33 Odo 1107/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
L. H., proti žalovanému J. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky
65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 65/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března
2004, č. j. 57 Co 485/2003-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem pro
uznání ze dne 22. července 2003, č. j. 17 C 65/2003-22, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč s 0,5 % úrokem z
prodlení od 13. 7. 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci
rozsudku, rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Učinil tak poté, co
žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 27. května 2003, č. j. 17 C
65/2003-16, v němž byla pro případ podání odporu obsažena i výzva k vyjádření
žalovaného podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) včetně poučení podle § 114b odst. 5
o. s. ř. Jelikož žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, aniž jej
odůvodnil, a ani se ve stanovené lhůtě ve věci písemně nevyjádřil, dovodil soud
prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku žalovaným podle § 114b odst. 5
o. s. ř. a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. března
2004, č. j. 57 Co 485/2003-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že byly
splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání včetně řádné
výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., byť tato byla vtělena do
platebního rozkazu. Námitce žalovaného, že podal včas v určené
třicetidenní lhůtě odůvodněný odpor, nepřisvědčil, neboť žalovaný neprokázal,
že tak skutečně učinil (tj. že doručil uvedené podání soudu prvního stupně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že v
řízení před soudem prvního stupně nebyla vydána výzva podle § 114b odst. 1 a 5
o. s. ř. formou usnesení, takže nemohly nastat účinky fikce uznání nároku a
nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Kromě toho
i ta skutečnost, že podal proti platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě odpor,
svědčí o tom, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Dále namítl, že žaloba
neobsahuje podstatné náležitosti ve smyslu § 79 o. s. ř. a není tudíž
projednatelná. Postrádá zejména řádné vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů a přesné určení petitu; trpí tedy vadami, které brání
pokračování v řízení. Jestliže soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl,
aniž uvedené vady byly odstraněny, nemohla ani z tohoto důvodu nastat fikce
uznání nároku uplatněného žalobou. V důsledku chybného postupu soudu prvního
stupně pokládá i rozhodnutí odvolacího soudu za vydané v rozporu se
zákonem. Jelikož v tomto směru není právní názor ustálen, považuje napadený
rozsudek odvolacího soudu za zásadně právně významný, navrhuje jej zrušit a věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněným
subjektem - žalovaným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit, zda je
přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že tomu tak skutečně je. Jeho kladným závěrem o zásadním významu
napadeného rozhodnutí po stránce právní se dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva
procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (kromě zde uvedených
výjimek v případě přípustného dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem
dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve
vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Dovolatel závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce
právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojuje s otázkou, zda
v posuzovaném případě byly splněny předpoklady, za nichž nastane fikce uznání
nároku, který je proti žalovanému uplatněn žalobou, ve smyslu § 114b o. s. ř.,
neboť tvrdí, že postupu podle § 114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro
uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. bránila v této věci
okolnost, že žaloba neobsahovala náležitosti podle § 42 odst. 4
a § 79 odst. 1 o. s. ř., jejichž nedostatek bránil pokračování v řízení, a
okolnost, že nebyla uskutečněna formou usnesení výzva k písemnému vyjádření ve
věci ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř.
Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok
nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud
rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro
uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může
předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99
odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř.,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě
řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně
vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být
kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když
soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě
soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze
vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému
doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu
na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je
proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o.
s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, kterou
soud provádí se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném
jednání. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí až po zjištění, že jsou splněny podmínky
řízení, a po odstranění případných vad v žalobě. Soud tedy může vydat v souladu
se zákonem usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. mimo jiné jen tehdy, jestliže
žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jestliže
byl proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež
brání dalšímu pokračování v řízení, je povinností soudu, aby se postupem podle
§ 43 odst. 1 o. s. ř. pokusil o jejich odstranění a aby žalobu odmítl, zůstane-
li jeho pokus bezvýsledný (§ 43 odst. 2 o. s.ř.). Jestliže je žalovaný
usnesením podle § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření, ačkoli žaloba trpí vadami,
které brání pokračování v řízení, není postup soudu při vydání usnesení v
souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v
žalobě a nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a
odst. 3 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.
srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003).
Žaloba kromě obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. musí
obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž
se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá
(§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumějí údaje,
které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
vylíčí skutek v rozsahu, aby byla umožněna jeho jednoznačná individualizace
vylučující možnost jeho záměny s jiným skutkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 4/1998). Uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí
v žalobě uvést jasně a přesně peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá
(srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970,
sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů
a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, str. 702-703). Jestliže žaloba těmto
požadavkům nevyhovuje, trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v
řízení, a je vyloučeno, aby soud ve věci jednal a
rozhodl, aniž by byly vady odstraněny.
Žalobce v posuzované věci v žalobě uvedl, že dne 10. 12. 2000 od žalovaného
koupil osobní vůz FORD ESCORT, …, který mu byl dne 13. 7. 2001 zabaven policií
s tím, že žalovaný jej získal podvodem, přičemž žalovaný peníze žalobci
nevrátil. Z uvedených důvodů po žalovaném požaduje zaplatit částku 65.000,- Kč
s úrokem ½ % z prodlení ode dne zabavení vozidla policií do zaplacení
dlužné částky. Současně označil důkazy (mimo jiné smlouvu o koupi předmětného
auta, kopii doporučeného dopisu žalovanému ze dne 14. 10. 2002 a doklad o
zabavení auta policií), které k žalobě připojil.
Z obsahu žaloby a připojených důkazních listin, na něž žalobce v žalobě
odkazuje, vyplývá, že jsou v ní uvedeny všechny rozhodující skutečnosti, jimiž
je vylíčen skutkový děj, na jehož základě je uplatněn žalovaný nárok, v
nezbytném rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Žalobní
petit je natolik určitý, že umožňuje rozhodnout ve věci, neboť obsahuje jasný a
přesný údaj o tom, jakou peněžitou částku žalobce po žalovaném požaduje. Nelze
tedy přisvědčit námitce dovolatele, že žaloba trpěla takovými vadami, které
bránily pokračování v řízení, a že soudu prvního stupně tato okolnost bránila v
postupu podle § 114b o. s. ř.
Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí je v dovolání spojován
rovněž s posouzením podmínek pro vydání usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. v rámci platebního rozkazu, proti němuž žalovaný podal odpor.
Otázku, zda lze usnesení s výzvou k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
vtělit do rozhodnutí, které má formu platebního rozkazu, již nicméně dovolací
soud řešil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2003,
sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
sešitu č. 27, č. C 2233, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března
2004, sp. zn. 32 Odo 14/2003) a dospěl k závěru, že výzva vydaná
podle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. a ukládající žalovanému splnění tam uvedených
procesních povinností v soudem určené lhůtě, může být součástí výroku
platebního rozkazu s tím, že uložené povinnosti je žalovaný povinen splnit, i
podá-li proti platebnímu rozkazu odůvodněný odpor. Nejedná se tedy o otázku,
která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a tak ani z tohoto pohledu nelze
napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam.
Vzniku fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nebránila ani ta
skutečnost, že žalovaný podal proti platebnímu rozkazu ze dne 27. května 2003,
č. j. 17 C 65/2003-16, včas odpor, který nikterak neodůvodnil.
Uvedl v něm pouze, že písemné vyjádření k žalobě doručí soudu do třiceti dnů od
doručení odporu, což však neučinil
Odpor proti platebnímu rozkazu podaný žalovaným nelze považovat za jeho písemné
vyjádření k žalobě, jímž by splnil povinnost uloženou mu ve smyslu § 114b odst.
5 o. s. ř., neboť předmětný odpor neodůvodnil a ve stanovené lhůtě již
nereagoval (jeho tvrzení, že podal ve stanovené lhůtě odůvodněný
odpor ze dne 15. 7. 2003, neprokázal). Vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
totiž musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný
staví svoji obranu, a případně i označení důkazů (či připojení listin).
Neobsahuje-li včas podané písemné vyjádření uvedené údaje, týkající se věci
samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se ve stanovené
lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom brání.
I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas nevyjádří) se má za to,
že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Z uvedeného vyplývá,
že neodůvodněný odpor podaný proti platebnímu rozkazu, byť je z něj zřejmé, že
žalovaný nárok neuznává, nemůže splňovat náležitosti kvalifikovaného vyjádření
podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jež představuje překážku vzniku fikce uznání
nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního
stupně) právní otázky předestřené k dovolacímu přezkumu posoudil v souladu s
příslušnou procesněprávní úpravou a s tím, jak je ustálenou soudní judikaturou
vykládána. Lze tak uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho
obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. přípustné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v
dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl jinak proti
žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu