22 Cdo 3665/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně E. F., zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Rooseveltova 6/8, proti žalovaným 1) A. Č., 2) J. Č. a 3) J. Č.,
zastoupeným Mgr. Vendulkou Kalovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Wolkerova
2, o určení existence věcného břemene a zřízení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 36/2011, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 41/2014-226,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 12 C 36/2011-149,
ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení existence
věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemky parcelní čísla 495 a
496/2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální
pracoviště Blansko, na listu vlastnictví číslo 69, pro katastrální území O., v
podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Ve výroku II. soud zamítl žalobu, kterou
se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes
tytéž pozemky. Ve výroku III. soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit 100
897,60 Kč žalovaným jako náhradu nákladů řízení. Ve výroku IV. soud uložil
žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek.
K odvolání žalobkyně proti výrokům II., III., IV. rozhodl Krajský soud v Brně
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 41/2014-226,
tak, že potvrdil napadený rozsudek ve výroku II. (výrok I.) a změnil výrok III.
tak, že žalovaným 1), 2) a 3), se náhrada nákladů nepřiznává (výrok II.). Dále
pak odvolací soud změnil výrok IV. ve výši doplatku na soudní poplatek (výrok
III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že se náhrada nákladů
odvolacího řízení žalovaným nepřiznává (výrok IV.).
Soudy vyšly ze skutkových zjištění, že účastníci jsou sousedé. Žalobkyně
požadovala zřízení věcného břemene cesty přes pozemek žalovaných; tvrdila, že
nemá přístup ke svému vlastnímu pozemku. Soud prvního stupně zamítl žalobu s
tím, že žalobkyně ke svému pozemku zřízen přístup má (byť v obtížně schůdném
terénu). Zároveň neuzavřela s žalovanými žádnou smlouvu, která by ji
opravňovala užívat ke vstupu na pozemek cestu žalovaných. Navíc pozemky
žalobkyně přímo sousedí s veřejnou komunikací, což jí umožňuje příjezdovou
cestu zbudovat. Naproti tomu odvolací soud ke stejnému výroku dospěl z důvodu,
že žalobkyně smí používat přístupovou cestu žalovaných i bez závazkového
právního vztahu, neboť se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci podle
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemích komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a
dovolatelé tak nesmí bránit žalobkyni v jejím užívání. Ačkoli formálně odvolací
soud žalobu zamítl, přihlédl k obsahové úspěšnosti žalobkyně a změnil výrok
III. soudu prvního stupně tak, že náhradu nákladů žalovaným nepřiznal.
Proti výrokům II. a IV., kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení,
podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s.
ř.“). Uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. A to konkrétně od usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22
Cdo 3081/2014 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná
rozhodnutí dovolacího soudu). Důvodem podání dovolání je to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s.
ř.). Dovolatelé se domáhají změny, případně zrušení rozhodnutí v napadených
výrocích a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolatelé namítají, že žalobkyně podala žalobu na zřízení věcného břemene,
proti které se byli nuceni bránit. To, že byla úspěšná obsahově, nic nemění na
tom, že žalobou uplatněný nárok jí nebyl soudem přiznán. Dovolatelé však byli
nuceni vynaložit množství peněz na zbytečnou obranu svého práva, z čehož plyne
nesprávnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Druhá námitka vytýká odvolacímu
soudu, že na možné použití § 150 o. s. ř. dovolatele v řízení neupozornil, jak
to rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu požaduje (k tomu
odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07,
a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo
3081/2014). Na závěr dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil část
jejich pozemku jako účelovou komunikaci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto
na ně dovolací soud, s ohledem na § 243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech
odkazuje.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu dovolání se podává otázka procesního práva, zda je možné aplikovat §
150 o. s. ř. s ohledem na obsahovou úspěšnost žalobkyně v situaci, kdy byla
žaloba formálně zamítnuta, avšak z odůvodnění plyne, že žalobkyni svědčí
veřejné subjektivní právo, kterým svého cíle dosáhne. Nejedná se však ani o
otázku neřešenou, ani o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Žalovaní se dovolávají pouze proti výrokům II. a IV., tedy výrokům o nákladech
řízení. Zaslali dovolacímu soudu rozhodnutí Městského úřadu Blansko ze dne 27.
listopadu 2015, č. j. SH RŠ 23/2015-39309/2015/Bí, kterým správní orgán
rozhodl, že předmětná cesta není veřejně přístupnou účelovou komunikací.
Nicméně v dovolacím řízení se dokazování neprovádí, a dovolací soud tak musí
vycházet ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení; ostatně výroky ve
věci samé dovoláním nebyly a ani nemohly být dotčeny a ani skutkový stav nelze
podrobit přezkumu (to vyplývá i z § 241a odst. 1 a z § 243f odst. 1 o. s. ř.).
Pro posouzení správnosti aplikace § 150 o. s. ř. tak dovolací soud musí
vycházet z posouzení předběžné otázky odvolacím soudem, tedy že cesta je
účelovou komunikací, na kterou má žalobkyně zákonné oprávnění vstupovat.
Pro aplikaci § 150 o. s. ř. podle krajského soudu svědčí to, že obsahový úspěch
měla v konečném důsledku žalobkyně. Dospěl totiž k závěru, že k užívání cesty
žalovaných (o což jde žalobkyni předně), je oprávněna na základě předpisů
veřejného práva (§ 7 zákona o pozemních komunikacích). Navíc to byli
dovolatelé, kdo dal žalobkyni podnět k podání žaloby tím, že znepřístupnili
tuto účelovou komunikaci.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost při posuzování důvodů
zvláštního zřetele hodných podle § 150 o. s. ř. vycházet ze všech okolností
konkrétní věci. Zejména uvádí potřebu zohlednit majetkové, sociální a osobní
poměry v řízení neúspěšného účastníka řízení, avšak stejně tak i skutkové a
právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově
povinné a případně i další okolnosti. Dále pak zdůrazňuje, že ustanovení § 150
o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami,
ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá
porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu
nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž
si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude
spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s
předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s
okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu
2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07 a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011, sp.
zn. III. ÚS 3448/10).
Je zřejmé, že právě okolnosti související se sporem, resp. jeho předprocesním
stádiem, budou mít v projednávané věci na posouzení správnosti aplikace § 150
o. s. ř. zásadní vliv. Zejména skutečnost ze spisu patrná, že dovolatelé
oplocením znemožnili účelovou komunikaci žalobkyni užívat, a tím zavdali
příčinu vzniku sporu o přístup žalobkyně k jejímu pozemku.
Nejvyšší soud již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace § 150 o. s.
ř. v dovolacím řízení a vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím
řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může
přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení ze dne
27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014).
Námitce dovolatelů se tak odpovědi dostává právě z uvedené judikatury, která
zdůrazňuje nutnost brát v úvahu všechny podstatné okolnosti případu, i s
důrazem na okolnosti před začátkem řízení. Jestliže na aplikaci § 150 o. s. ř.
mají vliv i okolnosti sporu a jeho předprocesní stádium, lze konstatovat, že se
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
jestliže okolnosti sporu, nutně plynoucí z předsoudního stádia, byly vzaty v
potaz při aplikaci § 150 o. s. ř. Rovněž nejde o otázku, doposud v praxi
dovolacího soudu neřešenou.
Přesto, že žaloba byla zamítnuta, je zjevné, že příčinu sporu zavdali
dovolatelé svým jednáním (oplocením cesty), a z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že neměli právo tak učinit (byť nebylo v pravomoci soudu
sjednat nápravu). Úvaha, že jde o okolnost zvláštního zřetele hodnou pro
nepřiznání náhrady nákladů řízení straně, která byla formálně úspěšná, není
zjevně nepřiměřená.
Skutečnost, že dovolatelé nebyli upozorněni na aplikaci ustanovení § 150 o. s.
ř., nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro
rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu
dovolacího. V citovaném rozhodnutí (usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22
Cdo 3081/2014) totiž dovolací soud uvedl, že překvapivá aplikace § 150 o. s. ř.
a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto ustanovení zpochybnit, zakládá
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí však dovolací
soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro posouzení aplikace § 150 o. s. ř. je navíc důležité, zda závěr o tom, že
sporná cesta je účelovou komunikací, byl pro účastníky překvapivým; tak tomu
nebylo, neboť odvolací soud na svůj právní názor účastníky upozornil a dal jim
možnost se k němu vyjádřit. Za této situace bylo možno očekávat i aplikaci §
150 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu