22 Cdo 3818/2022-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, proti žalovaným 1) F. H., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. Armády 2112/56, a 2) J. M., narozenému dne XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 42/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 84 Co 36/2021-373,
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 004 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Patrika Bauera. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala vůči žalovaným 1) a 2) zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – objekt bydlení dům č. p. XY, nacházejícímu se v katastrálním území XY, obec XY, zapsanému na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitá věc“). Okresní soud v Mostě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 16 C 42/2015-297, spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci zrušil (výrok I), žalovanému 1) přikázal spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovité věci ve výši id. ? (výrok II), uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnictví částku ve výši 990 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV-VIII). Rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 16 C 42/2015-355, soud prvního stupně doplnil výrok IX, kterým po vypořádání spoluvlastnictví přikázal žalovanému 1) rovněž podíl na nemovité věci ve výši další id. ? a žalovanému 2) přikázal podíl na nemovité věci ve výši id. ? (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 84 Co 36/2021-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že částka, kterou má žalovaný 1) zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnictví, činí 945 000 Kč (výrok I), ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 2022, č. j. 16 C 42/2015-355 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III-VIII). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, v situaci kdy byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve výroku pod bodem I. Odvolacímu soudu žalovaný č. 1 vytýká nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se od ustálené rozhodovací soudní praxe dovolacího soudu, která je odlišná od právního názoru obecných soudů v této právní věci“. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 9. 12. 2022, navrhla jeho odmítnutí s tím, že žalobce nevymezil řádně předpoklad přípustnosti dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není projednatelné, trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné. V dané věci dovolatel sice uvedl řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně tato nikterak nekonfrontoval se závěry odvolacího soudu, a nevymezil tak předpoklad přípustnosti dovolání, tj. v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ohledně ostatních tvrzených předpokladů přípustnosti dovolání se tu neuvádí nic. Proto Nejvyšší soud dovolání jako neprojednatelné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Nesplní-li žalovaný 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu