22 Cdo 4111/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Š. D., a b) I. B., zastoupené advokátem,
proti žalované O. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C
107/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. června 2007, č. j. 42 Co 171/2007-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. února 2007, č. j. 14 C 107/2006-142, ve znění usnesení ze dne 29. března
2007, č. j. 14 C 107/2006-173, výrokem pod bodem I. určil, že žalobci manželé
J. B., [původní žalobce a)] a I. B., jsou vlastníky nemovitostí tvořících
součást jejich společného jmění manželů a to pozemků parc. č. 67/3 – zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 247 m2, parc. č. 67/4 zastavěná plocha a nádvoří o
výměře 51 m2 a budovy bez čísla popisného nebo evidenčního na pozemku parc. č.
67/4, vše v katastrálním území a obci M., vše zapsané v katastru nemovitostí na
LV č. 572 vedeném Katastrálním úřadem pro M. k., katastrální pracoviště N. J.
Výrokem pod bodem III. zamítl vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala
určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ideální ½ předmětných
nemovitostí. Výroky pod body II., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
poplatkové povinnosti žalované.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
1. června 2007, č. j. 42 Co 171/2007-185, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích pod body I. a II. potvrdil, výrok pod bodem III. zrušil a řízení o
vzájemném návrhu zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení
o vzájemném návrhu a že se žalované neukládá povinnost zaplatit z tohoto návrhu
soudní poplatek; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce a) J. B. zemřel a v řízení je
pokračováno s jeho dědičkou Š. D.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází
přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko
z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je
postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn.
20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339).
Napadený rozsudek je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není
rozhodnutím po právním stránce zásadním (ostatně dovolatelka ani neuvádí
konkrétní skutečnosti, které by jeho zásadní význam založily).
V dané věci soudy vyšly z toho, že dobrá víra žalobců, že jsou spoluvlastníky
nemovitostí, se opírala o kupní smlouvu, ve které sice tyto nemovitosti uvedeny
nebyly, nicméně v katastru nemovitostí byly na jejím základě zapsány jako
jejich vlastnictví. Tento názor není v rozporu s judikaturou. „Dobrá víra je
psychický stav držitele, takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo
patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra musí být podložena
konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je
opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry,
jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o
poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný
důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu
neplatná). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2.
2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98, Soudní rozhledy č. 8/2001). „Oprávněná držba se
nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý
právní důvod. Takovým důvodem může být i smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku
sousedícím s pozemkem, k němuž má být právo vlastnictví vydrženo“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, Soubor
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 283). „Pokud se nabyvatel
nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva
chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto
pozemku“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1398/2000, Ad Notam č. 2/2002).
„Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat
jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá
ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad
věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. Užívá-
li někdo pozemek jako držitel, nemůže jeho držbu vyloučit pouhá okolnost, že
jiná osoba je v dobré víře, že držitelem je ona sama, a že uživatel je jejím
detentorem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo
728/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 949 – jde o to, že
užívat může pozemek i někdo jiný než jeho držitel).
„Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068).
Dovolatelka tvrdí, že žalobci nebyli držiteli sporného pozemku, neboť jej
užívala i ona. Soudy však vyšly ze zjištění, že až do roku 2005 byla žalovaná
„nade vší pochybnost“ přesvědčena, že spoluvlastníky sporných nemovitostí jsou
žalobci (viz č. l. 9 rozsudku soudu prvního stupně – to ovšem vylučuje i její
dobrou víru, že byla spoluvlastnicí). Proto nemohla být spoludržitelkou těchto
nemovitostí; užívala je na základě rodinného vztahu s žalobci v domnění, že oni
jsou výlučnými vlastníky. Neužívala je tedy „pro sebe“. Námitka, že u žalobců
nešlo o „solo“ držbu, tak nemůže obstát; výlučnou držbu totiž nevylučuje
skutečnost, že předmět držby užívá na základě přivolení vlastníka (byť
vyjádřeného jen konkludentně) někdo jiný.
Nelze přisvědčit ani námitce, že původní žalobce 1) nemohl být subjektem
vydržení, neboť v průběhu vydržecí doby nabyl spoluvlastnické právo k pozemku
děděním. I když se podle § 460 obč. zák. nabývá dědictví smrtí zůstavitele,
v rozhodnutí, publikovaném pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek se uvádí: „Dědictví se podle § 460 obč. zák. nabývá smrtí
zůstavitele. Je-li dědiců více, jako je tomu v této věci, je tu mezi smrtí
zůstavitele a právní mocí rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí
dědictví období, kdy všichni dědicové jsou pouze potenciálními nabyvateli věcí
náležejících do dědictví“. Dědic totiž může dědictví odmítnout nebo může
uzavřít dědickou dohodu, podle které věc nabude někdo jiný. Protože soudy
nezjistily a dovolatelka netvrdí, že by došlo k dodatečnému projednání dědictví
ohledně sporných nemovitostí, nejsou vytvořeny předpoklady ke zkoumání, zda by
nabytí ideální poloviny nemovitostí mělo vliv na vydržení celé nemovitosti; lze
jen poznamenat, že nabytí ideální poloviny děděním by nebránilo vydržení druhé
ideální poloviny do společného jmění, takže její právní postavení by uplatnění
tohoto názoru nijak nezlepšilo.
Zásadní právní význam rozhodnutí nemohou založit ani úvahy soudu prvního stupně
o neurčitosti a nesrozumitelnosti smlouvy. Předmětem řízení totiž nebylo určení
práva k nemovitostem smlouvou skutečně převedeným, takže uvedená úvaha je pro
výsledek řízení zjevně nevýznamná. K odkazu na komentář k obecnému občanskému
zákoníku se poznamenává, že vydržení bylo v tomto předpisu postaveno na jiné
základy než je tomu v platném právu.
Ani další námitky nepoukazují na nic, co by z napadeného rozsudku činilo
rozhodnutí po právní stránce zásadní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že náklady vzniklé žalobkyni b)
představují odměnu jejímu advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Tyto náklady činí podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
ve znění pozdějších předpisů 5.000,- Kč a dále 300,- Kč, tj. paušální náhrada
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů), zvýšených o 1.007,- Kč představujících náhradu
za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Platební místo a lhůta k
plnění vycházejí z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, mohou žalobci podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu