U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Ing. V. K., CSc., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) MUDr. O. K.,
zastoupené JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem Nymburku, Palackého
třída 223/5, a 2) Doc. Ing. J. K., CSc., o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C
196/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 5. 5. 2015, č. j. 20 Co 61/2015-556, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 035 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Libora Fiedlera do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 C
196/2010-504, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to
pozemku st. p. č. 764/1, jehož součástí je stavba, a k pozemku st. p. č. 3101 v
obci R., části obce H. v katastrálním území H., a nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně. Uložil žalobkyni, aby do 15 dnů od právní moci
rozsudku zaplatila na vypořádání zrušeného spoluvlastnictví žalované 1) částku
385 000 Kč a žalovanému 2) částku 192 000 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 20 Co 61/2015-556, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že se podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc.
st. č. 764/1, jehož součástí je stavba, a k pozemku parc. č. 3101 v
katastrálním území H. zrušuje, pozemky přikazují do spoluvlastnictví
žalovaných, a to tak, že podíl žalované 1) činí tři ideální čtvrtiny celku a
podíl žalovaného 2) činí jednu ideální čtvrtinu celku. Žalované 1) uložil, aby
nahradila žalobkyni vypořádací podíl 192 000 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost opírá o
§ 237 zákona č. 99/1963Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. “) a
uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (K
doplnění dovolání žalobkyně ze dne 1. 2. 2016 dovolací soud nepřihlíží, neboť
bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.) Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění k 31. 12. 2013 (srov. Čl. II, bod 2 zákona č.
293/2013, kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání tak lze podat jen z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky
nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části - srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, a řadu dalších rozhodnutí).
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o to, že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, když obdobné věci jsou dovolacím soudem
rozhodovány rozdílně“. Jde tedy jen o citaci části textu § 237 o. s. ř., aniž
by bylo uvedeno, o jakou otázku jde a v čem má spočívat nejednotnost judikatury
dovolacího soudu; dovolacímu soudu ostatně nejsou známa jeho rozporná
rozhodnutí, pokud jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ani výkladem
textu dovolání nelze dospět k závěru o jeho přípustnosti.
Obecně se k zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem podle
nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (publikovaném, stejně jako další
zde citovaná rozhodnutí, na www.nsoud.cz): V řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí
ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při
rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do
úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1142 a násl. o. z.),
nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze
soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií,
respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.).
Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má
zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí
však může vyjít i z jiných skutečností.
Uvedené platí v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; soud
musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů
spoluvlastníků.
Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit
jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465, a řadu
dalších rozhodnutí). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, napadajícím
pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a tam, kde je, jako v této věci,
rozhodnutí soudů v nalézacím řízení ponecháno na jejich úvaze, je prostor pro
zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení jen úzký.
To, zda jde o účelné využití věci je věcí konkrétního posouzení; i zde platí,
že často jsou dány okolnosti svědčící každé z protistran. Soud prvního stupně
spatřoval důvod pro úvahu o účelnějším využití žalobkyní v tom, že je vlastnicí
sousedního pozemku; současně však uvedl, že „při zachování spoluvlastnictví
žalovaným připadá v úvahu využívání rekreační chaty širším okruhem
osob….“ (str. 13 rozsudku dole); naproti tomu vlastnictví sousedního pozemku
svědčilo z řady důvodů žalobkyni. Hledisko poměru spoluvlastnických podílů
naopak jednoznačně zvýhodňovalo žalované. Také zásluhy o nabytí nemovitosti
nesvědčí jednoznačně jen jedné straně (tamtéž). Nebylo zjištěno, že by některá
strana výrazně zanedbávala údržbu nemovitosti. Proti sobě tak stála na jedné
straně výše spoluvlastnického podílu žalovaných, na straně druhé to, že
spojením s pozemkem žalobkyně by vznikl lépe využitelný funkční celek – nicméně
chatu lze užívat i bez pozemku žalované tak, jako dříve, byť i méně konformně,
než by tomu bylo ve spojení s pozemkem žalobkyně. Jsou tu i problémy
spočívající v tom, že chata je částečně funkčně propojena s pozemkem žalobkyně,
na druhé straně však nejde o neřešitelné technické otázky. Sousedící pozemek
žalobkyně bude jistě přijatým řešením „znehodnocen“ (bez chaty bude jeho
užívání komplikované), ale s tím musela žalobkyně počítat, když jako menšinová
spoluvlastnice jej pro sebe kupovala a později vyvolala tento spor; to nelze
přičíst k tíži žalovaných. Nedá se soudit, že by některá z uvedených okolností
byla tak zásadní, že by určila jednoznačně výsledek sporu (s tím ostatně měla
žalobkyně jako menšinová spoluvlastnice při zahájení sporu počítat).
Poukaz na to, že ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1511/2009 šlo o něco
jiného je správný, nicméně odvolací soud na toto rozhodnutí odkázal jen proto,
že se v něm zmiňuje obecný princip ochrany vlastnictví a minimalizace zásahů do
vlastnických práv; v této souvislosti není zřejmé, v čem měl odvolací soud
pochybit.
Soudy neučinily skutkové zjištění, že by žalovaní měli takové nemovitosti, aby
to mohlo odůvodnit přikázání chaty menšinové spoluvlastnici. Žalovaná 1)
vlastní dům se zahradou v P. a je spoluvlastnicí id. 1/2 dalšího pozemku,
žalovaný má s manželkou zahradu u K., na které je neobyvatelná chata. Tyto
okolnosti nejsou natolik významné, aby mohly vést k závěru o nesprávnosti
rozsudku odvolacího soudu.
Za této situace se úvaha odvolacího soudu, který považoval za rozhodující výši
spoluvlastnického podílu a také okruh osob, které budou moci nadále chatu
využívat, nejeví zjevně nepřiměřená. Stejně tak nelze považovat za nepřípadnou
úvahu odvolacího soudu na str. 5 rozsudku dole; přesto, že v důsledku žalobkyní
vyvolaného soudního řízení se vlastnické poměry k chatě změnily, přichází stále
v úvahu rozumná dohoda spoluvlastníků včetně dohody o společném užívání
nemovitostí, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně a ve spoluvlastnictví
žalovaných.
To, zda ostatní spoluvlastníci hodlají zůstat ve spoluvlastnictví (a
dovolatelka to zpochybňuje), je otázkou skutkovou, kterou v dovolacím řízení
nelze vůbec řešit, a již vůbec nemůže založit přípustnost dovolání; to platí i
pro ostatní skutkové námitky a pro polemiku s hodnocením důkazů, kterou
dovolací soud pro stručnost neopakuje; lze odkázat na obsah dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením,
může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc.
předseda senátu