22 Cdo 3782/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem
v Opavě, Hauerova 725/3, proti žalovanému Ing. J. B., o povolení nezbytné
cesty, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 106/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2016, č. j. 11
Co 56/2016-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 37 C 106/2014-82,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení práva nezbytné cesty ve formě
služebnosti stezky a cesty přes pozemek žalovaného (par. č. 1607), ležící mezi
veřejnou komunikací (pozemek par. č. 1713) a pozemky žalobce (par. č. 105/1 a
par. č. 105/3), všemi zapsanými katastrálním pracovištěm Opava u Katastrálního
úřadu pro Moravskoslezský kraj, pro obec a katastrální území S. Žalobci uložil
nahradit žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2016, č. j. 11 Co 56/2016-121,
napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci nahradit
žalovanému náklady odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že na pozemku žalovaného se nachází cesta
(neveřejná komunikace), kterou používá k přístupu jak žalovaný, tak dlouhodobě
i žalobce. Od roku 2004 docházelo k rozporům o užívání cesty, které vyústily v
podání žaloby. Přístup přes pozemek žalovaného (dosavadní přístup) je z
hlediska užívání nemovitosti nejvhodnější, nicméně žalobce má zajištěn přímý
přístup k veřejné komunikaci rovněž přes vlastní pozemek. Přístup je dostatečný
pro průchod osob i průjezd vozidel, přičemž vede skrze stodolu žalobce,
vybavenou „průjezdovými vraty“, a ústí na jinou veřejnou komunikaci na pozemku
par. č. 1667/1.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nezbývá, než žalobu na základě § 1032
odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“),
zamítnout, neboť žalobce žádá zřízení nezbytné cesty jen za účelem
pohodlnějšího spojení.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodem podání dovolání je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
opírá „o přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil přístup přes stodolu jako
dostatečný. V dnešní době není možné požadovat, aby dovolatel chodil a jezdil
přes stodolu, když sám soud prvního stupně uznal, že nejvhodnější řešení se
jeví dosavadní přístup přes pozemek žalovaného.
Žalovaný považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje dovolání zamítnout.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou
účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu, neboť dovolání lze podat podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované po č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání vymezil dovolatel jen
odkazem na text § 237 o. s. ř. Nijak nepolemizuje s judikaturou, o kterou soudy
v nalézacím řízení opřely zamítnutí žaloby a kterou podle dovolacího soudu
aplikovaly správně.
Podstata dovolání je v tom, že „nežijeme v době, kdy vlastník rodinného domu
musí do svého domu jezdit, chodit, vodit návštěvy a vše vyřizovat přes stodolu“.
Napadené rozhodnutí je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu: „Zřízení věcného
břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze
základních práv; ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzívně.
V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č.
21/2005, Nejvyšší soud vyslovil: Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu
je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li
vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka
přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Viz též rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): „Nezbytnou cestu lze
požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005,
publikovaný po č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je též třeba
upozornit, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve
veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod). Lze připustit veřejný zájem na tom, aby pozemek byl
užíván (neužívání může mít negativní vliv nejen na sousední nemovitosti),
nicméně je-li možný na pozemek přístup či příjezd z veřejné komunikace, byť i
nepohodlný, pak nelze pro lepší spojení omezovat základní právo vlastníka
sousední nemovitosti. Jistě, příchod přes stodolu může dovolatel považovat za
nekomfortní, a takovým může i objektivně být, to však neodůvodňuje omezení
základního práva žalovaného, garantovaného Listinou základních práv a svobod.
Tvrzení o tom, že se účastníci v minulosti dohodli o přístupu dovolatele přes
spornou komunikaci a že se dovolatel finančně podílel na její údržbě, není v
řízení o právu nezbytné cesty významné; tyto skutečnosti totiž nelze zahrnout
pod hypotézu ustanovení o zřízení nezbytné cesty, a o ev. nárocích z obligační
smlouvy (pokud by snad byla uzavřena) soudy v nalézacím řízení, vázány žalobcem
vymezeným předmětem řízení, nemohly rozhodovat. K námitkám týkajícím se nákladů
na průjezd přes stodolu se uvádí: Soudy konstatovaly, že přes stodolu je
průchod a průjezd zajištěn („posuvná vrata“). Tímto skutkovým zjištěním je
dovolací soud vázán.
K tvrzení, že žalobce potřebuje cestu přes pozemek žalovaného kvůli
rekonstrukci domu: V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22
Cdo 1638/2016, se odkazuje na to, že pro tento účel mohou žalobci užít jiné
instituty, méně zatěžující žalovanou stranu (§ 1021 o. z., § 140 stavebního
zákona č. 183/2006 Sb. - viz k tomu blíže Občanský zákoník III. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 176, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014). I v této části je napadené rozhodnutí v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).