22 Cdo 1511/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce F. R., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem,
advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalované M.
H., zastoupené JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci,
Masarykovo náměstí 70/II, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 664/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
14. listopadu 2008, č. j. 7 Co 2395/2008-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. srpna 2008, č. j. 5 C 664/2004-198, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu,
katastrální pracoviště T., kat. území L., lesní pozemek a pozemkům ve
zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr (PK). Do výlučného
vlastnictví žalobce přikázal geometrickým plánem geodetické kanceláře GEOS –
sdružení geodetů se sídlem v J. 126/III, (dále jen „GEOS“) ze dne 5. září 2007,
č. 158-50/2007, který je nedílnou součástí rozsudku, nově vzniklý pozemek
geometrickým plánem vyhotoveným GEOSem ze dne 5. září 2007, č. 157-50/2007,
který je nedílnou součástí rozsudku, nově vytvořený pozemek – lesní pozemek. Do
výlučného vlastnictví žalované přikázal označenými geometrickými plány nově
vytvořený pozemek parc. – lesní pozemek a dále pozemky lesní pozemek. Zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zřízení věcného břemene přejezdu malou
zemědělskou mechanizací (traktoru s vlekem a samojízdné benzínové sekačky na
trávu o liště 1,4 m) na pozemku parc. č. 533/3 ve prospěch nově vytvořeného
pozemku parc. č. 533/11 podle geometrického plánu ze dne 5. září 2007, č.
158-50/2007. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí
procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně
odkazuje. V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu či s hmotným právem, ani žádnou okolnost, která by
z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolání za této situace a z dále rozvedených důvodů není přípustné. Dovolací soud především poznamenává, že i v případě přípustného dovolání proti
rozhodnutí o reálném rozdělení podílového spoluvlastnictví platí, že úvahu
odvolacího soudu o tom, zda je či není takové rozdělení dobře možné, může
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 8060). V tomto směru je
právní závěr odvolacího soudu postaven na skutkových zjištěních, které v
dovolacím řízení přezkoumat nelze, protože v dovolání opírajícím se o § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolací
soud v posouzení možnosti reálného rozdělení odvolacím soudem žádnou
nepřiměřenost či nepatřičnost neshledal.
Stručně k dovolatelem vznášeným právním otázkám, které by podle něj (jeho
zástupce) měly být otázkami zásadního právního významu:
Dovolatel akcentuje, že neusiluje o věcné právo cesty nebo věcné právo chůze a
jízdy přes pozemek parc. č. 533/3, ale toliko o nejnutnější právo přejezdu za
účelem obdělání a sklizně (travního porostu) na parc. č. 533/11, které je
časově a účelově omezené a tvrdí, že soudy ve vymezení věcného břemene přejezdu
a vymezení věcných břemen práva cesty či věcných břemen práva chůze a jízdy
nečiní rozdíly, podle něj však pojmové rozlišení uvedených věcných práv je pro
rozhodnutí, zda navrhované věcné břemeno zřídit nebo nezřídit, i pro posouzení
toho, zda podílové spoluvlastnictví k parc. č. 533/3 zrušit či nikoli, dovolací
soud v tomto ohledu odkazuje na samotný text zákona - § 142 odst. 3 obč. zák.,
z něhož je jasné, že v souvislosti s reálným rozdělením podílového
spoluvlastnictví není soud omezen jakého druhu může soud věcná břemena zřídit. Nezřídka to bývá právo cesty, které je po stránce obsahové shodné s právem
cesty zřizovaným podle § 151o odst. 3 obč. zák., s jediným významným rozdílem,
že v případě aplikace § 142 odst. 3 obč. zák. může být nemovitostí, k níž je
třeba zjednat přístup, nejen stavba, ale i pozemek. Právem cesty se rozumí jak
právo průchodu, tak právo průjezdu a to lze podle okolností konstituovat
současně i odděleně jen jako právo průchodu nebo jen jako právo průjezdu (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2008, sp. zn. 22 Cdo
1593/2007, publikované v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 6289). Pro
druhovou právní kvalifikaci věcného břemene pak není relevantní v jakém rozsahu
(věcném, časovém či osobním) má být takové právo vykonáváno. Dovolatel se dále domnívá, že reálným rozdělením pozemku nevznikly dvě
samostatné věci ve smyslu právním. Tvrdí, že samostatnou věcí je pouze nově
vzniklý pozemek, protože má přístup z veřejné komunikace, s níž hraničí,
zatímco nově vzniklý pozemek by se stal samostatnou věcí pouze při splnění
možnosti pozemek obhospodařovat, tedy při zřízení věcného břemene práva
přejezdu přes parc. V této souvislosti má za to, že právní otázkou, kterou by
měl dovolací soud řešit je, zda „ke zrušení spoluvlastnictví reálným rozdělením
může soud přistoupit jen tehdy, když pozemek je dělitelný tak, aby v daném
případě vznikly dva samostatné pozemky, a zda je dělitelný jen tehdy, když ve
prospěch dolní oddělené části pozemku parc. č. 533/11 soud zřídí právo přejezdu
za účelem nezbytného obdělání a sklizně travního porostu tohoto pozemku.“
Uvedl, že pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje na R 4/2007, používá
restriktivní výklad, který je v rozporu s hmotným právem, a měl se věcí zabývat
i z hlediska § 142 odst. 2 obč. zák. (tj. z hlediska možnosti zamítnutí
žaloby), kdy důvody zřetele hodné mohou být i objektivní. Tyto objektivní
důvody pak spatřuje v tom, že za situace, kdy soud nechce zřídit věcné břemeno,
má volit, zda věcné břemeno zřídit a spoluvlastnictví zrušit nebo věcné břemeno
nezřídit a spoluvlastnictví nezrušit.
Dovolací soud stejně jako nalézací soudy
nemá nejmenší pochyby o tom, že reálným rozdělením pozemku účastníků na dvě
části o výměře 1516 m2 a 1515 m2 vznikly dva samostatné pozemky, které jsou
samostatnými věcmi ve smyslu § 118 odst. 1 a § 119 odst. 2 obč. zák. K tomu
srov. např. rozsudek Vrchního souduv Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 3 Cdo
40/93, publikovaný v Právních rozhledech č 5/2004, s. 173, podle kterého každý
pozemek se samostatným parcelním číslem, jemuž odpovídá mapové zobrazení i údaj
o jeho druhu (kultuře) v operátech katastru nemovitostí (dříve evidence
nemovitostí), je samostatnou věcí ve smyslu práva. Totéž jasně plyne i z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006,
publikovaném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5218 a z rozsudku
Nejvyššího soudu dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99, publikovaného v
Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 104. Z obecného principu ochrany
vlastnictví a minimalizace zásahů do vlastnických práv (čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod), plyne, že odpovědná soudní praxe při zřizování
věcných břemen postupuje zásadně restriktivně. K tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1715/2010, publikovaný
v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 8618, podle kterého při zřizování práva
cesty k nemovitosti nově vzniklé při rušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví soudem, je třeba dbát, aby právo vlastníka zatíženého pozemku
bylo omezeno co možno nejméně. Zda soud při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví zřídí věcné břemeno, záleží na jeho volné úvaze, která však
musí vzít na zřetel právně relevantní skutečnosti, např. hospodárnost a
účelnost zřízení nového přístupu k nemovitosti nebo rozpor jeho zřízení s
dobrými mravy. Pokud tedy nalézací soudy zrušily podílové spoluvlastnictví
účastníků k pozemku parc. č. 533/3 a současně neshledaly důvody pro zřízení
věcného břemene s odůvodněním, že může k přístupu na nově vzniklý pozemek parc. č. 533/11 využít pozemku ve svém vlastnictví (parc. č. 529/1), byť za cenu
určitých stavebních úprav, nejsou jejich úvahy zjevně nepřiměřené a jejich
postupu nelze nic vytknout. K úvahám dovolatele o tom, že se nalézací soudy v souvislosti s omezeným
způsobem užívání nově vzniklého pozemku parc. č. 533/11 nezabývaly zřízením
věcného břemene při zrušování podílového spoluvlastnictví v místech, kde byl
před rozhodnutím soudu přístup na dolní (žalobcovu) část pozemku zabezpečován
právem vyplývajícím z dosavadního spoluvlastnictví, dovolací soud odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007,
sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, publikované v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C
5754, podle kterého omezený způsob užívání odděleného pozemku ve srovnání se
způsobem původního užívání není sám o sobě překážkou reálného rozdělení
pozemku. Nadto platí, že soud může žalobu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví ve smyslu § 142 odst. 2 obč. zák. zamítnout, jen je-li reálné
rozdělení věci nemožné. K tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn.
22 Cdo 704/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod
pořadovým č. C 3389. K námitce, že je třeba zvažovat, do jaké míry lze požadovat po účastnících
vynaložení nákladů nutných k tomu, aby reálné rozdělení věci bylo
uskutečnitelné – jinak je věc reálně nedělitelná, a do jaké míry je
spoluvlastník ochoten hradit náklady na rozdělení věci, dovolací soud uvádí, že
vlastní (samotné) reálné rozdělení pozemku soudním rozhodnutím žádné náklady
nevyžaduje (neuvažuje-li se o nákladech řízení představovaných náklady na
pořízení geometrického rozdělovacího plánu), poněvadž v případě reálného
rozdělení pozemku konstitutivním rozhodnutím soudu podle § 142 odst. 1 obč. zák., ke kterému je připojen geometrický plán se všemi potřebnými náležitostmi,
dochází k rozdělení dnem právní moci takového rozhodnutí. K tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 1825/2008,
publikovaný na internetových stránkách tohoto soudu. Procesní vady namítané dovolatelem nejsou z hlediska přípustnosti dovolání
relevantní, poněvadž vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy,
jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007,
publikované v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780. V tomto případě tomu
tak ale není. S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalované
náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobci právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. července 2011
JUDr. František B a l á k
předseda senátu