26 Cdo 532/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Renthem, advokátem se
sídlem Náchod, Karlovo nám. 88, proti žalované H. S., zastoupené JUDr. Lubošem
Peterkou, advokátem se sídlem Náchod, Běloveská 1674, o vyklizení nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 267/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května
2009, č. j. 20 Co 104/2009-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaná a dřívější žalovaný Bc. J. K. (dále
jen „dřívější žalovaný“) vyklidili a vyklizené mu předali do čtrnácti dnů od
právní moci rozsudku „dům č. p. 66 stojící na pozemku parcelní číslo st. 118/2
a pozemky parcelní číslo st. 118/2, 2/2 a 7/1 katastrální území P., obec P. n.
M., okres Náchod“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“).
Žalobu odůvodnil tvrzením, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které
žalovaná a dřívější žalovaný užívají bez právního důvodu.
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze
dne 9. ledna 2009, č. j. 6 C 267/2008-32, uložil žalované a dřívějšímu
žalovanému povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobci
do čtrnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení
účastníků (výrok II.), přiznal žalované a dřívějšímu žalovanému osvobození od
soudních poplatků (výrok III.) a ustanovil jim pro uvedené řízení zástupcem
advokáta JUDr. Luboše Peterku (výrok IV.).
K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného Krajský soud v Hradci
Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 20 Co
104/2009-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a
II., pokud jimi byla uložena žalované povinnost vyklidit předmětné nemovitosti
a nahradit žalobci náklady řízení (výrok I.); jinak ho – vyjma odvoláním
nenapadených výroků III. a IV. – zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou (výrok III.) a o
nákladech řízení státu vůči žalované (výrok IV.).
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. srpna 2009, č. j. 6 C
267/2008-91, žalobě vyhověl i ve vztahu k dřívějšímu žalovanému a rozhodl o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a dřívějším žalovaným; k odvolání
dřívějšího žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j.
20 Co 368/2009-108, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o
nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a dřívějším žalovaným a o
nákladech řízení státu.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 19.
května 2009, č. j. 20 Co 104/2009-53 (dále jen „potvrzující výrok“), podala
žalovaná dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 19. května 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně,
potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z
následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. (vzhledem k obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o.s.ř.) napadla
správnost právních závěrů, že ve stanovené třicetidenní lhůtě se k žalobě
písemně nevyjádřila a že rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3
o.s.ř. soud rozhodne i v případě, kdy se žalovaný na základě výzvy podle § 114b
o.s.ř. písemně vyjádří – bez vážného důvodu – až po uplynutí stanovené lhůty,
avšak ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Z pohledu napadeného rozsudku by
proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o
otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném
případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
10. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69
v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že má-li se za
řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok
uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku
pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i
když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž
staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po
uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §
114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen
tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod,
a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené
pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v
tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.). Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku
lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho
zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na
spravedlivý proces (čl. 36 odst.1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu,
kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za
řízení nastala ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. fikce uznání nároku
uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého
procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající
závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro
uznání (srov.
odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Pro úplnost zbývá dodat, že v usneseních z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo
1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, pak
Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné
dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok,
který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud
povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce
uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu
na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky
řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě
fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno
rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§ 99 odst. 2 o.s.ř.). V posuzovaném případě žalovaná na výzvu soudu prvního stupně (usnesení ze dne
3. listopadu 2008, č. j. 6 C 267/2008-22) reagovala vyjádřením k žalobě, které
(spolu s dřívějším žalovaným) podala osobně u soudu prvního stupně až dne 11. prosince 2008 (č. l. 24 spisu), tedy po marném uplynutí třicetidenní lhůty
stanovené ve výzvě, která jí byla doručena dne 10. listopadu 2008. Odvolací
soud se proto od citované judikatury neodchýlil, dovodil-li, že v souzené věci
byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3
o.s.ř., neboť žalovaná se k žalobě nevyjádřila ve lhůtě třiceti dnů (tj. do 10. prosince 2008) stanovené ve výzvě; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní
praxe. Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.