22 Cdo 3694/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
Ing. M. Z., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalovanému K. P., zastoupenému Mgr.
Zdeňkem Šromem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 51, o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 12 C 5/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2016, č. j. 20 Co 27/2016-216, takto:
I. Výrok I. písm. a) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 4. 2016,
č. j. 20 Co 27/2016-216, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně částku 92 573,88 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla
Střelečka.
II. Výrok III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 4. 2016, č. j.
20 Co 27/2016-216, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 15 572,70 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Střelečka.
III. Výrok I. písm. b) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 4. 2016,
č. j. 20 Co 27/2016-216, se mění tak, že:
a) žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 24
430,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
b) žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 97
222,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen jako „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 12 C 5/2013-141, zrušil spoluvlastnictví
žalobkyně a žalovaného k nemovitosti – stavbě – stojící na pozemku parc. č. st.
267, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký
kraj, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou, na LV 1191 pro obec a k. ú.
R. v O. h., tuto nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok
I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl 1 400 000
Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na
náhradě nákladů řízení 61 826,50 Kč (výrok IV.) a žalovanému povinnost zaplatit
státu na náhradě nákladů řízení 59 826,50 Kč (výrok V.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění,
že žalobkyně požadovala zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví ke stavbě
stojící na pozemku parc. č. st. 267, zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Rychnov
nad Kněžnou, na LV 1191 pro obec a k. ú. R. v O. h. (dále rovněž jako
„předmětná nemovitost“), přikázáním této nemovitosti za přiměřenou náhradu do
výlučného vlastnictví žalovaného. Výši náhrady následně specifikovala částkou 1
715 000 Kč. Žalovaný s navrženým vypořádáním souhlasil za podmínky, že budou
rovněž vypořádány vzájemné pohledávky žalobkyně, jejích rodičů a žalovaného,
jinak požadoval reálné rozdělení věci. Po provedení důkazu znaleckým posudkem,
za kterého vyplynulo, že rozdělení věci není dobře možné, žalovaný souhlasil s
přikázáním předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Neztotožnil se
však s výší náhrady požadované žalobkyní. Na základě znaleckého posudku a
revizního znaleckého posudku byla výše přiměřené náhrady stanovena na 1 400 000
Kč. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že by měla být tato
částka kvůli dluhu váznoucím na nemovitosti snížena o 250 000 Kč.
Podle soudu prvního stupně neměl žádný z účastníků ve věci převážný úspěch.
Nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že stavbu je možné rozdělit a spoluvlastnictví
tímto způsobem vypořádat. Ani žalobkyně nebyla zcela úspěšná, neboť žádala
vyplatit vyšší vypořádací podíl (přiměřenou náhradu), než jaká jí byla
přiznána, přičemž výše přiměřené náhrady byla stanovena na základě revizního
znaleckého posudku vypracovaného na návrh žalovaného. Přihlédl k jednání
účastníků řízení, které probíhalo před zahájením soudního řízení, a v rámci
kterého žalovaný souhlasil s návrhem žalobkyně zrušit a vypořádat podílové
spoluvlastnictví přikázáním nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, avšak
spornou se stala výše přiměřená náhrady. Výše této náhrady stanovená soudem
ovšem neodpovídá předžalobnímu návrhu žalobkyně ani žalovaného. Soud prvního
stupně uzavřel, že žádný z účastníků neměl ve věci převážný úspěch a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 4. 2016,
č. j. 20 Co 27/2016-216, změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak,
že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 157 153 Kč a ve výrocích IV. a V. rozsudku soudu
prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradě
nákladů řízení 121 653 (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů odvolacího řízení 23 099 Kč (výrok III.).
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se od samého počátku domáhala zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví přikázáním předmětné nemovitosti do výlučného
vlastnictví žalovaného, přičemž výši přiměřené náhrady upřesnila v průběhu
řízení na základě znaleckých posudků. Žalobkyně tedy měla ve věci plný úspěch a
podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí náleží náhrada nákladů řízení. Ze stejných
důvodů rozhodl odvolací soud obdobně o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I. a III., podává žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně měla v
řízení plný úspěch (a tudíž jí byla přiznána náhrada nákladů řízení a
žalovanému byla uložena povinnost nahradit náklady státu), jelikož odvolací
soud nepřihlédl ke všem okolnostem projednávané věci. Žalovaný se nedomáhal
zamítnutí žaloby. V rámci mimosoudního jednání účastníků souhlasil se způsobem
vypořádání podílového spoluvlastnictví navrženým žalobkyní (přikázáním
nemovitosti do svého výlučného vlastnictví); spornou zůstala pouze výše
přiměřené náhrady. Ta byla stanovena na základě revizního znaleckého posudku
vypracovaného na návrh žalovaného. Posudkem byla zjištěna nižší cena předmětné
nemovitosti, než kterou uváděla žalobkyně. Nelze proto považovat za plný úspěch
žalobkyně, jestliže bylo soudem vyhověno ohledně navrhovaného způsobu
vypořádání podílového spoluvlastnictví, aniž by bylo přihlédnuto k výše
uvedeným relevantním okolnostem případu.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok I. a III. rozsudku odvolacího soudu
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a před soudem odvolacím, žalobkyni byla uložena povinnost
zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 61 826,50 Kč a žalovanému
povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 59 826,50 Kč.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, zda v řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví je žalující strana plně procesně úspěšná ve smyslu
§ 142 odst. 1 o. s. ř. (a přísluší ji tak náhrada účelně vynaložených nákladů
řízení), pokud soud rozhodne o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
způsobem navrženým stranou žalující, aniž však přihlédne k dalším relevantním
okolnostem projednávané věci.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl.“
Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. „měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud
náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá
na náhradu nákladů právo.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že „jestliže soud žalobě
vyhoví a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval,
je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je vždy nutno přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu.“
V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil,
že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve
věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému
průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s
případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití
jeho procesních práv.“
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal
a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a
vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to
třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze
posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a
žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka)
bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor
řešen v rozhodnutí.“
Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve
sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci
třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a
poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit
nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení, k
závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k
tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.
Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním podílového
spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba
zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze
posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a
žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka)
bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor
řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu
bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do
úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně
úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen
v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. Žalobkyně
navrhovala v žalobě ze dne 21. 1. 2013 zrušit a vypořádat podílové
spoluvlastnictví přikázáním předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví
žalovaného s tím, že výše přiměřené náhrady bude stanovena na základě
znaleckého posudku. Žalovaný ve vyjádření ze dne 6. 3. 2013 s žalobkyní
navrženým způsobem vypořádání souhlasil a byl ochoten zaplatit žalobkyni částku
3 100 000 Kč, v rámci které by byla zohledněna přiměřená náhrada za
spoluvlastnický podíl žalobkyně, ale i další vzájemné nároky mezi žalobkyní,
jejími rodiči a žalovaným. Jinak navrhoval reálné rozdělení věci. Žalobkyně v
podání ze dne 6. 9. 2013 trvala na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví vyjádřeném v žalobě a požadovala zaplacení přiměřené náhrady
ve výši 1 715 000 Kč, přičemž tato částka vyplývala ze znaleckého posudku
Jiřího Melicha, který předložila jako důkaz. Jelikož žalovaný s výší náhrady
při jednání konaném dne 17. 9. 2013 nesouhlasil, byl soudem prvního stupně
ustanoven znalec František Krch. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že reálné
rozdělení předmětných nemovitostí není dobře možné a byla stanovena výše
vypořádacího podílu na částku 1 521 167 Kč. Žalovaný rozporoval rovněž tuto
výši přiměřené náhrady a na jeho návrh byl zpracován revizní znalecký posudek,
na základě kterého byla stanovena výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický
podíl žalobkyně na částku 1 400 000 Kč. V závěrečném návrhu před soudem prvního
stupně při jednání konaném dne 30. 9. 2015 souhlasila žalobkyně s přikázáním
předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného za přiměřenou náhradu
ve výši 1 400 000 Kč. S tímto způsobem vypořádání souhlasil rovněž žalovaný,
ale žádal částku stanovenou jako přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl
žalobkyně dále snížit o 250 000 Kč z důvodu dluhu váznoucího na společné věci;
tento nárok byl soudem prvního stupně zamítnut jako nedůvodný.
Ze shora uvedeného se podává, že spornou byla mezi účastníky řízení především
výše přiměřené náhrady. Žalovaný navrhoval i reálné rozdělení věci, ale po
provedení důkazu znaleckým posudkem Františka Krcha dále požadoval pouze
přikázání předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Žalobkyně žádala
vyplacení přiměřené náhrady ve výši 1 715 000 Kč, s čímž žalovaný nesouhlasil a
na základě jeho procesní obrany byla výše přiměřené náhrady stanovena na částku
1 400 000 Kč. Avšak nárok žalovaného na snížení této částky o dalších 250 000
Kč z důvodu dluhu váznoucího na společné věci byl soudem prvního stupně
zamítnut jako nedůvodný. Je nutné rovněž přihlédnout k jednání žalobkyně a
žalovaného před podáním žaloby, v rámci kterých obě strany souhlasily se
způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, avšak spornou zůstala výše
přiměřené náhrady. Z výše uvedeného se podává, že i žalovaný měl částečný
úspěch ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a to především s přihlédnutím k
částečně úspěšné procesní obraně ohledně výše přiměřené náhrady. Na základě
shora uvedeného lze vyjádřit úspěch žalobkyně k úspěchu žalovaného v poměru
80:20, a tudíž žalobkyni přísluší náhrada 60 % účelně vynaložených nákladů
řízení před soudem prvního stupně.
V rámci odvolání žalobkyně brojila proti výroku soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení, a s přihlédnutím k tomuto rozhodnutí dovolacího soudu byla v
tomto svém požadavku částečně úspěšná. Žalobce žádal v odvolání snížit
přiměřenou náhradu o částku 250 000 Kč z důvodu dluhu váznoucího na společné
věcí, tento nárok žalovaného však byl zamítnut jako nedůvodný. Tedy i v rámci
odvolacího řízení lze vyjádřit úspěch žalobkyně k úspěchu žalovaného v poměru
80:20, a tudíž žalobkyni přísluší náhrada 60 % účelně vynaložených nákladů
řízení před odvolacím soudem.
Jelikož odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni
náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím podle § 142
odst. 1 o. s. ř., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože odvolací soud nerozhodl o náhradě
nákladů řízení správně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této
věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 92 573,88 Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 15 572,70 Kč, celkem tedy 108 146,58 Kč [§
243d písm. b) o. s. ř.]. Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení žalované
zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, §
167 odst. 2 o. s. ř.).
Náklady řízení žalobkyně v projednávané věci jsou představovány odměnou za
zastupování žalobkyně a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč.
Pro určení odměny za zastupování žalobkyně byla stanovena tarifní hodnota věci
podle § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále
rovněž jako „advokátní tarif“) z 1/3 obvyklé ceny předmětné nemovitosti, tedy z
částky 1 400 000 Kč, tudíž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
činí 13 900 Kč (§ 7 bod 6. advokátního tarifu).
Mimosmluvní odměna za zastupování před soudem prvního stupně náleží žalobkyni
za 8 úkonů právní služby, přičemž za 6 úkonů náleží mimosmluvní odměna ve výši
sazby za jeden úkon z tarifní hodnoty podle § 6 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm.
a), d) a g) advokátního tarifu, za 1 úkon ve výši dvounásobku sazby z tarifní
hodnoty (účast na jednání dne 30. 9. 2015 v délce více než 2 hodiny) podle § 6
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a za 1 úkon právní služby ve výši ? sazby ze
jeden úkon z tarifní hodnoty (odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního
stupně o přiznání znalečného) podle § 6 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c), celkem
tedy 118 150 Kč. Odměnu zástupce rovněž tvoří paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem za 8 úkonů právní služby
2400 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Dále je nutné přiznat zástupci
žalobkyně náhradu za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3
advokátního tarifu) a jízdné zástupce žalobkyně za 3 jízdy vykonané osobním
automobilem k soudu prvního stupně na trase Hradec Králové – Rychnov nad
Kněžnou a zpět v celkové délce 255 km ve výši 1 630 Kč. Jelikož zástupce
žalobkyně je advokát, který je plátcem DPH, tvoří náhradu nákladů řízení rovněž
náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 25 909,80 Kč podle § 137 odst. 3 písm.
a) o. s. ř., celkem tedy 149 289,80 Kč.
Celkem činí náklady žalobkyně před soudem prvního stupně 154 289,80 Kč (149
289,80 Kč + 5 000 Kč jakožto zaplacený soudní poplatek), přičemž ze shora
uvedeného se podává, že žalobkyni náleží náhrada 60 % této částky, tedy 92
573,88 Kč.
Mimosmluvní odměna za zastupování před odvolacím soudem náleží žalobkyni za 1
úkon právní služby ve výši sazby za jeden úkon z tarifní hodnoty podle § 6
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a za 1 úkon právní služby ve
výši ? sazby za jeden úkon z tarifní hodnoty podle § 6 odst. 1 a § 11 odst. 2
písm. c) advokátního tarifu, celkem 21 450 Kč. Odměnu zástupce rovněž tvoří
paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby,
celkem 600 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalované je
advokát, který je plátcem DPH, tvoří náhradu nákladů řízení rovněž náhrada za
daň z přidané hodnoty ve výši 4 504,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s.
ř., celkem tedy 25 954,50 Kč. Žalobkyni náleží 60 % z této částky, tedy 15
572,70 Kč.
Neobstojí námitka dovolatele, že vyjádření žalobkyně ze dne 6. 9. 2013 se
netýkalo projednávané věci a tudíž by jí za tento úkon právní služby neměla být
přiznána náhrada nákladů řízení. I v tomto vyjádření totiž žalobkyně kromě
jiného uplatňuje svá práva týkající se zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, např. se vyjadřuje k obvyklé ceně vypořádávané nemovitosti a
předkládá soudu znalecký posudek stanovující obvyklou cenu předmětné
nemovitosti.
Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit na
náhradě nákladů řízení státu částku 121 653 Kč.
Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. „stát má podle výsledků řízení proti účastníkům
právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků.“
Ze shora uvedeného vyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně (v rámci
kterého vznikly náklady státu) lze vyjádřit úspěch žalobkyně k úspěchu
žalovaného v poměru 80:20. Tudíž žalobkyně je povinna zaplatit 20 % nákladů
řízení, které vznikly státu, a žalovaný 80 % těchto nákladů. Jelikož v tomto
řízení vznikly náklady státu v celkové výši 124 653 Kč, přičemž žalobkyně již
zaplatila zálohu na tyto náklady ve výši 500 Kč a žalovaný ve výši 2 500 Kč, je
žalobkyně povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 24 430,60 Kč
(jako 20 % z částky 124 653 Kč po odečtení zálohy zaplacené žalobkyní) a
žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 97 222,40
Kč (jako 80 % z částky 124 653 Kč po odečtení zálohy zaplacené žalovaným).
V rámci dovolacího řízení byl žalovaný úspěšný jen částečně (a to ve výši ?
požadavku žalovaného), neboť požadoval, aby byl stanoven částečný úspěch
žalovaného v řízení před soudy nižších stupňů k částečnému úspěchu žalobkyně v
řízení, a to v poměru 50:50. Nejvyšší soud sice uzavřel, že žalovaný byl
částečně úspěšný v řízení před soudy prvních stupňů, avšak úspěch žalobkyně k
úspěchu žalovaného v řízení před soudy nižších stupňů byl stanoven v poměru
80:20, tedy žalovaný byl úspěšný pouze v ? svého požadavku. Jelikož žalobkyni
žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a žalovaný byl úspěšný pouze
částečně co do ? svého požadavku, nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím, může se stát
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
nebo stát domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu