22 Cdo 3929/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská Třída 451/11, proti žalovanému M. T.,
zastoupenému JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská
1495, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Karviné – pobočce v Havířově pod sp. zn. 112 C 27/2012, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, č. j.
11 Co 698/2013-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně
JUDr. Ilony Křížkové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 112 C 27/2012-244, zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - domu č. p. postavenému na pozemku
parc. č. 3545/1 a k pozemkům parc. č. 3545/1 a parc. č. 3545/2, vše v k. ú. P.
u O., zapsaným na listu vlastnictví č. 281 u Katastrálního úřadu pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, a nařídil jejich prodej s
tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každému připadne jedna
polovina z tohoto výtěžku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že
žalobkyni právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 8. dubna 2014, č. j. 11 Co 698/2013-274, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem -
pozemku parc. č. 3545/1, jehož součástí je dům č. p. a k pozemku parc. č.
3545/2, vše v k. ú. P. u O., obci O., zapsaným na listu vlastnictví č. 281 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná a
nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi
účastníky tak, že každému z nich připadne jedna polovina výtěžku. Ohledně
náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve shodě s jeho rozhodnutím
žalobkyni právo na jejich náhradu nepřiznal a rozhodl o tom, že ani stát nemá
vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 % náhrady nákladů
odvolacího řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením soudu
prvního stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 13. června 2014, č. j. 112 C
27/2012-313, stanovil výši nákladů odvolacího řízení částkou 12 826,- Kč.
Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. července 2014, č. j.
11 Co 481/2014-326, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu na zrušení
podílového spoluvlastnictví zamítne, nebo podílové spoluvlastnictví nezruší,
nebo podílové spoluvlastnictví zruší a nemovitosti přikáže do výlučného
vlastnictví žalovaného s tím, že žalovaný bude povinen vyplatit žalobkyni
vypořádací podíl, od něhož budou odečteny částky, které již žalobkyni uhradil,
případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání pro nesplnění podmínky zakotvené v § 241
o. s. ř. odmítnuto, jinak aby bylo zamítnuto s tím, že se ztotožnila se závěry
nalézacích soudů.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel má v daném případě za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou dovolací soud dosud
neřešil a touto otázkou je podle něj „výklad projevené vůle s platností a
účinností právních úkonů, provedených v ne zcela přesné zákonné formě s ohledem
na vývoj platného práva, kde by se již neměl uplatňovat dnešní předpojatý
formalismus týkající se právě platnosti některých právních úkonů. Zákon totiž
nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet k jeho smyslu“.
Obsah dovolacích námitek pak tvoří především nesouhlas dovolatele se závěrem
odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná dohoda o
vypořádání jejich majetkového společenství. V tomto směru dovolatel tvrdí, že
soud měl žalobu zamítnout podle § 142 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť byl společný majetek vypořádán na
základě dohody uzavřené mezi účastníky při rozvodu v roce 2005. Podle ní měla
žalobkyně darovat svůj spoluvlastnický podíl synovi M. T., za což jí měl
žalovaný poskytnout 380 000,- Kč. Skutečnost, že nikdy nedošlo k přepsání
spoluvlastnického práva k takto darovanému podílu do katastru nemovitostí, je
podle názoru dovolatele pouhou formalitou.
Podle § 150 odst. 1 obč. zák., dohoda o vypořádání společného jmění manželů
musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též
nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Ustanovení
§ 150 odst. 4 obč. zák. pak vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno
vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko
uzavřena dohoda o vypořádání. Nestačí proto, aby byla uzavřena darovací smlouva
na převod spoluvlastnického podílu, jak dovozuje dovolatel, navíc s úplně jiným
subjektem (jejich synem), než je účastník vypořádávaného majetkového
společenství.
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud
dovolatelem tvrzená dohoda o vypořádání majetkového společenství účastníků
nevyústila ve lhůtě tří let od zániku manželství ve vklad práva do katastru
nemovitostí, platí podle § 150 odst. 4 obč. zák. zákonná domněnka, že
předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků a jejich
podíly jsou stejné. Tak tomu bylo i v tomto případě a závěry soudů obou stupňů
jsou v tomto směru správné.
V souladu s judikaturou dovolacího soudu řešily soudy i otázku vypořádání
podílového spoluvlastnictví, a proto přípustnost dovolání nemohou založit ani
další námitky dovolatele týkající se závěru odvolacího soudu o prodeji
nemovitostí ve veřejné dražbě. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při
prodeji ve veřejné dražbě bude nemovitost prodána za nejnižší možnou cenu a za
získané prostředky odpovídající náhradní bydlení nepořídí. V domě s ním navíc
bydlí i jeho dcera a hodlal v ní bydlet i syn. Soudy podle něj měly vyhovět
jeho návrhu na přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví s tím, že
bude povinen žalobkyni vyplatit polovinu reálné hodnoty nemovitostí po odečtení
již vyplacené částky 380 000,- Kč a dalších jím vynaložených nákladů.
Judikatura dovolacího soudu vychází z ustáleného závěru, že v řízení o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující
s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu,
resp. rozhodnout o způsobu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610 (dále jen „Soubor“)];
dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
V rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, dovolací soud
judikoval (podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, II. ÚS
494/03); „Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků
je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc
jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost
přiměřenou náhradu zaplatit“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007,
uveřejněném v Souboru č. C 6545, se uvádí, že předpoklad „nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků“ stanovený v § 142 odst. 1 obč. zák. [dnes v § 1147 zák. č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] pro třetí způsob
vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. prodej věci a rozdělení výtěžku
podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice
přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu
spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit. Takový postup
zajišťuje, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty
odpovídající výši jeho podílu z výtěžku získaného prodejem věci, a naopak
zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při
nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu
vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně.
Konečně v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004
(uveřejněném pod č. C 3422 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „přiměřenou
náhradou ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. (dnes § 1147 o. z.) se rozumí
peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z tržní ceny
vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl
a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v rozporu s dobrými mravy. To
vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a svobod, který stanoví, že vlastnické
právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“.
Jestliže v dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že reálné rozdělení
nemovitosti není s ohledem na finanční situaci účastníků dobře možné a
majetkové poměry by rovněž neumožnily ani jednomu z účastníků zaplatit
zbývajícímu spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl,
a rozhodl proto o prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek se
mezi účastníky rozdělí (viz § 1147 o. z.), nepovažuje dovolací soud závěry
odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud připomíná, že od 1. 1.
2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu;
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím
řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28
Cdo 4295/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení
ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví měl zohlednit
majetkové poměry žalovaného a využít ustanovení § 150 o. s. ř. Argumentuje tím,
že k soudnímu řízení nezavdal příčinu a že pro něj placení stanovených nákladů
řízení představuje nepřiměřeně tvrdé opatření, neboť jeho jediným zdrojem
příjmu je invalidní důchod,
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo
odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze
dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21.
července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz), v nichž
vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti,
pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo
možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v
souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka.
Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly
k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 (www.nsoud.cz),
Nejvyšší soud dále k ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je
právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní
normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení
věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů
zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího
řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
V dané věci soud prvního stupně rozhodl o plném procesním úspěchu žalobkyně,
ale náhradu nákladů řízení jí v souvislosti s aplikací § 150 o. s. ř. nepřiznal
s odůvodněním, že míru úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků považoval
za srovnatelnou s ohledem na to, že způsob vypořádání určený soudem byl učiněn
zejména s přihlédnutím ke znaleckému posudku. K tomu zohlednil i nepříznivé
majetkové poměry žalovaného a skutečnost, že by byl zavázán platit náklady
řízení žalobkyni, která byla zastoupena ustanovenou advokátkou a náklady za
její zastoupení nese stát. Jestliže odvolací soud již důvody hodné zvláštního
zřetele pro použití ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch dovolatele neshledal
a uvedl, že bylo procesním rizikem dovolatele, jestliže podal odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry byly správné a
přesvědčivé, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího
soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu