22 Cdo 3648/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. V. M., zastoupeného JUDr. Antonínem
Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci 1, Jestřabí 974, proti žalované J. M.,
zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci 2, U Soudu
363/10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 193/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 6. února 2008, č. j.
35 Co 1042/2007-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.365,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A.
Š..
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
7. 2007, č. j. 13 C 193/2006-100, zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce a
žalované k budově č. p. 52 v části obce Kytlice pro individuální rekreaci,
postavené na stavební parcele č. 288, pozemku stavební parcela č. 288 o výměře
229 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcela č. 651/1 o výměře 1249 m2
– orná půda, pozemku parcela č. 651/5 o výměře 1399 m2 – zahrada, pozemku
parcela č. 650/11 o výměře 1439 m2 – orná půda, pozemku parcela č. 1344 o
výměře 144 m2 – zahrada, vše v k. ú. F., obec K., okres D., zapsáno u
Katastrálního úřadu v D. na LV č. 105“, tyto nemovitosti přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby žalované zaplatil na vypořádání
spoluvlastnického podílu částku 1.250.000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako soud odvolací k
odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č. j. 35 Co 1042/2007-123,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako zjevně
bezdůvodné odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k
dovolání, je účastníkům znám. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5042. Dovolatelka
nevymezila hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako
otázku zásadního právního významu, a ani neuvedla, v čem by měla spočívat
rozpornost judikatury Nejvyššího soudu v řešení otázek reálného rozdělení
pozemků. Pokud k tomuto tvrzení označila „rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který
je uveřejněn pod č. SR 5/2005“, čímž je jistě míněno usnesení označeného soudu
ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, publikované v časopise Soudní
rozhledy č. 5/ 2005, dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu
bylo v rozporu s tímto judikátem, jenž byl publikován s právní větou:
„Ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být
tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. Soud může provést způsob vypořádání
podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více
spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení
výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné.“ Úvahu odvolacího soudu o
tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není
rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, uveřejněné na www.nsoud.cz. Odvolací soud se
otázkou možnosti reálného rozdělení pozemků, jež tvořily předmět vypořádání
podílového spoluvlastnictví účastníků, blíže zabýval a jeho úvahy dovolací soud
nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Dovolací soud k dané věci závěrem pouze dodává, že sama skutečnost, že na
předmětných pozemcích, lze stavět, popř. měnit jejich povahu (účelové určení),
nesvědčí o nesprávnosti úvahy soudu o tom, že jejich reálné rozdělení je
nežádoucí.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o.
s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované
bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu
advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1,
bodu 4 (z částky 75.241,- Kč, kterou představuje obvyklá cena pozemků parc. č.
651/5, 1344, 650/11 a 651/1, tvořících funkční celek se stavebním pozemkem
parc. č. st. 288), § 4 odst. 2, písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku
5.065,25,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a činí
celkem 5.365,25 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1,
§ 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. František
B a l á k, v. r.
předseda
senátu