USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. V., narozené XY, zemřelé 24. 8. 2020, naposledy bytem v XY, proti žalovanému J. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného J. V., narozeného XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 214/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 28 Co 201/2021-396, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak pro nesplnění podmínky řízení, spočívající ve způsobilosti žalobkyně být účastnicí řízení. Zjistil, že žalobkyně v době před podáním žaloby na obnovu řízení zemřela a nemá žádného právní nástupce.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 28 Co 201/2021-396, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že „odvolací soud se odchýlil od základní rozhodovací praxe v hodnocení sporu zejména po stránce procesněprávní v souvislosti s hmotněprávním vyjádřením“. Namítá rovněž, že Nejvyšší soud dosud neřešil situaci, „kdy se o obnovu řízení žádá až po smrti žalobkyně, kdy bylo prokázáno, že po sobě nezanechala závěť, a tudíž k slibovanému odkazu nemohlo dojít, protože k převodu nemovitosti došlo ještě za jejího života, a proto se následně po smrti již převedená nemovitost nemohla objevit v dědickém řízení“. Jako dovolací
důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v tom, že dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak, než jak uvedl odvolací soud, a to ve vztahu smyslu podané žaloby na obnovu řízení a předložených argumentů v dovolání. Dovolatel také nesouhlasí s tím, že o zastavení řízení rozhodla vyšší soudní úřednice. Domnívá se, že takový úkon vyšší soudní úřednice činit nemůže. Dále dovolatel rozporuje neexistenci procesního nástupnictví a vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval § 233 odst. 2) o. s. ř., kterého pro obnovu řízení využil. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16. Dovolatel zejména blíže neuvádí žádnou konkrétní právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nečiní tak ve vztahu k námitce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ani ve vztahu k námitce, že by dovolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak, či námitce, že Nejvyšší soud dosud neřešil situaci, kdy se o obnovu řízení žádá až po smrti žalobkyně. Rovněž nekonkretizuje žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ani neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by řešilo právní otázku, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem by měl dovolací soud přehodnotit. Dovolatel pouze polemizuje se závěry, k nimž odvolací soud dospěl a s jejichž řešením nesouhlasí, a opakuje své námitky z nalézacího řízení, což samo o sobě přípustnost dovolání založit nemůže. Obsahem dovolání je pak pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. V takovém případě však nevymezuje dovolatel řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu není na námitkách, jež dovolatel předkládá k řešení, založeno. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky splnění podmínek řízení. Podmínky řízení představují základní procesní předpoklady, za kterých soud může ve věci jednat a rozhodnout. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení soud přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může ve věci jednat. Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. soud řízení zastaví, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Jednou z podmínek řízení, k jejichž (ne)splnění musí soud přihlédnout, je i způsobilost být účastníkem řízení, kterou má ten, kdo má (podle hmotného práva) právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti); jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Nemá-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v den zahájení řízení, soud řízení (pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení) zastaví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 6/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 16/1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1524/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5717/2017 a mnohá další). V posuzované věci se žalovaný podáním ze dne 30. 4. 2021 domáhal obnovy řízení o vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně však zjistil, že po pravomocném skončení řízení o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů, žalobkyně dne 24. 8. 2020 zemřela a tímto dnem jako fyzická osoba ztratila právní osobnost (§ 23 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a tedy rovněž i způsobilost být účastnicí řízení (§ 19 o. s. ř.). Žalovaný tak podal návrh na obnovu řízení o vypořádání společného jmění manželů proti osobě, která v době zahájení řízení již nežila. Takový nedostatek podmínky řízení přitom nelze zhojit (viz shora označená judikatura Nejvyššího soudu). Jestliže za této situace soud prvního stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil, postupoval odvolací soud zcela v souladu s uvedenými závěry soudní praxe. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu