22 Cdo 4325/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) JUDr. J. S., a b) J. S., P., zastoupených JUDr. Janou
Kutmonovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, proti žalovaným 1)
L. S., a 2) E. S., T., zastoupeným Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Mánesova 87, o vyklizení části pozemku, vedené u Okresního soudu Praha
– západ pod sp. zn. 7 C 158/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 30 Co 240/2013-297,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným jako
společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
2.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr.
Václava Uhlíře.
Okresní soud Praha – západ (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
6. března 2013, č. j. 7 C 158/2008-259, zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali „stanovení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizenou předat žalobcům
část parcely č. 74/1 v k. ú. T., zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ na LV č. 442 pro k. ú. T. dle
geometrického plánu č. 3241030-544-81 ze dne 25. 2. 1982 na právní hranici
parcely č. 74/2 v k. ú. T., zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ na LV č. 222 pro k. ú. T.“ (výrok
I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaných
rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 30 Co 240/2013-297, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil ve správném znění, že parcela
č. 74/1 v k. ú. T., je u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště Praha – západ zapsaná na LV č. 437, ve výrocích II. a III. rozsudek
soudu prvního stupně změnil pouze ohledně částek, které jsou žalobci povinni
zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Domnívají se, že
rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam a „protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn první rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. a je podáno z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci a podle písm. b) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a podle
§ 241a odst. 3, protože rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Dále mají
za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikatorními závěry
formulovanými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3560/2010 a sp. zn. 22 Cdo 646/2009, v nichž bylo rozhodováno o žalobách na vyklizení
nemovitosti. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní navrhují zamítnutí dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. září 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé v dané věci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. a neuvádějí ani
způsobilý dovolací důvod. Přípustnost dovolání po 1. 1. 2013 nezakládá
skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Přestože žalobci dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, obsahem dovolání je pouhá polemika se
skutkovými zjištěními nalézacích soudů a kritika odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze.
Dovolatelé předně neoznačili konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva,
na které závisí napadené rozhodnutí, a při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Vymezují se především proti skutkovým závěrům odvolacího soudu
ohledně neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců. Zpochybňování
skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo
možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru, že žalobci neprokázali, že
žalovaní i nadále užívají část jejich pozemku tvrzeným způsobem, a tím
neoprávněně zasahují do jejich vlastnického práva. Nepřípadný je proto i v
dovolání tvrzený rozpor s judikatorními závěry vyjádřenými v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3206/2006, a ze dne 27.
dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. V obou případech dovolací soud připouští
obranu vlastníka nemovitosti žalobou na vyklizení nemovitosti za situace, kdy
žalovaný vlastním užíváním nemovitosti (pozemků) znemožňuje její užívání
žalobcem. V daném případě se však žalobcům, podle skutkových závěrů nalézacích
soudů, vůbec nepodařilo prokázat, že by žalovaní část jejich pozemku tvrzeným
způsobem užívali a zasahovali tak do vlastnických práv žalobců.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst.
2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou
se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu