22 Cdo 3526/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. Č., bytem v M., O. 113, zastoupené Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalované A. B., bytem ve S. m., H. 42, okres Š., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 170/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2011, č. j. 8 Co 138/2011-63, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Radima Kubici. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 31. ledna 2011, č. j. 17 C 170/2011-26, určil, „vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrálním pracovištěm v O. na LV č. 1843 pro okres O., obec O., k. ú. P., a to objektu bydlení č. p. 600, stojícího na pozemku p. č. st. 544, pozemku p. č. st. 544 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 279 m2, pozemku p. č. 374/21 zahrada o výměře 79 m2, je žalobkyně“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č. j. 8 Co 138/2011-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvádí, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl.
II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání, které žalovaná proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem, vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, publikovaném pod č. 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Za podmínek uvedených v § 153b o.
s. ř. může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.)“. V tomto rozhodnutí šlo o určení spoluvlastnického práva, tedy o věc podobnou jako v projednávané věci; i rozhodnutí podle § 114b odst. 5 o. s. ř. je rozsudkem pro uznání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010).
Jsou-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je koncentrováno ze zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004). Navíc žalobní tvrzení jsou dostatečně konkrétní; vyplývá z nich, proč je smlouva o převodu nemovitosti absolutně neplatná, co žalobkyně z této neplatnosti dovozuje a co žádá.
Dovolatelka uvádí, že významné je pro vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 4 o. s. ř. je i pořadí doručovaných zásilek. Nebyl splněn předpoklad, že jí byla nejprve doručena žaloba a teprve poté výzva k vyjádření. I když podepsala převzetí obou zásilek 24. 11. 2010 v 15.37 hod, je rozhodující, že nejprve převzala zásilku s výzvou k vyjádření. K tomu dovolací soud uvádí, že podle uvedeného ustanovení nesmí být usnesení podle § 114b odst. 4 o. s. ř. žalovanému doručeno dříve než žaloba. Toto ustanovení však nelze vykládat formalisticky; je-li žaloba doručena společně s uvedeným usnesením, nastanou zákonem předvídané účinky bez ohledu na to, kterou zásilku převzal adresát jako první.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč [§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl.
II této vyhlášky]. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1113,- Kč a celkem činí 6.413,- Kč. Dovolací soud proto žalované uložil, aby nahradila žalobkyni náklady dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o.
s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.