22 Cdo 4027/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.
Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně A. M., bytem v T., M, zastoupené JUDr. Zuzanou
Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti
žalovaným: 1) L. K., bytem v B., 2) Z. H., bytem v P., 3) H. P., bytem v D.,
zastoupeným JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88,
4) A. F., bytem v B., 5) M. P., bytem v T., 6) D. Š., bytem v T., o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 2/2006,
o dovolání žalovaných 1), 2), 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co
28/2008-175, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
„předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III. rozsudku). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětné nemovitosti byly
rozhodnutím o přídělu ze dne 19. září 1949 „přiděleny na polovic“ J. P. staršímu a jeho družce O. Trunečkové, jimž se narodily dvě děti – J. P. mladší,
a žalovaná 1), narozená 1946. Manželství J. P. staršího a O. T. uzavřené v roce
1952 bylo rozvedeno v roce 1963, přičemž v rámci zjišťování majetkových poměrů
manželů soud zjistil, že „jsou spoluvlastníky rodinného domku“. J. P. starší
uzavřel následně manželství s J. P., jejíž dcerou je žalovaná 4), a následně v
roce 1971 zemřel. V rámci dědického řízení jeho manželka J. P. uvedla, že neměl
žádný majetek, a dědické řízení proto bylo zastaveno. V 70. letech 20. století
v rámci provádění tzv. komplexního zakládání evidence nemovitostí byla v roce
1979 předvolána do Střediska geodézie v Trutnově O. P., která zde nahlásila k
údajům z knihovní vložky č. 2154 své rodné číslo a datum narození J. P. mladšího. Po jeho smrti v roce 1986 vyhotovilo pro potřeby dědického řízení
Středisko geodézie Trutnov výpis z evidence nemovitostí, v němž uvedlo, že
spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou O. P. a RSDr. J. P. (J. P. mladší)
s tím, že jejich vlastnické právo je osvědčeno knihovní vložkou č. 2154. V
rámci tohoto dědického řízení byla schválena dohoda dědiců o vypořádání
dědictví uzavřená mezi pozůstalou manželkou – žalovanou 5) a pozůstalými
dcerami – žalobkyní a žalovanou 6), podle níž žalobkyně nabyla ideální polovinu
nemovitostí do svého vlastnictví. Tato dohoda byla schválena usnesením, které
nabylo právní moci dne 26. října 1987. Smlouvou ze dne 9. října 1992 darovala
O. P. svou polovinu nemovitostí žalované 1), která podáním ze dne 16. června
1993 požádala o dodatečné projednání dědictví po J. P. starším s tím, že do
dědictví patří i polovina předmětných nemovitostí. O vedení tohoto řízení byla
žalobkyně informována nejpozději v říjnu 1994. Dědické řízení bylo přerušeno a
žalovaná 1) byla odkázána na žalobu k soudu, kterou podala dne 6. dubna 1994
(správně 1995). V probíhajících soudních řízeních se nepodařilo prokázat, že by J. P. mladší držel předmětné nemovitosti v dobré víře, že je vlastníkem. Proto bylo
pokračováno ve vypořádání dodatečně zjištěného dědictví po J. P. starším se
závěrem, podle kterého na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 12. února 2007 zdědili v rozsahu každý jedné osminy podíl na předmětných
nemovitostech pozůstalá manželka J. P., pozůstalý syn J. P. mladší, pozůstalý
syn Z. P. a pozůstalá dcera L. K. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že od
ukončení dědického řízení po J. P. mladším byla přesvědčena, že je
spoluvlastnicí poloviny předmětných nemovitostí, protože předtím nikdo z rodiny
nezpochybňoval, že J. P. starší svou polovinu nemovitostí daroval svému synovi
J. P. mladšímu. Žádnou listinu, která by tento dar osvědčovala, nebyla
žalobkyně schopna předložit. Žalovaná 1) začala její vlastnictví zpochybňovat
až v letech 1992 a 1993.
Soud prvního stupně shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem
ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že kromě žalobkyně a
žalovaných 1) – 6) nepřicházejí žádné další osoby jako zákonní dědicové po J. P. starším do úvahy. Podle názoru soudu prvního stupně byla žalobkyně
oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí, neboť se držby ujala na základě
rozhodnutí tehdejšího státního notářství o dědictví po J. P. mladším v roce
1987. Žalobkyni však neuběhla zákonná vydržecí doba, neboť od právní moci
rozhodnutí o dědictví do okamžiku, kdy vlastnické právo žalobkyně bylo
žalovanou 1) kvalifikovaně zpochybněno, uběhlo pouze 7 let. Podanými žalobami
žalované č. 1 na určení, že J. P. starší byl ke dni své smrti vlastníkem
poloviny předmětných nemovitostí, sice nedošlo ke stavění běhu vydržecí doby,
obsahovaly však takové skutečnosti ohledně vlastnického práva k předmětné
polovině nemovitostí, že při zachování obvyklé míry opatrnosti v právních
vztazích muselo dojít ke ztrátě dobré víry žalobkyně, že vlastnictví nabyla
řádně dědictvím po J. P. mladším, neboť zde nebyl žádný právní titul, který by
nabytí vlastnictví jeho osobou zakládal. K tomu, aby si žalobkyně mohla
započíst do vydržecí dobu též dobu, po kterou měl nemovitosti v držbě J. P. mladší, by muselo být prokázáno, že i on byl v dobré víře ohledně svého
vlastnictví k nemovitostem. Ve vztahu k němu však nebyly tvrzeny ani prokázány
žádné okolnosti, za nichž by mělo dojít ke vzniku jeho přesvědčení se zřetelem
ke všem okolnostem o tom, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně si proto nemůže dobu, po kterou měl nemovitosti v držbě její otec,
započíst do své vydržecí doby. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že „žalobkyně
je vlastnicí jedné ideální poloviny domu na stavební parcele, stavební parcely
a pozemkové parcely, vše v katastrálním území a obci T.“ (výrok I. rozsudku) a
rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku). Odvolací soud učinil shodně se soudem prvního stupně závěr, že J. P. mladší a jeho matka O. P. se mylně domnívali, že podařilo-li se jim v roce 1979
v souvislosti s komplexním zakládáním evidence nemovitostí nahlásit k údajům v
knihovní vložce datum narození J. P. mladšího, je taková skutečnost sama o sobě
nadále dostatečným důkazem jeho vlastnického práva k ideální polovině
nemovitostí. Pouhé nahlášení data narození J. P. mladšího k údajům z knihovní
vložky nemůže jako domnělý právní důvod oprávněné držby obstát, neboť by se
jednalo o nikoliv skutkový, ale právní omyl, jenž je možné posoudit jako
omluvitelný pouze ve výjimečných případech, o což se v tomto případě nejednalo. Závěr soudu prvního stupně, že J. P. nebyl v době svého úmrtí oprávněným
držitelem nemovitostí a že si proto žalobkyně nemůže do doby oprávněné držby
započítat dobu držby nemovitostí jejím otcem, shledal odvolací soud správným. Od postavení J. P.
mladšího je nutno odlišovat situaci žalobkyně, která
se držby ujala na základě rozhodnutí tehdejšího státního notářství o dědictví
po J. P. mladším, takže byla oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí. Její oprávněná držba však nepočala běžet již ke dni úmrtí J. P. mladšího, ale
až dnem právní moci rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda dědiců, tj. 26. října 1987. K posouzení okamžiku ztráty dobré víry žalobkyně odvolací soud
zopakoval „důkazy ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 220/95“, o které
soud prvního stupně opřel svůj závěr o tom, že žaloba obsahovala takové
skutečnosti, že na straně žalobkyně muselo dojít ke ztrátě dobré víry potud, že
řádně dědictví nabyla po J. P. mladším. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí reprodukoval obsah žaloby ve věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 34 C 220/95 a uzavřel, že v žalobě doručené žalobkyni dne 15. srpna
1995 nejsou uvedena žádná rozhodná tvrzení ve vztahu k tomu, co se dělo se
sporným majetkem od roku 1949 do smrti J. P. staršího. Údaje vztahující se
pouze k okolnostem nabytí vlastnického práva J. P. starším nemohly bez dalšího
vzbudit v žalobkyni důvodnou pochybnost, že po svém otci dědila právem. Rozhodná tvrzení vyslovující pochybnost o tom, zda existuje nabývací titul pro
otce žalobkyně, byla doplněna až do protokolu o jednání konaném dne 7. dubna
1998, tj. až po uplynutí zákonem stanovené vydržecí doby. K výzvě odvolacího soudu k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů o tom,
na základě jakých skutečností a kdy byla přerušena vydržecí doba žalobkyně,
předložily žalované dopis žalované 1) adresovaný žalobkyni ze dne 19. července
1993, v němž žalobkyně odpovídá na její požadavek poskytnutí finančních
prostředků na opravu domu s tím, že má v úmyslu svou část domu odprodat při
respektování předkupního práva žalované 1). Žalované dále poukazovaly na obsah
účastnické výpovědi žalobkyně, v níž měla sama potvrdit, že žalovaná 1) již v
letech 1992 nebo 1993 zpochybňovala její spoluvlastnictví. Obsah účastnického
výslechu žalobkyně, jak je zachycen ve spise, jako průkaz ztráty dobré víry
žalobkyně nemůže postačovat, neboť zapadá do kontextu událostí, jak vyplývají z
dopisu ze dne 19. července 1993. Tento dopis je odpovědí na dopis žalované 1),
přičemž z jeho obsahu nevyplývá, že by představoval reakci na zpochybnění
vlastnického práva žalobkyně. Z účastnického výslechu žalobkyně i žalovaných
lze mít za prokázáno pouze to, že žalovaná 1) vlastnictví žalobkyně skutečně
verbálně zpochybňovala v souvislosti se spory o prostředky na opravu domu. Z
výslechu svědka M. však lze dovodit nikoliv to, že žalobkyně začala o svém
vlastnickém právu důvodně pochybovat, ale naopak že její pochybnosti byly
rozptýleny poté, kdy svědek navštívil středisko geodezie, kde byl odpovědným
pracovníkem ujištěn o tom, že k chybě v zápisech vlastnického práva nemohlo
dojít. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1), 2), 3) (dále též jen
„dovolatelky“) dovoláním, které s přípustností podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnily dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Považovaly za nesporné, že žalobkyně si do vydržecí doby nemůže
započítat dobu do smrti svého otce J. P. mladšího a teprve od 26. října 1987
mohla být v dobré víře, že jí náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné
poloviny předmětných nemovitostí. To však nic nemění na tom, že by v takovém
případě vlastnictví nabyla od nevlastníka, čímž by získala více práv, než by jí
podle zákona příslušelo. Dovolatelky naopak považovaly za sporné splnění zákonných podmínek
oprávněné držby, když zpochybnily samotnou podmínku držby žalobkyně, tj. nakládání s věcí jako s vlastní nebo „výkon vlastnického práva pro sebe“. Faktická držba ze strany žalobkyně v řízení nebyla ani tvrzena ani prokázána,
neboť její skutková tvrzení se v řízení dosud omezovala pouze na oprávnění
držbu jejího otce J. P. mladšího. Žalobkyně ve společné nemovitosti nebydlela,
nijak ji neužívala, nepodílela se na úhradách, které by se společnou
nemovitostí měly souviset a jejím jediným zájem bylo svůj spoluvlastnický podíl
na nemovitostech prodat. Odvolací soud se však těmito námitkami nezabýval a
držbu žalobkyně předpokládal v rozporu s jejími vlastními skutkovými tvrzeními. Dovolatelky se neztotožnily se závěry odvolacího soudu dále potud,
pokud tento dospěl k závěru, že ani zahájené soudní řízení v roce 1995
neznamenalo objektivní zpochybnění oprávněné držby žalobkyně. Zdůraznily, že
předmětem tohoto řízení bylo určení, že J. P. starší byl ke dni své smrti
podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí právě v rozsahu jedné
poloviny. Tuto skutečnost žalobkyně od počátku zpochybnění jejího vlastnického
práva, ke kterému došlo ze strany žalované 1) již v roce 1993, popírala. Teprve
po tomto určení bylo možno provést dodatečné projednání dědictví po J. P. starším s tím, že následně bylo možno – při duplicitním zápisu vlastnického
práva v katastru nemovitostí – žalovat na určení, že podílovou spoluvlastnicí
předmětných nemovitostí jsou v rozsahu 1/8 celku žalovaná A. F. jako právní
nástupkyně své matky A. K. jako právní nástupkyně pozůstalé manželky J. P. staršího paní J. P., po 1/16 celku žalované H. P. a Z. H. jako právní
nástupkyně pozůstalého syna J. P. staršího pana Z. P., v rozsahu 5/8 celku
žalovaná L. K. jako dcera J. P. staršího a v rozsahu svých zákonných podílů po
pozůstalém J. P. mladším v rozsahu 1/24 žalobkyně a žalované 5) a 6). Žalovaná
1) tedy žalobou z roku 1995 uplatnila spoluvlastnictví v rozsahu 1/8 celku
nemovitostí vůči žalobkyni jako oprávněné držitelce. Žalobkyně již v roce 1993 musela vzít na vědomí, že žalovaná 1)
zpochybnila nabytí jejího spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech
v rozsahu jedné poloviny celku poukazem na to, že J. P. mladší nebyl a nemohl
být ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v uvedeném rozsahu. Žalobkyně se o tomto zpochybnění podle vlastních skutkových tvrzení dozvěděla
v roce 1995, kdy byla informována o důvodech, které vedly k podání návrhu na
dodatečné projednání dědictví po J. P. starším.
Žalobkyně si byla od počátku
vědoma právních důsledků takové žaloby, proto také od počátku současného řízení
tvrdila, že skutková tvrzení v řízení o určovací žalobě nejsou pravdivá a
spoluvlastnický podíl J. P. mladší od J. P. staršího nabyl ještě za jeho
života. Dovolatelky proto navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto. Zdůraznila,
že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla na základě výsledků
dědického řízení. Nadto žalobkyně přinejmenším od smrti svého otce v roce 1986
do dne podání žaloby na určení vlastnického práva v roce 2006 držela
nemovitosti jako oprávněná držitelka. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami,
přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ze závěrů odvolacího soudu a dovolacích námitek dovolatelek se podává,
že předmětem přezkumu dovolacím soudem je posouzení, kdy na straně žalobkyně
došlo ke ztrátě dobré víry, jež by po uplynutí vydržecí doby mohla vést k
vydržení vlastnického práva. Podstata sporu v této fázi řízení spočívá v tom, že žalobkyně byla od
roku 1987 na základě rozhodnutí státního notářství vydaného v řízení o dědictví
oprávněnou držitelkou nemovitostí, které nabyla podle rozhodnutí státního
notářství, což připouští v dovolání výslovně i samotné dovolatelky; spor mezi
účastníky pak je toliko o tom (s výhradou dále uvedenou), kdy došlo k zániku
oprávněné držby; zda ještě v průběhu vydržecí doby, jak tvrdí dovolatelky, nebo
až po jejím uplynutí, jak tvrdí žalobkyně. Dovolací soud především dodává, že neobstojí tvrzení žalobkyně, že její
vlastnické právo k předmětným nemovitostem lze bez dalšího odvozovat od
rozhodnutí státního notářství v dědickém řízení, jestliže následně bylo soudním
rozhodnutím určeno, že J. P. starší ke dni své smrti byl spoluvlastníkem
předmětných nemovitostí, zatímco nebylo soudním rozhodnutím v nalézacím řízení
určeno, že J. P. mladší jím ke dni své smrti v rozsahu jedné poloviny byl. Naopak z dosavadního stavu řízení se podává, že J. P. mladší vlastníkem ideální
jedné poloviny předmětných nemovitostí ke dni své smrti nebyl. Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
4415/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz, vyložil, že pokud někomu byla dědickým rozhodnutím
přikázána určitá nemovitost, která nebyla vlastnictvím zůstavitele, nenabyl tím
dědic platně vlastnictví k ní. Skutečný vlastník nemůže v důsledku takového
nesprávného či nepřesného rozhodnutí své vlastnictví pozbýt; takové rozhodnutí
může být jen za určitých okolností titulem oprávněné držby. O nabytí vlastnického práva žalobkyně tak je možno v poměrech souzené
věci uvažovat pouze v rámci institutu vydržení vlastnického práva. Takovému
závěru v obecné rovině nepřekáží ani dovolací námitka, podle které by žalobkyně
vlastnické právo získané vydržením „nabyla od nevlastníka“, čímž by získala
více práv, než by jí podle zákona příslušelo. Je zjevné, že vydržením jakožto originárním způsobem nabytí
vlastnického práva se nenabývá vlastnické právo odvozeně od nevlastníka, ale
stávající vlastník vlastnické právo vydržením pozbývá.
Je nicméně zřejmé, že v
dané věci tuto svou námitku dovolatelky pojí se skutečností, že by se měla
držba žalobkyně vázat na dědické rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o majetku,
jenž zůstaviteli nepatřil. Tato okolnost sama o sobě však vydržení nevylučuje,
jsou-li splněny všechny zákonné podmínky vydržení, protože vydržením by
žalobkyně nenabyla vlastnické právo od nevlastníka, ale na úkor vlastníka věci,
byť na základě držby opřené o právní titul, jímž by bylo v dědickém řízení
rozhodováno o majetku, který zůstaviteli nepatřil. Dovolatelky dále namítaly, že se soudy nezabývaly posouzením základního
předpokladu pro vydržení, tj. samotnou držbou věci, ačkoliv tuto námitku v
průběhu řízení opakovaně uplatnily. Dovolací soud v daném směru vychází ze závěrů odborné literatury potud,
že držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Otázka,
jak vzniká a v čem přesně spočívá stav nazvaný corpus possessionis (nakládání s
věcí, též corporalis possessio), je tradičním problémem právní vědy. Dříve se
poukazovalo na způsoby, kterými se držba nabývá (tradice, uchopení věci, vstup
na pozemek, převzetí klíčů nebo dokladů opravňujících s věcí nakládat apod.);
těchto způsobů je však tolik, že je nelze vyjmenovat. Podstata nakládání s věcí
není v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje
ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za
projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především
ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen
jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci
(např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním
společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné
názory nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek
nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho
držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Věcí se zabývá rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 949, podle kterého
„pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat
jako s vlastní, tedy držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci
(corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a
zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu
práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem
na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud
se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen
holé vlastnictví (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 734 – 735).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil (shodně jako soud
prvního stupně) závěr, podle kterého se žalobkyně „ujala držby na základě
rozhodnutí státního notářství o dědictví…“, aniž by uvedl, o jaký důkaz tuto
skutečnost opírá a aniž by vyložil, v čem se toto uchopení držby projevilo. Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jeho kontextu je naopak spíše
naznačováno, že závěr o uchopení držby je spojen s právním závěrem o
oprávněnosti držby žalobkyně majícím právní (nikoliv skutkový) základ v
rozhodnutí státního notářství o dědictví. Žádné skutkové zjištění opírající se
o konkrétní důkaz ve vztahu k uchopení se držby žalobkyní z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud v souvislosti se zkoumáním okamžiku
pozbytí oprávněné držby žalobkyní jen reprodukuje obsah dopisu žalobkyně
adresovaný žalované 1), v němž uvádí, že dům neužívá, neplyne jí z něj žádný
příjem a necítí se odpovědná za jeho stav. Jestliže se z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu nepodává, že se zabýval posouzením prvotního předpokladu pro
vydržení, tj. samotnou držbou, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž
nesprávné. Pokud se pak v této souvislosti nevypořádal v odůvodnění rozsudku s
námitkami dovolatelek, které uvedenou okolnost namítaly, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. S ohledem na dovolací námitky, že došlo k přerušení oprávněné držby
žalobkyně se odvolací soud zabýval posouzením dvojího možného přerušení běhu
vydržecí doby. Dovolatelky především namítaly, že samotná žalobkyně ve své účastnické
výpovědi uvedla, že žalovaná 1) již v roce 1992 nebo 1993 zpochybnila její
spoluvlastnické právo. Odvolací soud v této souvislosti zhodnotil obsah
výpovědi žalobkyně a svědka M. a dospěl k závěru, že nezakládají oporu pro
závěr, že žalobkyně pozbyla dobrou víru. I v této části je řízení před odvolacím soudem postiženou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 213b odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Soud prvního stupně z výpovědí žalobkyně a svědka M. žádná skutková
zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí neučinil a na jejich obsahu své
rozhodnutí nezaložil.
Jejich obsah v odůvodnění svého rozhodnutí pouze
reprodukuje, ale bez skutkových zjištění z nich plynoucích, což odráží
okolnost, že soud prvního stupně žalobu zamítl na základě toho, že shledal
přerušení běhu vydržení doby na základě zahájeného soudního řízení v roce 1995,
kteréžto postačovalo k zamítnutí žaloby. Jestliže za této situace odvolací soud
uvedené důkazy nezopakoval, nebyl oprávněn k nim při zjišťování skutkového
stavu přihlédnout. Jestliže tak učinil, opětovně zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). V této části by však rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo ani v rovině
vlastní argumentace. Odvolací soud uvedl, že z výpovědi žalobkyně a manžela
žalobkyně lze mít za prokázáno pouze to, že „žalovaná 1) vlastnictví žalobkyně
skutečně verbálně zpochybňovala v souvislosti se spory o prostředky na opravu
domu. Z výslechu svědka M. však lze dovodit nikoliv to, že žalobkyně začala o
svém vlastnickém právu již tehdy důvodně pochybovat, ale naopak že její
pochybnosti byly rozptýleny poté, kdy svědek navštívil středisko geodezie, kde
byl ujištěn o tom, že k chybě v zápisech vlastnického práva nemohlo dojít“. Již v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 11, str. 432, a v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4243,
dovolací soud vyložil, že není podstatné, zda vlastník věci informující
„domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení
současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že
jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele
pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části). Jestliže byla (resp. být měla) otázka spoluvlastnictví žalobkyně žalovanou 1)
zpochybněna v souvislosti s otázkou příspěvku žalobkyně na opravu střechy,
nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem věci vyloučit, že i taková ingerence
může být způsobilá vyvolat u oprávněného držitele pochybnosti o jeho
vlastnictví, a to zvláště tehdy, jestliže sama žalobkyně v účastnické výpovědi
takové zpochybnění jejího vlastnictví výslovně připouští. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že ani
řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 220/95 nemělo za
následek pozbytí oprávněné držby žalobkyně. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí. I ve vztahu k soudnímu řízení platí, že není podstatné, zda vlastník věci
informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá
tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby
oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části) - (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn.
22 Cdo 5402/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz; proti tomuto rozhodnutí byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne
11. července 2011, sp. zn. IV. ÚS 3149/07, odmítl – http://nalus.usoud.cz). V rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 18, dovolací
soud vyložil, že zákon spojuje účinky zastavení vydržecí lhůty s podáním
žaloby; z hlediska běhu této lhůty je právně nevýznamné, kdy byla žaloba
držiteli nemovitosti doručena. Podá-li vlastník nemovitosti žalobu týkající se
této nemovitosti vůči jejímu oprávněnému držiteli, tj. vůči držiteli, který byl
dosud vzhledem k okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, vydržecí lhůta od
podání žaloby - uplatnění vlastnického práva u soudu – neběží (shodně též
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 22
Cdo 5402/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Z obsahu žaloby ve věci vedené u Městského soudu v Brně vyplývá, že
žalovaná 1) v pozici žalobkyně podala dne 6. dubna 1995 žalobu mimo jiné proti
žalobkyni v tomto řízení o určení, že zůstavitel J. P. starší byl ke dni své
smrti vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí, přičemž součástí
žaloby je i výslovné tvrzení, že do dědictví po J. P. mladším byla zahrnuta
ideální polovina předmětných nemovitostí, ačkoliv se tak nemělo stát, protože
tento spoluvlastnický podíl na nemovitostech byl přidělen zůstaviteli (J. P. staršímu). Součástí žaloby je dále tvrzení, že žalovaná 1) podala návrh na
dodatečné projednání dědictví, notářkou však byla odkázána na soud s určovací
žalobou, neboť žalobkyně tvrdí, že je vlastnicí uvedené ideální poloviny
nemovitostí. Oproti přesvědčení odvolacího soudu zastává dovolací soud názor, že
soudní řízení s takto vymezeným petitem a žalobními tvrzeními je zcela
nepochybně okolností, která je způsobilá založit pochybnost o spoluvlastnickém
právu žalobkyně. Žalovaná 1) totiž uvádí, že spoluvlastnický podíl ? nabytý
žalobkyní v dědickém řízení po J. P. mladším vůbec součástí dědického řízení
být neměl, protože zůstavitel nebyl jeho vlastníkem, neboť jím byl J. P. starší. Ve vztahu k němu však po jeho smrti nebyl v rámci dědického řízení
tento spoluvlastnický podíl projednán. Jestliže je součástí žaloby také uvedení
okruhu dědiců - děti zůstavitele J. P. mladší, Z. P. a žalovaná 1) a manželka
zůstavitele J. P. - je zřejmé, že uvedené soudní řízení je způsobilé vyvolat
relevantní pochybnost žalobkyně o jejím vlastnickém právu, když žalobkyně byla
toliko jednou z dědiček po J. P. mladším. Dovolací soud v této souvislosti
nemohl také přehlédnout, že v současné věci v žalobě již sama žalobkyně
výslovně uváděla, že její řádná držba trvala do roku 1995. Obdobně u jednání
soudu prvního stupně konaného dne 8. března 2007 výslovně uvedla, že „až do
podání žaloby, tedy do 7. 4. 1995, nebylo vlastnické právo žalobkyně
zpochybňováno“.
Řízení vedené u Městského soudu v Brně tak z objektivního
hlediska mělo za následek pozbytí dobré víry žalobkyně, že je spoluvlastnicí
ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu vyplývá ze
skutečnosti, že obsah uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu je podstatný pro
účely dodatečného projednání dědictví po J. P. starším, přičemž do skončení
dědického řízení mají dědicové postavení tzv. nerozlučných společníků. Dovolání
podané dovolatelkami se proto vztahuje na všechny žalované. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu