22 Cdo 4248/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně M. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) D.
K., zastoupené žalovanou M. W., 2) M. W., a 3) M. Š., zastoupenému J. H., o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích
pod sp. zn. 5 C 126/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 28. února 2007, č. j. 61 Co 577/2006-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
března 2006, č. j. 5 C 126/2005-99, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2.
října 2006, č. j. 5 C 126/2005-125, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně
„je výlučnou vlastnicí malé vodní elektrárny v k. ú. D. K. u S., sestávající z
nemovitosti – budovy na stavební parc. č. 24/1 a technologického zařízení –
turbíny včetně přístavku na/nad pozemkem č. 304 v hranicích geometrického plánu
vyhotoveného společností A. CZ, s. r. o., číslo plánu 121-49/2004, vše v k. ú.
D. K. u S.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí budovy č. p. 20 na
stavební parc. č. 24/1 a pozemků stavebních parc. č. 24/1 a 25 v kat. území D.
K. u S. Označené nemovitosti žalobkyně nabyla v dražbě. Žalovaní jsou tamtéž
podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 304 – vodní tok. Žalobkyně žalobu
opřela o tvrzení, že malá vodní elektrárna je příslušenstvím budovy č. p. 20 na
pozemku parc. č. 24/1, které dovodila z toho, že přístavek na turbíny,
nacházející se nad pozemkem parc. č. 304, má společnou štítovou zeď s budovou
č. p. 20. Dražebník J.T. s. r. o. se sídlem v Č.S.potvrdil, že žalobkyně v
dražbě nabyla mimo jiné přístavek pro vodní turbíny. Ze zprávy bývalé správkyně
konkursní podstaty úpadce J. s. r. o. soud zjistil, že v soupisu konkursní
podstaty úpadce nebyl uveden objekt malé vodní elektrárny včetně strojního
zařízení a že v realizované dražbě byl prodán pouze pozemek pod přístavkem.
Žalobu neshledal důvodnou také proto, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví k
předmětným věcem, jestliže společnost J. s. r. o., tyto věci nikdy nevlastnila.
Na tom nemůže nic změnit potvrzení dražebníka. Malá vodní elektrárna nemůže být
podle § 121 odst. 1 obč. zák. ani příslušenstvím věci hlavní, tj. budovy č. p.
20, ani její součástí ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
28. února 2007, č. j. 61 Co 577/2006-137, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že z obsahu listinných důkazů vyplývá, že M. Š. a M. Š.,
dědici J. Š., původního vlastníka komplexu mlýna č. p. 20 na stavební parc. č.
24/1 a dalších pozemků a budov v kat. území D. K., kupní smlouvou z 13. 10.
1988 prodali část nemovitostí, označených v posudku znalce F. H. č. 578-68/88,
kdy ve výčtu nemovitostí není uvedena malá vodní elektrárna ani vodní tok parc.
č. 304, V. T. Ohledně zbývajících nemovitostí včetně vodního toku parc. č. 304
M. a M. Š. a Vl. T. uzavřeli 10. 11. 1991 nájemní smlouvu. Nájemní vztah
skončil dohodou z 8. 4. 1994, podle níž „všechny vybudované stavby na
pronajatých pozemcích zůstávají ve vlastnictví pronajímatelů“. Kupní smlouvou z
8. 4. 1994 V. T. převedl nemovitosti na žalobkyni. V této kupní smlouvě objekt
malé vodní elektrárny není uveden. Další kupní smlouvou z 8. 4. 1994 V. T.
prodal žalobkyni „strojové a technologické zařízení sloužící k provozu pily a
strojové a technologické zařízení malé vodní elektrárny, a to 2 soustrojí
Emerich HAAF/12 HP + 30 HP, elektrocentrálu s výkonem 25 kW“. Kupní smlouvou z
22. 3. 1995 žalobkyně prodala nemovitosti společnosti J., s. r. o. Na majetek
této společnosti byl usnesením Krajského soudu v Hradci králové ze 14. 12.
1999, č. j. 45 K 142/99, prohlášen konkurs a v rámci konkursu žalobkyně opět
koupila nemovitosti od správce konkursní podstaty. Odvolací soud dovodil, že
žalobkyně se nemohla stát vlastnicí malé vodní elektrárny, neboť ta nebyla
předmětem kupní smlouvy z 8. 4. 1994, a protože ji nevlastnila, nemohla ji
převést na společnost J., s. r. o., a poté získat zpět ani dražbou a příklepem
v konkursním řízení na majetek této společnosti. Dále uvedl, že malá vodní
elektrárna je samostatnou stavbou na pozemku parc. č. 304 a strojní a
technologické zařízení malé vodní elektrárny a přístavek nad vodním tokem na
parc. č. 304 i jeho zastřešení tvoří s vodním tokem komplex malé vodní
elektrárny, která je souborem věcí movitých i nemovitých, tvořících jeden
funkční celek, které nemohou být od sebe odděleny. Zařízení pro provoz
elektrárny je součástí malé vodní elektrárny. Podle názoru odvolacího soudu
„okolnost, že vnitřní vybavení je zaměnitelné jiným obdobným zařízením, nemění
nic na tom, že jeho oddělením se věc hlavní znehodnocuje tak, že účelu, pro
který je určena, nemůže sloužit“. Nelze proto přihlížet k další kupní smlouvě z
8. 4. 1994 ohledně prodeje strojního a technologického zařízení malé vodní
elektrárny, neboť „součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávních
vztahů a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní“. Žalobkyně své
vlastnické právo ke komplexu malé vodní elektrárny neprokázala.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu
z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v řešení právní otázky vlastnictví předmětu
sporu a otázky, „zda předmět sporu je způsobilým být samostatně předmětem
vlastnického práva“. Namítla, že vlastnické právo nabyla jako podnikatelský
subjekt v režimu obchodního zákoníku, „podle kterého lze nabýt vlastnictví i od
nevlastníka, pokud prodávající prohlásí, že je vlastníkem předmětu kupní
smlouvy a že tento předmět je způsobilý být předmětem převodu vlastnictví“.
Základní otázkou je, zda předmět určení vlastnického práva existoval jako
samostatná věc v právním slova smyslu, a tento stav by měl být posouzen podle
právního předpisu platného v době vzniku předmětu sporu, tj. Obecného zákoníku
občanského, který respektoval zásadu, „že povrch následuje pozemek“. Setrvala
na stanovisku, že předmět sporu je součástí a příslušenstvím její nemovitosti a
nutně musí být jejím vlastnictvím. Poukázala na to, že vodní turbína je
ukotvena na jejím pozemku a je také vlastnicí budovy, na kterou předmět sporu
stavebně technicky bezprostředně navazuje. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil, příp. zrušit také rozsudek soudu prvního stupně, a věc
vrátil odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalované 1) a 2) se k dovolání nevyjádřily.
Žalovaný 3) k dovolání žalobkyně uvedl, že malá vodní elektrárna je součástí
vodního díla vybudovaného se všemi náležitostmi na pozemku parc. č. 304. Již ve
znaleckém posudku V. V. z roku 1945 (odhad budov) je malá vodní elektrárna
popsána jako samostatná budova umístěna nad mlýnským náhonem, která s vedlejší
nemovitostí nemá nic společného a není ani stavebně propojena. Geometrický plán
z roku 1995, vypracovaný Ing. J. B. a ověřený Katastrálním úřadem v D.
potvrzuje, že malá vodní elektrárna má své základy a leží na pozemku parc. č.
304. Malá vodní elektrárna nebyla nikdy předmětem prodeje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. března 2007.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále o. s. ř.) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s.
ř.. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl
naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě nejde o řešení
procesních právních otázek, které by měly judikatorní význam a které by v
konečném účinku mohly mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále
jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4.
2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164.
Dovolatelka v dané věci konkrétní otázku zásadního právního významu, která je
předpokladem přípustnosti tzv. nenárokového dovolání, nevymezila. Podle ní jde
o to, zda předmět sporu (bez jeho bližší identifikace) je způsobilý být
samostatným předmětem vlastnického práva. Z této otázky lze pouze usuzovat, že
by dovolací soud měl řešit problém, zda je sporná stavba samostatnou věcí či
součástí věci jiné. Vzhledem k tomu, že předmětná malá vodní elektrárna je z
určujícího stavebně-technického hlediska jedinečnou stavbou v daných
individuálních vazbách k jiným nemovitostem (pozemkům či stavbách), není dobře
možné, aby řešení dovolatelkou vymezené otázky mohlo být řešením zásadní právní
otázky, které má sloužit v zobecňující podobě ke sjednocování judikatury.
Dovolací soud může jen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; jeho věcným
přezkumem by se neodstraňovala nejednotnost judikatury nižších soudů ani
nevytvářela judikatura nová. Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi
odvolacími námitkami. Dovolací soud proto jen stručně poznamenává, že součást
věci nemůže být samostatným předmětem prodeje ani v případě převodu podle
obchodního zákoníku a že právní povaha sporné stavby před rokem 1951 není
právně relevantní. Zjednodušeně k tomu řečeno stavby, které byly dříve součástí
pozemku, se dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., staly ze zákona
samostatnými věcmi.
S ohledem na výše uvedené dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu