22 Cdo 430/2022-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) R. J., narozené XY, a b) P. J., narozeného XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, proti žalované D. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 99/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, č. j. 20 Co 116/2021-185, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2021, č. j. 3 C 99/2018-159, uložil žalované povinnost „vyklidit z pozemku p. č. XY zapsaném na listu vlastnictví XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, 10 kusů pískovcových sloupů nacházejících se při hranici s pozemkem p. č. XY, které jsou z celkem 11 sloupů nejblíže k pozemku p. č. XY, přičemž oba pozemky jsou zapsané na listu vlastnictví XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali na žalované, „aby vyklidila z pozemku p.
č. XY zapsaném na listu vlastnictví XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, 1 kus pískovcového sloupu, který se nachází při hranici s pozemkem p. č. XY a je z celkem 11 sloupů nejvzdálenější od pozemku p. č. XY, přičemž oba pozemky jsou zapsané na listu vlastnictví XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký
kraj, Katastrální pracoviště XY“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o náhradě nákladů řízení státu (výroky III a IV). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 20 Co 116/2021-185, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku II změnil tak, že zamítl žalobu „na vyklizení pozemku parc. č. XY zapsaném na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před odvolacím soudem a o náhradě nákladů řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci (dále i jen „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Jde předně o otázku, zda má v rámci předmětného řízení soud určit, komu svědčí vlastnické právo, jako předběžnou otázku za situace, kdy hranice pozemku nelze objektivně zcela přesně zjistit.
Podle dovolatelů ano, opačně (bez odlišení uvedené situace od situace, kdy je hranice pozemku objektivně zjistitelná) je tato otázka řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 25 Cdo 234/2021. Dále o otázku, zda je nutno dosáhnout v rámci dokazování o vlastnickém právu absolutní jistoty, nebo stačí velmi vysoká míra pravděpodobnosti podpořená znaleckým posudkem. Podle dovolatelů musí být dostatečným kritériem velmi vysoká míra pravděpodobnosti v dokazování. Odlišný právní názor dovolací soud přijal v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4127/2016.
Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné, proto by mělo být odmítnuto, případně zamítnuto. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 234/2021 se týká skutkově i právně analogické věci, jde o jinou část téže pozemkové hranice. Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů správně a ztotožnil se i s názorem žalované, že žaloba představuje zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Odvolací soud zamítl žalobu primárně proto, že nebylo zcela jednoznačně a bez pochybností prokázáno, že by se kamenné sloupy žalované nacházely na pozemku žalobců. Pro případ, že by se kamenné sloupy nacházely zcela nebo zčásti na pozemku žalobců, bylo by namístě žalobu zamítnout podle § 8 o. z. Závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby pro zneužití práva nebyl dovoláním napaden. Nejvyšší soud vychází z ustálené judikatury dovolací soudu, z níž vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1588/2012). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolateli uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000). Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr o zneužití práva žalobci obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázek, zda má v rámci řízení o vyklizení pozemku soud jako předběžnou otázku určit, komu svědčí vlastnické právo, a zda musí být o vlastnickém právu absolutní jistota. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 2. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu