem při odmítnutí některých důkazů, které by mohly mít na
rozhodnutí ve věci vliv, a při rozhodování o nákladech řízení. Žalobce v dovolání formuloval následující námitky: 1) odvolací soud pochybil,
když z přiznání náhrady za omezení vlastnického práva zcela vyloučil pozemek
parc. č. XY, který žalobce nabyl na základě kupní smlouvy až v roce 1999,
přičemž v této době již musel vědět, že nabývá pozemek, na němž se nachází
vodní nádrž, kterou nebude oprávněn užívat, a tohoto omezení si tak měl být
vědom již v době nabytí vlastnického práva, tudíž mu nárok na náhradu za tento
pozemek nenáleží; 2) odvolací soud podle žalobce zcela nesprávně použil
neaktuální cenu pozemků stanovenou na základě znaleckého posudku z roku 2011.
Žalobce namítá, že při stanovení výše náhrady na základě ceny pozemku či výše
nájemného má sice soud vycházet ze stavu v době omezení vlastnického práva,
nicméně v cenách dnešních (tedy v ceně stanovené v době rozhodování soudu) tak,
aby došlo i k zohlednění růstu cen nemovitostí. Za vhodnější než znalecký
posudek Ing. Hlavatého z roku 2011 proto žalobce považoval znalecký posudek
Ing. Zemana z roku 2017, který kalkuloval s aktuálními cenami nemovitostí. Žalobce rovněž v úvodu dovolání uvedl, že odvolací soud nesprávně zohlednil
cenu, za kterou žalobce následně předmětné pozemky prodal, přitom měl vycházet
z ceny obvyklé stanovené znaleckým posudkem, která je v takovém případě
rozhodná; 3) žalobce vytýká odvolacímu soudu, že v řízení neprovedl důkaz
žalobcem navrhovaným znaleckým posudkem, kterým by měla být porovnána „tržní
cena“ předmětných pozemků před omezením vlastnického práva a po tomto omezení,
čímž by byl zohledněn předpokládaný vliv takového omezení na „tržní cenu“
nemovitostí, a to přesto, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
výslovně zmínil, že vliv tohoto omezení na „tržní cenu“ pozemků se jevil jako
fatální, a pokud by k prodeji pozemků nedošlo, považoval by i odvolací soud
předmětné pozemky za zcela neprodejné; 4) odvolací soud podle žalovaného při
stanovování výše náhrady na základě znaleckého posudku dále nesprávně
nezapočítal v posudku zmiňovaný koeficient 2, kterým měla být zdvojnásobena
výsledná částka, přestože zároveň tyto pozemky odvolací soud z důvodu omezení
vlastnického práva označil za neprodejné. Žalobce je přesvědčen o tom, že pokud
v době trvání jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům byla intenzita
omezení z důvodu existence vodního díla natolik zásadní, že tyto pozemky
žalobce nemohl prakticky vůbec užívat (což ostatně konstatoval i odvolací
soud), měla by mu být přiznána náhrada za takové omezení v maximální míře,
nikoliv být snižována; 5) v souvislosti s výše uvedenou námitkou se žalobce
dále domnívá, že odvolací soud při stanovení výše náhrady na základě
oceňovacích předpisů rovněž nesprávně použil další koeficient, a to koeficient
5, namísto koeficientu 10 [podle § 16b odst. 3 a 4 zákona č. 151/1997 Sb., o
oceňování majetku a o změně některých zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2020
(dále jen „zákon o oceňování majetku“)]. Znalec nejprve určí obvyklou cenu
ročního nájemného, která je následně násobena koeficientem podle počtu let
užívání, nejvýše však 5; pokud se však jedná o omezení na dobu neurčitou,
použije se koeficient 10. Žalobce má proto za to, že měl být použit koeficient
10, neboť omezení jeho vlastnického práva je trvalé, náhrada by proto měla
odpovídat tzv. věčné rentě; 6) žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací
soud ve svém rozhodnutí zohlednil skutečnost, že žalobce předmětné pozemky
prodal.
Podle žalobce z toho nelze usuzovat na zkrácení doby trvání omezení
vlastnického práva na 16 let, a tato skutečnost nemůže mít vliv na výši
náhrady, neboť odškodnění musí být stanovováno vždy vzhledem k okamžiku, kdy k
zásahu do vlastnického práva docházelo, a nelze jej omezovat jen proto, že
později došlo ke zcizení dotčených pozemků. Žalobce má za to, že zánik omezení
by měl být vázán pouze na zánik vodního díla, nikoliv na dispozici s
vlastnickým právem k pozemku, na němž se toto vodní dílo nachází, která je
činěna v době, kdy toto omezení stále trvá. Vzhledem k tomu, že omezení
vlastnického práva žalobce trvalo více než 10 let, je třeba je pro účely
stanovení náhrady považovat za stálé, resp. trvalé; 7) nakonec se žalobce
vyjadřuje k nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť
žalobci, byť v řízení částečně úspěšnému, nebyla přiznána náhrada nákladů
řízení v žádné výši, což žalobce považuje za nespravedlivé, a to zejména s
ohledem na délku trvání soudního řízení, neboť náklady na právní služby
několikanásobně převyšují výši náhrady, která mu byla soudy přiznána. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku
I změnil tak, že žalobci bude přiznána náhrada v plném rozsahu uplatněném
žalobou, a rovněž mu bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení, a pokud ke změně napadeného
rozhodnutí nebudou dány podmínky, aby jej dovolací soud zrušil a vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že vyhovující výrok, jímž byla
žalobci přiznána náhrada za omezení vlastnického práva ve výši 49 275 Kč,
považuje za obecně spravedlivý. Žalobce nemohl být po celou dobu trvání jeho
vlastnictví v důvodném očekávání, že mu jeho vlastnické právo umožní realizovat
nakládání s vodami, když mu nikdy nesvědčilo vlastnické právo k vodní nádrži,
ani příslušné veřejnoprávní povolení, tudíž si musel být vědom i omezení
vyplývajících z těchto skutečností. Za rozhodné považuje žalovaná rovněž to, za
jakých podmínek žalobce dotčené pozemky prodal, neboť právě skutečnost, že se
jedná o pozemky, na nichž se nachází stavba vodní nádrže, byla jediným důvodem
jejich nabytí novým vlastníkem. K jednotlivým námitkám se vyjádřila následovně:
1) nesouhlasí s tím, že by v 90. letech, kdy sice ještě nebyla veškerá právní
pravidla zcela zřejmá, bylo možné počítat s tím, že v případě nabytí
vlastnického práva k pozemku, na němž se nachází vodní nádrž, by došlo k nabytí
vlastnického práva rovněž k tomuto vodnímu dílu. Žalobce už tedy od počátku
nemohl být v důvodném očekávání, že bude moci předmětnou vodní nádrž užívat,
musel si být vědom omezení; 2) žalovaná nepovažuje použití jakéhokoliv
koeficientu v dané věci za důvodné, znalec navíc použití koeficientu ani řádně
neodůvodnil.
Znalcem navrhovaná náhrada navíc dokonce překročila skutečnou
hodnotu dotčených pozemků; 3) žalovaná souhlasí s tím, že měla být zohledněna
tržní cena nemovitostí, a sice cena, za kterou žalobce předmětné pozemky
skutečně prodal; tato cena v sobě totiž fakticky zahrnovala i náhradu za
předcházející omezení vlastnického práva žalobce; 4) co se týče další námitky
ohledně koeficientu 2, má žalovaná za to, že použití koeficientu i jeho výše je
předmětem úvahy soudu a nemůže být aplikována znalcem, nadto bez řádného
odůvodnění takového postupu; 5) ohledně užití koeficientu 5 či 10 má žalovaná
za to, že podle znění příslušného ustanovení zákona o oceňování majetku bylo
třeba v daném případě použít koeficient 5; 6) zohlednění skutečnosti, že se
žalobci v průběhu řízení podařilo předmětné pozemky prodat, považuje žalovaná
naopak za zcela klíčové pro posouzení přiměřenosti náhrady za omezení
vlastnického práva; 7) k otázce nákladů řízení žalovaná uvedla, že z důvodu
specifičnosti daného řízení nemá žalobcem předkládaná otázka obecného významu. Navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání shledá přípustným, dovolání zamítl
a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). 1) Žalobce namítá, že odvolací soud z nároku na náhradu za omezení vlastnického
práva nesprávně vyloučil pozemek parc. č. XY z důvodu, že žalobce o omezení
spočívajícím v umístění vodní nádrže na tomto pozemku musel vědět již v době
uzavření kupní smlouvy, tudíž mu nárok na náhradu za tento pozemek nepřísluší. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť se
odvolací soud při řešení otázky nároku na náhradu za omezení vlastnického práva
ve vztahu k pozemku parc. č. XY odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se
nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla
umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na
svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.
nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a
vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a
zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh
vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního
zákona zakládají existenci tzv. zákonného věcného břemene a představují řešení
situací existujících z dob před účinností současného vodního zákona, tj. před
1. 1. 2002. V těchto případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost
nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou
jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019
(dostupné na www.nsoud.cz)], v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za
omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. S účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb.,
který do vodního zákona zařadil § 59a, má tedy vlastník pozemku, na němž se
nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za
omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle § 59a vodního
zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o
bezdůvodném obohacení úpravou speciální [k tomu srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na
https://nalus.usoud.cz)]. Z výše citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nárok na zaplacení jednorázové
kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla
nacházejícího se na zatíženém pozemku vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá
existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu proto je proto posoudit,
zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto jednorázovou
náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu
vodního zákona (tedy např. že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a
že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem
předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši
této náhrady. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení
vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující
veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku
jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době
převodu vlastnického práva dotčené omezení oprávnění vlastníka existovalo
[srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i předpokládaný vliv
příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti [viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn.
22 Cdo 2507/2010 (dostupný na www.nsoud.cz)]
– [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Judikatura Nejvyššího soudu, vychází-li
z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, v těchto případech
nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze
přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska
určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v
jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že
dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li
zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení
výše náhrady bez významu. Pokud tak odvolací soud zohlednil kritérium vědomosti žalobce o existenci
omezení vlastnického práva ve vztahu k pozemku parc. č. XY v době uzavření
kupní smlouvy jako důvod pro nepřiznání nároku na náhradu za omezení
vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona s tím, že žalobci nárok s
ohledem na tuto skutečnost vůbec nevznikl, nesprávně věc posoudil po právní
stránce a jeho rozhodnutí je v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Kritérium vědomosti nabyvatele pozemku o existenci vodního
díla a z toho vyplývajícího omezení vlastnického práva sice výjimečně může být
jedním z hledisek, která je třeba zohlednit při úvahách o výši náhrady za
omezení vlastnického práva, nemůže však bez dalšího vyloučit vznik nároku jako
takového, neboť nárok na kompenzaci vzniká přímo ze zákona, ne na základě úvahy
soudu, a proto pro samotný vznik nároku nemůže být rozhodné, zda o daném
omezení žalobce dopředu věděl či nikoliv. Pokud tedy bylo v průběhu řízení
zjištěno, že žalobce o omezení musel vědět již v době nabytí vlastnického práva
k pozemku parc. č. XY, nemohla být tato skutečnost odvolacím soudem hodnocena
jako důvod pro vyloučení náhrady. Samotné vědomí o existenci omezení
vlastnického práva při nabytí pozemku nevyjadřuje totiž nic jiného než to, že
nabyvatel vstupuje do právního poměru, který se vyznačuje tímto omezením a musí
s ním počítat např. i při stanovení podmínek nabytí pozemku. Není však zřejmé,
proč by samotné nabytí pozemku s vodním dílem mělo vést k omezení nebo
vyloučení náhrady. To by totiž vedlo k závěru, že by povinný subjekt byl zbaven
své zákonné povinnosti k poskytnutí náhrady v situaci, kdy bylo v jeho prospěch
založeno zákonné omezení vlastnického práva ve vztahu k vodnímu dílu, a za
existující omezení vlastnického práva by nemusel poskytovat žádnou náhradu. Vědomost o nabytí pozemku se zákonným omezením tak může úvahu o výši náhrady
ovlivňovat pouze výjimečně tam, kde by všechny zjištěné okolnosti odůvodňovaly
závěr, že je namístě oprávněné osobě náhradu odepřít, zpravidla proto, že
vzniklá újma jí byla kompenzována jiným způsobem při současném přijatelném
odůvodnění toho, že vlastníkovi vodního díla nebude povinnost k náhradě vůbec
ukládána.
2) Žalobce namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při stanovení výše
nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, neboť vycházel ze znaleckého
posudku zohledňujícího neaktuální ceny pozemků a výši nájemného vzhledem k roku
2011, nikoliv ke dni rozhodnutí soudu. Dále uvádí, že odvolací soud nesprávně
zohlednil cenu, za kterou žalobce předmětné pozemky prodal; odvolací soud měl
přitom vycházet z ceny obvyklé stanovené na základě znaleckého posudku. Tato námitka v části týkající se stanovení výše náhrady odvolacím soudem na
základě neaktuálního znaleckého posudku vycházejícího z cen nemovitostí v roce
2011 zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se odvolací soud při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízeních
týkajících se vlastnického práva, kdy je soudem přiznávána určitá forma
kompenzace (ať už za omezení vlastnického práva jako je tomu v projednávaném
případě, anebo je určována např. výše přiměřené náhrady v případě zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví) je nezbytné, aby soud při stanovení
výše této náhrady vycházel vždy z cen pokud možno nejaktuálnějších vzhledem k
době vydání rozhodnutí. Aby totiž náhrada skutečně kompenzovala to, oč je daný
účastník připraven buď omezením vlastnického práva např. formou věcného
břemene, kvůli němuž pozemek nemůže neomezeně užívat, či z důvodu, že o své
vlastnické právo rozhodnutím soudu zcela přichází (kupříkladu již zmíněné
vypořádání spoluvlastnictví), musí cena, z níž soud při stanovení výše náhrady
vychází, reflektovat aktuální ceny nemovitostí, má-li být výchozím principem
přiměřenost náhrady [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Při stanovení
přiměřené náhrady se proto přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném
místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných
kvalit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“ pod č. C 1225), a náhrada tak musí
vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a
nabídce v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 110). Pro účely
rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady
rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v
Souboru pod č. C 3421). Výše citovaná rozhodnutí dovolacího soudu byla sice přijata ve věcech zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, v nich uvedené závěry týkající se
nezbytnosti použít pro rozhodnutí aktuálních cen lze ovšem obecně vztáhnout na
všechny obdobné typy řízení, ve kterých je soudem stanovována náhrada za
omezení či zbavení vlastnického práva, řízení o zaplacení náhrady za omezení
vlastnického práva podle § 59a vodního zákona nevyjímaje.
Odvolací soud proto
rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud pro své
rozhodnutí o výši náhrady použil neaktuální znalecký posudek z roku 2011, tedy
posudek vypracovaný více než 8 let před vydáním napadeného rozhodnutí. Cena
pozemku, resp. výše nájemného, je nicméně pouze jedním z referenčních kritérií
pro stanovení výše náhrady, je-li však v jednotlivém případě významná – což
zpravidla vždy je – musí být její význam pro určení výše náhrady zvažován právě
s ohledem na cenu aktuální. Co se týče další námitky žalobce, že odvolací soud při stanovení výše přiměřené
náhrady nesprávně zohlednil cenu, za kterou žalobce předmětné pozemky prodal
třetí osobě, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu na této úvaze není vůbec založeno. Odvolací soud při určení
výše náhrady vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku Ing. Hlavatého z roku
2011 a z jím stanovené částky, nikoliv z ceny, za kterou byly dotčené pozemky
žalobcem skutečně prodány; tato skutečnost sloužila odvolacímu soudu maximálně
jako podpůrný argument pro jeho úvahy o prodejnosti předmětných pozemků, na
nichž však výsledné rozhodnutí o výši náhrady za omezení vlastnického práva
(kromě zkrácení započtené doby omezení na 16 let, namísto použití hlediska
trvalosti omezení – k tomuto blíže dále v odůvodnění tohoto rozsudku) založeno
nebylo, neboť odvolací soud při svém výpočtu z této ceny vůbec nevycházel. V
této souvislosti pak dovolací soud dodává, že – obdobně jako vědomí o nabytí
pozemku s existujícím omezením vlastnického práva – cena, za kterou je pozemek
prodán dalšímu nabyvateli, může mít význam pro určení výše náhrady pouze
výjimečně, jestliže by všechny zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr, že je
namístě oprávněné osobě náhradu odepřít, zpravidla proto, že vzniklá újma jí
byla kompenzována jiným způsobem při současném přijatelném odůvodnění toho, že
vlastníkovi vodního díla nebude povinnost k náhradě vůbec ukládána. O takový
závěr však může jít v poměrech dané věci jen obtížně již proto, že soudy vyšly
ze zjištění, že mezi žalobcem a nabyvatelem pozemků byla uzavřena výslovná
dohoda, podle které žalobci zůstává nárok na náhradu za omezení vlastnického
práva zachován. 3) Žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz
znaleckým posudkem k porovnání „tržní ceny“ dotčených pozemků před omezením
vlastnického práva a po tomto omezení tak, aby byl zohledněn vliv takového
omezení na tržní cenu nemovitostí. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
o výši náhrady za omezení vlastnického práva nebylo založeno na posuzování
„tržní ceny“ dotčených nemovitostí, ať už s omezením či bez omezení. Odvolací
soud při svých úvahách vycházel z jiného způsobu výpočtu a použil znalecký
posudek, který kalkuloval s obvyklou cenou pozemků a obvyklou výši nájemného.
Není proto vadou, že odvolací soud neprovedl důkaz dalším znaleckým posudkem,
který by zohlednil jiná kritéria a použil jiný způsob výpočtu, pokud shledal,
že závěry odvolacím soudem preferovaného znaleckého posudku jsou pro stanovení
výše náhrady dostačující a toto své stanovisko řádně odůvodnil. Uvedené samozřejmě neznamená, že by se dovolací soud ztotožňoval s postupem
odvolacího soudu a shledal jeho způsob stanovení výše jednorázové náhrady za
omezení vlastnického práva za správný a její výslednou výši za spravedlivou, ba
naopak. Z procesního hlediska však nelze odvolacímu soudu vytýkat, že další
znalecký posudek neprovedl, když k tomu nebyl žádný důvod, neboť své rozhodnutí
ohledně způsobu výpočtu výše náhrady založil na zcela jiných (byť nesprávných)
kritériích a ta také v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil a
zdůvodnil. Žalobcem namítanou polemiku odvolacího soudu nad tím, že v případě,
že by se žalobci předmětné pozemky v průběhu řízení nepodařilo prodat,
považoval by je i odvolací soud za v podstatě neprodejné, lze opět chápat pouze
jako doplňující úvahu a podpůrný argument k závěru odvolacího soudu, že žalobci
má být náhrada za omezení vlastnického práva přiznána, přestože již byly
dotčené pozemky prodány a k omezení vlastnického práva tedy již nedochází;
konkrétní výše náhrady však na základě této úvahy stanovena nebyla a ani z
odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by z ní při jejím určení
odvolací soud jakkoliv vycházel. 4) Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při určení výše náhrady za omezení
vlastnického práva měl výslednou částku stanovenou na základě znaleckého
posudku násobit koeficientem 2, který znalec původně použil pro navýšení
zjištěné obvyklé ceny pozemků s ohledem na trvalost omezení vlastnického práva. 5) Žalobce dále namítá, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického
práva na základě oceňovacích předpisů, měl být použit koeficient 10 opět z
důvodu trvalosti tohoto omezení, a nikoliv koeficient 5. Ani námitky týkající se nutnosti použití výše uvedených koeficientů při
stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva nezakládají přípustnost
dovolání. V těchto otázkách se jedná především o znaleckou metodiku z oblasti
oceňování nemovitostí, přičemž soud nemůže přezkoumávat odborné závěry, k nimž
znalec dospěl. Lze však do jisté míry souhlasit s žalobcem, že postup odvolacího soudu, který
se rozhodl výslednou částku, k níž dospěl Ing. Hlavatý v rámci znaleckého
posudku z roku 2011, a který se odvolací soud rozhodl použít jako stěžejní
východisko pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva nezvýšit o
znalcem uvažovaný koeficient 2, nebyl zcela přiléhavý, jestliže odvolací soud
zároveň konstatoval, že omezení vlastnického práva žalobce bylo natolik
fatální, že bylo prakticky vyloučeno jakékoliv užívání dotčených pozemků
žalobcem a toto omezení trvalo cca 16 let, nicméně současně vyhodnotil, že
navýšení výsledné částky o 100 % za použití koeficientu 2 tak, jako to učinil
znalec, není v tomto případě na místě, neboť se v této věci nejednalo přímo o
odkup pozemků za účelem výstavby vodní nádrže.
Dovolací soud nicméně
konstatuje, že s ohledem na zjištěný rozsah omezení vlastnického práva by bylo
na místě přiznat náhradu spíše v míře co nejvyšší možné, nikoliv se ji pokoušet
co nejvíce snížit tak, jako to učinil odvolací soud. Co se pak týče použití koeficientu 5 nebo 10 na základě § 16b odst. 3 a 4
zákona o oceňování majetku, pak dovolací soud stejně jako tomu bylo i u
některých dalších dovolacích námitek uvádí, že tato otázka opět přípustnost
dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení
není vůbec založeno. Odvolací soud uvedl metodu výpočtu náhrady za použití
oceňovacích předpisů pouze okrajově na dokreslení, že ani tímto způsobem by se
výše náhrady za omezení vlastnického práva výrazněji nelišila od náhrady v
řízení skutečně přiznané, k jejíž výši však odvolací soud dospěl na základě
zcela odlišné metody výpočtu. Pokud by tedy tato srovnávací úvaha v odůvodnění
napadeného rozhodnutí chyběla, nemělo by to na skutečně určenou částku žádný
vliv. 6) Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud zohlednil skutečnost, že
žalobce dotčené pozemky v průběhu řízení prodal, čímž dospěl k nesprávnému
závěru, že dobu, za kterou má být žalobci náhrada za omezení vlastnického práva
přiznána, je třeba omezit na 16 let (počínaje rokem 2002, kdy vešel v účinnost
vodní zákon, a konče rokem 2017, kdy došlo ke zcizení předmětných pozemků), a
nikoliv posuzovat omezení vlastnického práva žalobce jako trvalé. Tato námitka je důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při určení výše
náhrady za omezení vlastnického práva, při níž zohlednil prodej dotčených
nemovitostí žalobcem a na základě toho snížil výši přiznané kompenzace, spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnost, že žalobce předmětné pozemky v průběhu řízení prodal třetí osobě,
nelze bez dalšího (viz výše) klást žalobci k tíži, neboť tato skutečnost není
ve vztahu k probíhajícímu řízení, jehož předmětem je stanovení výše náhrady za
omezení práva žalobce vzhledem k době, kdy toto omezení trvalo, jakkoliv
relevantní; to platí tím spíše za situace, kdy se oba soudy nižších stupňů
shodovaly v názoru, že pozemky ve vlastnictví žalobce dotčené omezením takového
rozsahu jsou prakticky neprodejné. V projednávané věci bylo proto třeba
přihlédnout jednak k délce trvání omezení (které trvalo po dobu bezmála 16
let), dále k intenzitě omezení vlastnického práva žalobce (totiž že žalobci
bylo prakticky znemožněno dotčené pozemky jakkoliv využívat, neboť se na nich
po celé ploše rozkládá vodní nádrž, která není v jeho vlastnictví a k jejímuž
užívání žalobce nemá potřebná veřejnoprávní povolení), a v porovnání s tím pak
zejména k žalobou požadované celkové částce za celou dobu trvání omezení
vlastnického práva týkajícího se pozemků v celkovém součtu výměr 9 541 m2, a to
ve výši pouze 127 000 Kč. Vezme-li dovolací soud v úvahu veškerá výše uvedená
kritéria, na základě jednoduchého výpočtu nelze než uzavřít, že pro snížení
výše náhrady na částku nižší, než je žalobcem požadovaná částka, nemůže být dán
žádný rozumný důvod.
Odvolací soud nicméně zvolil postup zcela opačný a i v případě takto zásadního
omezení vlastnického práva, v důsledku kterého žalobce neměl prakticky žádnou
možnost tyto pozemky jakkoliv užívat, přičemž toto omezení trvalo téměř 16 let
(a pokud by se žalobci nepodařilo sehnat poměrně specifického zájemce o koupi
těchto pozemků, pak by trvalo i nadále), odvolací soud přiznal náhradu v
celkové výši pouhých 49 275 Kč, a to za 16 let omezení zatížených pozemků o
celkové výměře 7 692 m2 (pomine-li dovolací soud, že náhrada měla být navíc
žalobci přiznána za pozemky o celkové výměře 9 541 m2, neboť odvolací soud
nesprávně do nároku na náhradu nezahrnul pozemek parc. č. XY). Částka přiznaná
žalobci odvolacím soudem tak činí necelých 3 080 Kč za rok omezení vlastnického
práva, měsíčně je to pak necelých 257 Kč, a to celkově za všechny zatížené
pozemky dohromady, tedy za pozemky o celkové výměře 7 692 m2. Přiznaná
kompenzace přepočítaná na 1 m2 je pak doslova haléřovou položkou – cca 3 haléře
za 1 m2 měsíčně, cca 40 haléřů za 1 m2 ročně. Rozhodnutí odvolacího soudu tak
jednoznačně nelze považovat za spravedlivé, a to tím spíše, že celková částka
požadovaná žalobcem nebyla s ohledem na intenzitu omezení jeho vlastnického
práva nijak vysoká. Dovolací soud je přesvědčen o tom, že v případě takto
intenzivních restrikcí, co se vlastnického práva týče, by soudy měly přisuzovat
spíše více, než méně, navíc, pokud se jedná pouze o jednorázovou náhradu,
zatímco vlastník pozemku je ve svém vlastnictví omezen trvale, pozemek nemůže
řádně užívat a je trvale snížena jeho hodnota, avšak domáhat se v budoucnu
jakýchkoliv dalších kompenzací mu již právní řád neumožňuje. Tendence soudních
rozhodnutí v obdobných věcech jsou však spíše opačné. Je třeba si v těchto
situacích uvědomit, že vlastníku pozemku je uložena povinnost trpět vodní dílo
bez jakékoliv možnosti tento zásah ovlivnit obecně na dobu časově neomezenou a
bez možnosti jiné obrany proti takovému vodnímu dílu. Má-li soudní praxe
respektovat vlastnické právo a jeho ochranu jako jednu z nejvyšších hodnot,
musí tomu odpovídat také výše náhrady při zásahu do vlastnického práva. 7) Poslední námitkou žalobce brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v části
týkající se nákladů řízení, neboť mu odvolacím soudem nebylo přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení ani z části, přestože byl žalobce v řízení částečně
úspěšný. Co se týče této námitky, dovolací soud pouze uvádí, že dovolání proti
rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení není s ohledem na §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení
proto dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nicméně s ohledem na to, že dovolání bylo ze strany dovolacího soudu vyhověno a
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v části výroku I, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 77 725 Kč, zrušeno, zrušil dovolací soud i
výroky II, III a IV o nákladech řízení, jelikož se jedná o výroky závislé ve
smyslu § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu