22 Cdo 3858/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se
sídlem v Benešově, Nádražní 2440, proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr.
Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 9 C 1335/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2008, č. j. 24 Co 207, 208/2007-378,
ve znění usnesení ze dne 26. června 2008. č. j. 24 Co 207/2007-387, a usnesení
ze dne 30. května 2011, č. j. 24 Co 207,208/2007-409, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2008, č. j. 24 Co 207,
208/2007-378, ve znění usnesení ze dne 26. června 2008, č. j. 24 Co 207,
208/2007-387, a usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 24 Co 207, 208/2007-409,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
prosince 2006, č. j. 9 C 1335/2002-264, ve spojení s usnesením ze dne 19.
března 2007, č. j. 9 C 1335/2002-280, výrokem pod bodem I. zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitostem zapsaným u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov, na LV č. 113 pro
obec a katastrální území N., a to k rodinnému domu čp. 159 na st. parc. č. 595,
pozemku st. parc. č. 595 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 594 –
zahrada, pozemku parc. č. 596 – zahrada a pozemku parc. č. 1160/78 trvalý
trávní porost. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce
nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště Benešov, na LV č. 113 pro obec a katastrální území N., a to rodinný
dům čp. 159 na st. parc. č. 595, pozemek st. parc. č. 595 – zastavěná plocha a
nádvoří, pozemek parc. č. 594 – zahrada, pozemek parc. č. 596 – zahrada. Do
výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 1160/78, zapsaný na
LV č. 113 pro obec a katastrální území N. Výrokem pod bodem III. uložil
žalobci, aby zaplatil žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví
částku 84.956,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem IV.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení státu
rozhodl usnesením ze dne 19. března 2007, č. j. 9 C 1335/2002-280.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky uvedených nemovitostí s podílem žalobce id. ? a žalovaného id.
?. Mezi účastníky nebyl sporný způsob vypořádání, ale spornou zůstala hodnota
nemovitostí. Soud posoudil věc podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku („obč.
zák.“). Při stanovení výše přiměřené náhrady pro žalovaného vyšel z obvyklé
ceny stanovené znalcem Ing. J. Za situace, kdy obvyklá cena všech nemovitostí v
podílovém spoluvlastnictví účastníků činila 2.758.670,- Kč, měl by podíl
žalovaného (id. ?) odpovídat částce 919.556,66 Kč. Obvyklá cena pozemku, který
získal do vlastnictví činila 834.600,- Kč. Na vyrovnání jeho podílu proto soud
uložil žalobci zaplatit žalovanému rozdíl ve výši 84.956,66 Kč. Jako nadbytečné
zamítl návrhy na doplnění dokazování.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
4. března 2008, č. j. 24 Co 207, 208/2007-378, ve znění usnesení ze dne 26.
června 2008. č. j. 24 Co 207, 208 /2007-387, a usnesení ze dne 30. května 2011,
24 Co 207, 208/2007-409, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III.
tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na vypořádání podílového
spoluvlastnictví částku 43.247,- Kč do tří dnů do právní moci rozsudku. Jinak
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně
věc posoudil správně. Stanovil i správnou výši vyrovnávacího podílu, když
vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. J., který odvolací soud považoval za
přesvědčivý s tím, že znalec dostatečně vysvětlil, jak k obecné ceně došel.
Odvolací soud se ztotožnil s výší částky 84.957,- Kč, kterou uložil soud
prvního stupně žalobci zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho spoluvlastnického
podílu. Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil žalovanému v průběhu řízení po
vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně částku 41.710,- Kč, snížil
odvolací soud k návrhu žalobce vypořádací podíl o tuto částku a rozhodl, že
žalobce zaplatí žalovanému pouze 43.247,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“); pokud by
dovolací soud dospěl k názoru, že napadený rozsudek je ve skutečnosti
potvrzujícím rozhodnutím, potom přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní spornou otázku mezi účastníky považuje výši vypořádacího podílu,
kterou měl žalobce uhradit žalovanému. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou
stupňů v té části, kde stanovily výši vypořádacího podílu, neboť při stanovení
této částky postupovaly zcela nesprávně. Již v řízení před soudem prvního
stupně namítal řadu skutečností, které mají vliv na hodnotu jemu přikázaného
pozemku parc. č. 1160/78 v k. ú. N., a které soud nezohlednil. Z postupu
odvolacího soudu vyplývá, že již řízení před soudem prvního stupně trpělo
závažnými vadami v dokazování, které se snažil odstranit odvolací soud. Přesto,
že dokazování doplnil, nevyvodil z provedených důkazů patřičné závěry. Znaleckým posudkem nebyla náležitě zjištěna skutečná hodnota předmětného
pozemku, v porovnání s hodnotou nemovitostí, zejména pozemků, které by měly
připadnout do vlastnictví žalobce. Pozemek parc. č. 1160/78 byl oceněn jako
pozemek určený územním plánem k výstavbě rodinných domů bez toho, že by znalec
Ing. J. přihlédl k faktickému stavu, kdy cenu pozemku bylo nutné snížit s
ohledem na zátěže omezující jeho využití. Nezohlednil vliv přečerpávací stanice
a kanalizace, nacházející se na tomto pozemku, a dopad jejího provozu a samotné
stavby na hodnotu pozemku. Nepřihlédl ani k tomu, že jeho cenu snižují i
ochranná pásma přečerpávací stanice a kanalizačního řadu. Jedná se o stavby
nepovolené, kdy již sama jejich existence snižuje hodnotu pozemku. Komplikace a
omezení by s sebou přinesla jak jejich legalizace, tak i případná snaha
vlastníka domoci se ochrany svého vlastnického práva (jednalo by se o náročnou
a finančně nákladnou cestu). Úkolem znalce nebylo určovat míru prodejnosti
pozemku, ale jeho obecnou, obvyklou cenu, to je objektivní hodnotu věci. Není
pravidlem, že by pozemek související se zastavěným pozemkem měl automaticky mít
nižší hodnotu, než nezastavěný pozemek určený k zastavění. Znalec svým postupem
překročil kompetence, které mu přísluší, tj. odborné posouzení zadané věci,
tím, že v posudku vyjadřoval ryze subjektivní názor. Odvolací soud pak
pochybil, když o takové hodnocení znalce opřel své rozhodnutí ve věci. Žalovaný dále namítá, že teprve v odvolacím řízení vyšly najevo nové
skutečnosti, které do té doby nebyly známé a které mohly mít vliv na rozhodnutí
soudu; ty však odvolací soud nepovažoval za podstatné. Znalec vyslechnutý
odvolacím soudem uvedl, že na cenu předmětného pozemku by měla vliv ta
skutečnost, kdyby pozemek neměl přímý přístup na veřejnou komunikaci parc. č. 1295 a k sítím v komunikaci vedeným. Teprve na základě posudku znalkyně Ing. E. S., provedeného až v rámci odvolacího řízení, a z jejího výslechu bylo
zjištěno, že sporný pozemek parc. č. 1160/78 nenavazuje přímo na veřejnou
komunikaci parc.
č. 1295, ale je od ní po celé délce oddělen pozemkem parc. č. 1160/79 širokým asi 2 až 2,5 m, jehož vlastníkem je město N. Jednalo se o novou
skutečnost do té doby neznámou, protože pozemek nebyl zakreslen v katastrální
mapě. Žalovaný se obává, že tato nová skutečnost představuje riziko, že nebude
mít možnost přístupu k pozemku parc. č. 1160/78 z veřejné komunikace. Odvolací
soud k tomuto zjištění nepřihlédl, neboť podle jeho názoru tato skutečnost
nepřinesla zásadní změny ve věci a nemá vliv na cenu pozemku. Odvolací soud tak
přesto, že v odvolacím řízení vyšly najevo nové a zásadní skutečnosti, se zcela
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
by se žalovanému mělo dostat na vyrovnání jeho podílu částky 84.957,- Kč,
přesto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vypořádací podíl stanovil
pouze ve výši 43.247,- Kč (původně nesprávně 45.247,- Kč). Tím zásadně
pochybil, neboť nerozhodl o nároku žalovaného na vypořádání spoluvlastnického
podílu, ale provedl za žalobce jakési započtení vzájemných pohledávek
účastníků, a učinil tak za žalovaného právní úkon, kterým způsobil, že se mu
nedostalo ani tolik, kolik mu přiznal soud prvního stupně. Za nesprávný a nespravedlivý považuje žalovaný i rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a státem. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění
opravných usnesení a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve spojení
s usnesením, jímž soud rozhodl o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně (pokud směřuje proti měnící
části rozsudku odvolacího soudu) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zohlednil částku 41.710,- Kč, kterou
žalobce zaplatil žalovanému z titulu náhrady za podíl v průběhu sporu po vydání
prvního rozsudku soudu prvního stupně; šlo podle něj o „neoprávněné započtení“. Této námitce je třeba přisvědčit. Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému
využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.). Rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je konstitutivním
rozhodnutím; práva a povinnosti, včetně povinnosti vyplatit přiměřenou náhradu
a práva tuto náhradu požadovat vznikají až po právní moci tohoto rozsudku.
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451
odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011, dovolací soud uvedl:
„Pohledávku nelze jednostranně započíst proti pohledávce, která má teprve
vzniknout (budoucí pohledávce)… Má-li vzniknout pohledávka až pravomocným
rozhodnutím soudu, není v průběhu soudního řízení jednostranné započtení proti
této pohledávce možné; k postupu v takovém případě viz rozhodnutí publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, poř. č. 77“. V daném případě žalobce plnil na základě nepravomocného rozsudku soudu prvního
stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; protože šlo o
rozsudek konstitutivní, na jehož základě měla povinnost k plnění teprve
vzniknout, šlo o plnění bez právního důvodu. Kdyby odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci, právní důvod k
plnění by dodatečně vznikl a žalobce by nemohl požadovat vrácení tohoto plnění
z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. (stejně Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008,
díl I., s. 1064). Případnému návrhu na výkon rozhodnutí ohledně celé přiznané
částky 84.956,66 Kč by se žalobce v řízení o výkon rozhodnutí ubránil též
námitkou započtení (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1969, poř. č. 77). Jestliže však odvolací soud o takto
poskytnuté plnění snížil platební povinnost žalobce, je nyní situace taková, že
jde stále o plnění bez právního důvodu. Pro úplnost se dodává, že jde o jinou
situaci než v případě návrhu na vydání deklaratorního rozhodnutí; pokud strana
splní ještě před právní mocí rozhodnutí soudu prvního stupně částečně svoji již
existující hmotněprávní platební povinnost, ta zčásti zanikne, a odvolací soud
to musí zohlednit. O takový případ však v dané věci nešlo; poskytnutí uvedené
platby tak nemohlo být důvodem ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Proto
rozsudek odvolacího soudu v části, ve které plnění snížil, spočívá na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000,
publikovaném pod č. C 12 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z
pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze
dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř.“. Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu by připadala přípustnost
dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Ve zbývající, potvrzující části tak není dovolání přípustné, protože je opřeno
o námitky skutkové povahy a o tvrzené procesní vady, které by v této věci
nemohly založit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce; dovolatelé ostatně
ani neoznačili právní otázku, která by z napadeného rozsudku měla činit
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto k této části dovolání
nemohl dovolací soud přihlédnout (srov. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.). Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech
řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001
přípustné (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2003, poř. č. 4); proto nebylo možné přezkoumávat nákladové
výroky. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.