U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Statutárního města Teplice, IČO 00266621, se sídlem v Teplicích,
Náměstí Svobody 2/2, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v
Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalovaným: 1) obci Proboštov, IČO
00266566, se sídlem v Proboštově, nám. Svobody 700, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, 28. října 851/26 a 2) České republice
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 36/2013, o dovolání žalované 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2015, č. j. 9 Co
408/2014-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3 485 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
JUDr. Pavla Marečka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
května 2014, č. j. 19 C 36/2013-157, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal určení vlastnictví k v rozsudku blíže specifikovaným pozemkům v
katastrálním území P. u T. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku II.
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku
16 456 Kč a ve výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) rozhodl o
tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
uvedl, že o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalované byly ve sporu úspěšné, žalované 2)
však žádné náklady nevznikly. Ve vztahu k žalované 1) dospěl k závěru, že nelze
vycházet z požadované tarifní hodnoty 7 782 000 Kč, ale z tarifní hodnoty 50
000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), neboť v řízení jde o věc, jejíž hodnotu lze zjistit
jen s nepoměrnými obtížemi. Předložený „Ceník pronájmu a prodeje pozemků ve
vlastnictví Obce Proboštov pro období 2012-2014“ neosvědčuje obvyklou cenu
předmětných pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované 1)
usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. 9 Co 408/2014-195, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. změnil pouze tak, že žalobci uložil povinnost
zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 36 154,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že hodnotu pozemků lze zjistit ze
znaleckého posudku, který žalovaná 1) předložila v průběhu odvolacího řízení.
Vycházel proto podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 12 915
700 Kč a náklady řízení za šest úkonů právní služby včetně náhrady hotových
výdajů a daň z přidané hodnoty stanovil na 361 548 Kč. Na danou věc pak
aplikoval § 150 o. s. ř. a žalované 1) náklady řízení zčásti nepřiznal s
odůvodněním, že žalobce tvrzenou spornost pozemků nemohl odstranit jinak než
podanou žalobou, na výzvu soudu reagoval, dostavoval se k jednání a jeho
chování nepřispívalo ke zvyšování nákladů řízení. Náklady, které žalované 1)
vznikly, jsou nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí žalované 1) na její
obranu i chování žalobce v průběhu sporu.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, neboť se domnívá,
že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení
věci. Odvolacímu soudu především vytýká aplikaci § 150 o. s. ř. Soudem označené
důvody k postupu podle § 150 o. s. ř. nepovažuje za „zvláštního zřetele hodné.“
Podání žaloby nebylo nezbytné a odvolací soud nevzal v úvahu ani majetkové
poměry účastníků řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ji na možné použití §
150 o. s. ř. v průběhu řízení neupozornil. V souvislosti s těmito námitkami
přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05. Poukazuje
rovněž na absenci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně jí
nepřiznaných nákladů odvolacího řízení, a na nesprávné poučení odvolacího soudu
o tom, že proti usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné. Navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu a domnívá se, že přiznání
nepřiměřeně vysokých nákladů řízení dovolatelce by bylo v rozporu se zásadou
spravedlivého procesu.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].
Podle názoru žalované 1) spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka však neuvádí žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, při jejím řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by
měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu §
237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání projednat, neboť
neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a §
243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval
např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v
usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se
rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě
nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení;
je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména
majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o.
s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj
účastníků v průběhu řízení a další.
Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby
ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné
zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr
soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, nebo v usnesení
ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz
), Nejvyšší soud dále k ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení
je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní
normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení
věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů
zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího
řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2014, sp. zn. IV. ÚS
500/2012 (nalus.usoud.cz), dále uvedl, že „ústavní soud ustáleně judikuje, že
ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy
jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení
§ 150 o. s. ř. přitom, pokud jde o pojem „důvodů hodných zvláštního zřetele“,
nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit“.
Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci při rozhodování o náhradě
nákladů řízení přihlédl ke všem okolnostem uplatnění nároku, k tomu, že žalobce
nemohl odstranit tvrzenou spornost pozemků jinak, nežli podáním žaloby na
určení vlastnictví, na výzvy soudu reagoval, dostavoval se k jednání a jeho
chování nepřispívalo k případnému zvyšování nákladů řízení, a aplikoval proto §
150 o. s. ř. s tím, že náklady řízení, které dovolatelce v této souvislosti
vznikly jsou naprosto nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí první
žalované na její obranu i chování žalobce v průběhu sporu, není jeho úvaha
zjevně nepřiměřená.
Ústavně konformní aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. konečně vyžaduje, aby jeho
použití pro účastníky řízení nebylo s ohledem na dosavadní průběh řízení
překvapivé a aby jim byl poskytnut odpovídající prostor vyjádřit se k možnému
použití moderačního práva soudem, respektive vznášet případná tvrzení a důkazní
návrhy, jež by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (viz mimo jiné nález
Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, bod 12, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014).
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že nebyla upozorněna na aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř., je třeba poukázat na skutečnost, že překvapivá
aplikace § 150 o. s. ř. a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto
ustanovení zpochybnit, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, smí však dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání by nemohla založit ani další námitka dovolatelky, ohledně
nesprávného poučení odvolacího soudu „že proti usnesení odvolacího soudu není
dovolání přípustné“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je
přípustné (či nepřípustné), bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (viz
usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
publikované pod C 1457 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu o
náhradě nákladů odvolacího řízení postrádá odůvodnění. V dané věci odvolací
soud žádnému účastníku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal a
svůj závěr odůvodnil tím, že dovolatelka měla v odvolacím řízení úspěch pouze v
nepatrné části a žalobci žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Možnost
rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení přitom vyplývá přímo
z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.
Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006,
sp. zn. II. ÚS 259/05, z něhož pouze cituje část textu zabývající se právem na
soudní ochranu či spravedlivý proces, neboť s ohledem na výše uvedené nelze
uzavřít, že by jí odvolací soud právo na spravedlivý proces a soudní ochranu
odepřel.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle ustanovení
§ 243c odst.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu