22 Cdo 4161/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem
v Brně, Veselá 37, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému JUDr.Vladimírem
Hodboďem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Veveří 46, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 565/2002, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna
2009, č. j. 17 Co 167/2008-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2009, č. j. 17 Co
167/2008-116, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Znojmě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince
2007, č. j. 9 C 565/2002-92, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí, jež měli
žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, připadá do výlučného
vlastnictví žalobkyně ideální jedna polovina nemovitostí zapsaných na listě
vlastnictví č. 4548 pro obec a katastrální území Z. u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, označených jako dům č. p. 813
– bydlení, na parcele č. 1349, pozemek parc. č. 1349 - zastavěná plocha a
nádvoří o výměře 255 m2 a pozemek parc. č. 1350 – zahrada o výměře 279 m2, v
hodnotě 1.450.000,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému hypoteční
úvěr u Komerční banky, a. s., pobočky Znojmo, ve výroku blíže označený, se
zůstatkem jistiny k datu 25. 6. 1999 ve výši 1.816.804,41 Kč, a s úrokem
643,45 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost vyplatit
žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 725.000,- Kč do jednoho roku od
právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. a V. soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo ke dni 25.
6. 1999 rozvedeno. Movité věci ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“)
účastníci částečně vypořádali. Neshodli se na tom, zda do SJM náleží
nemovitosti na ulici Velká Michalská ve Znojmě zapsané na LV č. 5762 pro
katastrální území Z., a to dům č. p. 194 na pozemku parc. č. 242 a pozemek
parc. č. 242 zastavěná plocha, které žalovaný koupil za trvání manželství v
roce 1992. Soud uzavřel, že tyto nemovitosti do SJM nenáleží. Vyšel z § 143
občanského zákoníku (obč. zák.) ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., účinného
ke dni uzavření kupní smlouvy, tj. k 9. 6. 1992, podle kterého nenáleží do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů věci, které podle své povahy slouží k
výkonu povolání jen jednoho z manželů; to byl i případ uvedených nemovitostí,
které sloužily jen k podnikání žalovaného.
Z důkazů provedených v tomto řízení a v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 1028/99
téhož soudu vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný nemovitosti
nezískal v restituci, jak naznačoval, ale kupní smlouvou ze dne 9.6. 1992 od
prodávajícího Československého státu – Restaurací a jídelen, s. p., uzavřenou
poté, co Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR
udělilo souhlas k přímému prodeji vlastníkovi (žalovanému), který se považoval
za oprávněnou osobu ve smyslu restitučních předpisů, svůj nárok však nedoložil.
Uvedené nemovitosti původně vlastnila rodina žalovaného, jeho dědeček a otec. V
roce 1979 je otec žalovaného prodal Restauracím a jídelnám ve Znojmě. K
uvedenému nepochybně přihlédlo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ČR při udělování výjimky.
Soud dovodil z textu výše uvedené kupní smlouvy, že nemovitosti žalovaný
kupoval jako „majitel firmy“. Od roku 1990 byl držitelem živnostenského
oprávnění a od prosince 1992 uváděl jako sídlo „firmy“ adresu sporných
nemovitostí, kde skutečně také podniká. Část činnosti vykonává i jako majitel
nemovitosti. Soud uzavřel, že sporné nemovitosti jsou tedy věcmi, které
sloužily výkonu povolání žalovaného, a ten je koupil do svého výlučného
vlastnictví. Žalobkyně musela být s tímto stavem seznámena a celou dobu ho
akceptovala, o čemž vypovídá smlouva o nájmu nebytových prostor (č. l. 95
připojeného spisu) uzavřená v roce 1994 mezi žalovaným jako majitelem
nemovitostí, a žalobkyní v době, kdy začala v předmětné nemovitosti jako
nájemkyně sama podnikat. Ani z prohlášení manželů Hanákových ze dne 27. 9. 1998
(č. l. 132 připojeného spisu), na které odkazovala žalobkyně, nebylo možné
zjistit, že sporné nemovitosti účastníci považovali za společný majetek
náležející do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť v tomto směru je
prohlášení neurčité, lze z něj pouze bezpečně zjistit, že účastníci se dohodli,
že po kolaudaci vestavby bytu v domě na ulici Velká Michalská se tam žalovaný
odstěhuje a žalobkyně zůstane bydlet v Bezručově ulici.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
27. dubna 2009, č. j. 17 Co 167/2008-116, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. jen tak, že do společného jmění náleží ještě nemovitosti
zapsané na LV č. 5762 pro obec Znojmo, katastrální území Z., zapsané u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, a to
dům č. p. 194 – bydlení na pozemku parc. č. st. 242 a pozemek parc. č. st. 242
– zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 257 m2, které v hodnotě 6.500.000,- Kč
přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I. ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. 4548 pro obec a
katastrální území Z. potvrdil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem II. Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku
1.616.276,- Kč do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, avšak spornou
otázku vlastnictví nemovitostí posoudil jinak. Postupoval podle úpravy
společného jmění manželů v občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 8. 1998,
po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., a to podle § 143 odst. písm. a), §
149 odst. 2 a § 150. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo
1439/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 a z úvahy, že pro vyloučení věci ze SJM
„není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů,
ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda
nesloužila i druhému z manželů. Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k
výkonu jeho povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému
účelu než k výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci ze
společného jmění manželů…“ Ve světle výše uvedeného pak odvolací soud dovodil,
že sporná nemovitost po jejím zakoupení sloužila nějakou dobu i k výkonu
povolání žalobkyně, která zde provozovala cukrárnu, a společnou vůli účastníků
bylo, aby nemovitost sloužila i k jejich zamýšlenému bydlení spolu s
nezletilými dětmi v nově vestavěné bytové jednotce 4 + kk v předmětném domě.
Stavbu účastníci financovali z hypotečního úvěru ve výši 1.848.000,- Kč, který
si vzali za trvání manželství v roce 1999. Není rozhodné, že se společné
bydlení nerealizovalo, protože manželství žalobkyně a žalovaného bylo v červnu
1999 rozvedeno. Z prohlášení účastníků ze dne 27. 9. 1998 považoval za
nepochybné, že jejich společnou vůlí bylo získávat příjmy z nájmu nebytových
prostor z domu V. ve Z. Pochybnost nemůže vzbuzovat to, že v prohlášení se
přímo nehovoří o ziscích, příjmech a nájmech z uvedeného domu, když účastníci
jinou nemovitost, která by mohla být zdrojem příjmů, nevlastnili. Odvolací soud
uzavřel, že spornou nemovitost nelze vyloučit ze SJM, neboť sloužila výkonu
povolání jak žalovaného, tak žalobkyně a současně měla sloužit bydlení celé
rodiny. Odvolací soud přihlédl k okolnostem získání nemovitostí a přikázal dům
s pozemkem v hodnotě 6.500.000,- Kč do vlastnictví žalovaného. V souvislosti s
touto změnou rozsudku soudu prvního stupně, kdy vzrostla masa SJM a žalobkyně
by se měla podílet jednou polovinou na doplacení zůstatku hypotečního úvěru,
odvolací soud nově vypočetl výši vypořádacího podílu a stanovil povinnost k
jeho zaplacení žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241
(správně § 241a) odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že mezi účastníky byl spor
ohledně rozsahu společného jmění manželů, konkrétně, zda do něj náleží i
nemovitosti zapsané na LV č. 5762 v katastrálním území Z. Považuje za správný
názor soudu prvního stupně, že uvedené nemovitosti do SJM nenáleží, neboť
sloužily k výkonu povolání žalovaného. Oproti tomu odvolací soud sporné
nemovitosti do SJM zahrnul, přikázal je do vlastnictví žalovaného a uložil mu
zaplatit žalobkyni vypořádací podíl. V tomto směru považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za nesprávné, neboť nevzal v úvahu skutečnosti odůvodňující
vyloučení nemovitostí ze SJM, a to že nemovitosti sloužily podle své povahy
pouze k výkonu povolání žalovaného, náležely do obchodního majetku podniku
žalovaného a byly jeho součástí a byly vydány v rámci předpisů o restituci. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že z prohlášení manželů z roku 1998 lze
dovodit, že sporné nemovitosti náleží do SJM. Dále vytýká odvolacímu soudu, že
pokud dospěl k závěru, že nemovitosti náležely do SJM, měl se zabývat možností
disparity podílů a konečně mu vytýká, že napadené rozhodnutí údajně podepsal
předseda senátu, který jím nebyl. Žalovaný polemizuje se závěry odvolacího
soudu, že sporná nemovitost měla sloužit mimo podnikání žalovaného i k jinému
společnému účelu, a to k bydlení účastníků a jejich dětí v nově vestavěné
bytové jednotce 4+kk, na jejíž pořízení si účastníci vzali za trvání manželství
v roce 1999 hypoteční úvěr. Tento závěr je v rozporu s tvrzeními účastníků,
kteří v řízení před soudem prvního stupně uvedli, že byt v uvedené stavbě začal
žalovaný stavět pro sebe v době rozpadu manželství, aby si zajistil vlastní
bydlení, a manželka a děti mohly užívat i po rozvodu manželství byt v
nemovitosti, jejíž ideální polovina byla přikázána do vlastnictví žalobkyně. Bylo by nelogické, aby si účastníci v době rozvratu svého manželství v roce
1999 vzali úvěr na stavbu bytové jednotky, kde by chtěli spolu bydlet. Manželství bylo v létě uvedeného roku rozvedeno. Za nesprávné považuje i
zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně začala v této nemovitosti podnikat. Pokud žalobkyně v nemovitosti podnikala, pak tak činila na základě písemné
nájemní smlouvy uzavřené v roce 1994 s žalovaným jako výlučným vlastníkem
uvedených nemovitostí, který měl tuto nemovitost zahrnutou do obchodního jmění
své firmy. Mezi účastníky dříve nebylo sporu o tom, že nemovitosti jsou ve
výlučném vlastnictví žalovaného, což také vyplývá z prohlášení manželů z roku
1998. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, zda vycházel při
posouzení charakteru sporných nemovitostí ze současného znění § 143 obč. zák. nebo ze znění účinného v době nabytí nemovitostí žalovaným jako podnikatelem za
účelem podnikání v roce 1992. Domnívá se, že rozhodná je úprava účinná v době
nabytí nemovitostí. Rozhodnutí je v této části nejasné a nepřezkoumatelné.
Žalovaný poukazuje na to, že nemovitosti se staly součástí majetkové podstaty
jeho podniku, tak jak je definován v § 5 obchodního zákoníku, byly mu prodány
za účelem podnikání a tomuto účelu slouží dodnes. Do společného jmění manželů
náležely pouze příjmy z podnikání. Domnívá se, že účelem § 143 v části, ve
které jsou vyjmuty ze SJM věci vydané v rámci restituce, je zachování rodinného
majetku, přičemž on je právním nástupcem svých předků. Žalovaný navrhoval pro
případ, že sporné nemovitosti budou zahrnuty do SJM, aby byly přikázány do jeho
výlučného vlastnictví, aniž by za ně byla poskytnuta žalobkyni nějaká náhrada,
a to z toho důvodu, že se jednak jedná o majetek jeho rodiny, a také proto mu
byly poskytnuty, a rovněž z toho důvodu, že nemovitost byla splácena,
rekonstruována a udržována pouze z provozu podniku žalovaného, tedy z jeho
výlučného majetku. Soud se tedy nezabýval tím, jak se který z manželů zasloužil
o nabytí a udržení SJM. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 2914/99. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno
a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není důvodné.
Odkazuje na správné skutkové i právní závěry odvolacího soudu, které respektují
ustálenou soudní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Prohlášení manželů z 27. 9.
1998 považuje za jasné a srozumitelné a nelze je vyložit jinak, než že sporné
nemovitosti tvořily společný majetek účastníků. Nemovitosti nemohly tvořit
podnik žalovaného, neboť žádnou firmu nevlastnil. Byla to žalobkyně, kdo začal
nemovitosti první využívat a provozovat v nich cukrárnu. Z příjmů z této
činnosti pak byla hrazena výstavba druhého obchodu v budově, aniž by na tyto
stavební práce byl brán úvěr, přičemž žalovaný v té době žádné příjmy neměl.
Nesprávné je rovněž tvrzení žalovaného, že se fakticky jednalo o restituci
nemovitostí. Žalobkyně polemizuje též s názorem žalovaného, že podíly manželů u
vypořádání společného majetku nemusí být stejné a zdůrazňuje, že se více
zasloužila o péči o rodinu a děti. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci je pro posouzení věci podstatné, zda nemovitosti, nabyté žalovaným
v roce 1992, tedy za platnosti občanského zákoníku ve znění před novelou č.
91/1998 Sb., se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“)
účastníků, později na základě uvedené novely transformovaného na SJM.
Podle § 143 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo
nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných
dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní
potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci
předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu
nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo
2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor,
že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z
důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143
ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.), je také to, že současně neslouží i
druhému z manželů“. Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k výkonu jeho
povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému účelu než k
výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci z bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, zvláště když také takovému jinému účelu začala
sloužit.
Jestliže se věc již stane součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
nemůže později změnit právní režim a přejít do výlučného majetku jednoho z
manželů jen proto, že dodatečně byly na její pořízení použity jen prostředky z
výlučného majetku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 22
Cdo 3596/2006, Soubor č. C 5761). Toto pravidlo platí i opačně; jestliže věc
nabyl do výlučného vlastnictví jen jeden z manželů, může se stát předmětem
společného jmění jen postupem předvídaným v § 143a obč. zák., tedy rozšířením
společného jmění formou notářského zápisu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, Soubor č. C 708).
Z toho vyplývá, že i v případě, že věc v době nabytí sloužila a mohla sloužit
jen k výkonu povolání jednoho z manželů, stala se jeho výlučným vlastnictvím, a
jestliže se poměry později změnily a věc mohla být užita k výkonu povolání i
druhého manžela, resp. ji druhý manžel začal užívat, nemohlo to změnit právní
stav a věc se nestala součástí BSM.
Odvolací soud dovodil, že sporná nemovitost po jejím zakoupení (v roce 1992)
sloužila nějakou dobu i k výkonu povolání žalobkyně, která zde provozovala
cukrárnu (podle zjištění soudu prvního stupně od roku 1994), a společnou vůli
účastníků podle něj bylo, aby nemovitost sloužila i k jejich zamýšlenému
bydlení spolu s nezletilými dětmi v nově vestavěné bytové jednotce 4 + kk v
předmětném domě. Stavbu účastníci financovali z hypotečního úvěru ve výši
1.848.000,- Kč, který si vzali za trvání manželství v roce 1999. Z uvedeného
vyplývá, že odvolací soud vyšel ze skutečností nastalých až delší dobu poté, co
nemovitost žalovaný koupil, a nezabýval se tím, k čemu nemovitost v době, kdy
ji žalovaný koupil, sloužila, a zda již v té době objektivně mohla a měla
sloužit i žalobkyni, resp. pro bydlení rodiny.
Ani skutečnost, že účastníci projevili později společnou vůlí získávat příjmy
z nájmu nebytových prostor není pro posouzení věci rozhodující; protože
předmětem společného jmění manželů je (s výjimkami uvedenými v zákoně) i
majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství, jsou tímto předmětem
podle konstantní judikatury i výnosy z výlučného majetku jen jednoho z manželů;
jsou-li tyto výnosy vynaloženy na věc v SJM, nejde o investici z výlučného
majetku. Skutečnost, že manželé společně hospodařili s příjmy z nemovitosti,
tak ještě nesvědčí o jejím zařazení do SJM.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Naproti tomu neobstojí námitka, že žalovanému byla věc vydána v restituci a
tudíž nemohla být předmětem BSM. Podle § 143 obč. zák. ve znění před novelou č.
91/1998 Sb. v bezpodílovém spoluvlastnictví jsou věci tam uvedené s výjimkou
mimo jiné věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů,
který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla
věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Věcí vydanou v rámci
předpisů o restituci majetku ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí věc vydaná
na základě úspěšného uplatnění restitučního nároku; skutečnost, že věc byla
státem nebo právnickou osobou prodána nabyvateli i s přihlédnutím k tomu, že
její vlastnictví pozbyli předkové nabyvatele v tzv. rozhodné době, ještě
neznamená, že na případ se vztahuje zákonná výluka z nabytí do SJM, resp. BSM.
V dané věci sice při uzavírání kupní smlouvy mohl vzít převodce zřetel na to,
že věc patřila rodině kupujícího, nicméně nešlo o případ úspěšného uplatnění
restitučního nároku. Sám žalovaný uvádí, že restituční nárok nemohl úspěšně
uplatnit, protože neměl dokumenty k tomu potřebné. Proto nemohlo jít o případ
uvedené výluky.
Skutečnosti, které by mohly vést k úvaze o možné nerovnosti podílů mohou za
splnění zákonných podmínek (viz např. § 213b o. s. ř.) účastníci uvést v dalším
řízení. K námitce, že rozsudek jako předseda senátu podepsal JUDr. Jaroslav
Burian, který v této věci nerozhodoval, se uvádí, že originál rozsudku založený
ve spisu toto tvrzení nepodporuje; vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo zrušeno,
se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie tímto tvrzením dále nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu