22 Cdo 3867/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) Společenství domu Olštýnská 607, IČO 27415091, se sídlem v
Praze 8, Olštýnská 607/1, a b) Mgr. D. L., obou zastoupených JUDr. Karlem
Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 4a, proti žalované
COMMEMAX spol. s r. o., IČO 61505323, se sídlem v Praze 4, Štúrova 1701/55,
zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech
II 1718/8, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení střechy domu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011, o dovolání
žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2015, č. j. 62
Co 433/2013-534, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
1 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr.
Karla Šrola, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. března
2013, č. j. 25 C 34/2011-363, určil, že věcné břemeno spočívající v oprávnění
žalované užívat celý prostor střechy domu v P., k. ú. T. včetně společných
částí domu či jejich částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách,
schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni
2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání ze strany
žalované spočívajícího v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení,
reklamních zařízení či jiných zařízení nebo k jinému užívání, dále spočívající
v oprávnění žalované dát prostory do pronájmu jako pronajímatel dalším osobám
jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a
dále spočívající v oprávnění žalované provádět stavební úpravy prostor a v
braní užitků z užívání prostor, jež mělo být založeno Smlouvou o zřízení
věcného břemene z 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, IČO 26462192 jako
povinným a žalovanou jako oprávněným, neexistuje (výrok I.). Dále uložil
žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům předat prostory střech domu v
P., k. ú. T., včetně společných prostor tohoto domu či jejich částí umístěných
pod střechami, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, a
odstranit z těchto prostor všechna telekomunikační zařízení včetně antén,
rozvodů a jejich příslušenství, reklamní zařízení či jiná zařízení, která zde
instaloval či nechal instalovat, a to vše do šesti měsíců od právní moci
rozsudku (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
15. ledna 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II. potvrdil a změnil jej v nákladovém výroku pod bodem III. tak,
že stanovil náhradu nákladů řízení ve výši 41 600 Kč. Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 22 Cdo 2175/2014-510,
odmítl dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a ve zbývající
části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že negatorní žalobou se může vlastník
domáhat ochrany proti neoprávněnému zásahu do svého vlastnického práva proti
tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Vzhledem k tomu, že nalézací
soudy nepostavily najisto, že takovou osobou je žalovaná, Nejvyšší soud uložil
odvolacímu soudu učinit skutková zjištění k tomu, zda je žalovaná vlastníkem
zařízení, která mají být odstraněna, případně zda má právo po vlastnících
zařízení požadovat, aby je odstranili.
Odvolací soud následně vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení ohledně
výše uvedeného. Na výzvu žalobci reagovali zpětvzetím žaloby v rozsahu zrušené
části výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. ledna 2014, č. j. 62 Co
433/2013-452, jímž odvolací soud rozhodoval o výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně, tedy o té části žaloby, v níž se žalobci domáhali vyklizení prostor
střechy domu v P. a ostatních v rozsudku soudu prvního stupně uvedených částí
domu. Zpětvzetí odůvodnili tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dosaženo
hlavního cíle žaloby a současní vlastníci telekomunikačních zařízení umístěných
na střeše domu žalobců se žalobci spolupracují při uzavírání nových smluv,
takže v řízení není nutné pokračovat.
Žalovaná podáním ze dne 18. 3. 2015 vzala zpět své odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně a následným podáním vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím
žaloby.
Odvolací soud usnesením ze dne 10. dubna 2015, č. j. 62 Co 433/2013-534, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a řízení v tomto rozsahu
zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
není v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn.
30 Cdo 1171/2002, ve kterém se uvádí: „Vážným důvodem pro nepřipuštění
zpětvzetí žaloby se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že
zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech“. Odkazuje i
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo
682/2003, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. III. ÚS
210/02; tato rozhodnutí vycházejí z toho, že žalovaný má vážný důvod žádat, aby
zpětvzetí nebylo připuštěno, mohou-li být zastavením řízení nějak dotčeny jeho
zájmy.
V dané věci však nejprve Nejvyšší soud zrušil v souladu s dovoláním žalované
(nynější dovolatelky) předchozí rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebylo
dosud prokázáno, že by žalovaná měla v domě nějaké věci, které by mohla
vyklidit. To uvádí implicitně i odvolací soud v napadeném usnesení (viz str. 3:
„Skutečnost, že střecha je podle žalovaného nadále zatěžována nad rámec
původního projektu, jde k tíži žalobce a nikoliv žalované, která k předmětnému
domu nemá žádný právní vztah“). Ostatně i v dovolání se uvádí, že nebude-li
žalobě vyhověno, nemá žalovaná „jakýkoliv právní titul k vyklizení předmětné
střechy, když nevlastní jakékoliv vybavení na střeše umístěné ani nemá jiný
právní titul ke vstupu do domu“.
Žalovaná se podle jejího tvrzení domáhá, aby jí byla uvedená povinnost uložena
z obavy před možnou odpovědností za škodu způsobenou přetížením střechy; není
již sice vlastnicí zatěžujících zařízení, avšak před časem je instalovala.
Nicméně proto, že uvedená zařízení již nevlastní, vlastník domu je o stavu věci
informován a jedná s vlastníky zařízení o jejich další existenci, nelze ukládat
proti vůli vlastníka domu i těchto zařízení třetí osobě povinnost (a vlastně v
tomto případě spíše založit právo) tato zařízení odstranit; za tohoto
skutkového stavu by uložení takové povinnosti nemělo právní základ. Dále: V
dané věci žalobci v souladu se zásadou dispoziční podali negatorní žalobu (§
1042 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), nikoliv žalobu na odvrácení
hrozící vážné újmy (§ 2903 odst. 2 o. z.); otázka případné škody způsobené
zařízeními tak nebyla předmětem řízení a dokazování (není ani zřejmé, zda
vhodným způsobem k zabránění škody, pokud by hrozila, bylo vyklizení zařízení a
nikoliv jiné opatření). Případné obavy žalované tak nebylo možno řešit tím, že
by žalobě bylo vyhověno i přes její zpětvzetí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se
žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu