26 Cdo 3206/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobkyně I. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) R. B.
a 2) H. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 70/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. března
2006, č. j. 18 Co 122/2004-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20.
března 2006, č. j. 18 Co 122/2004-225, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. července
2001, č.j. 3 C 70/2001-34, uložil žalovaným vyklidit dům čp. 1010 v Ch.,
postavený na st. parc. č. 5029/2 a pozemky parcelu č. 3328 – zahradu, parcelu
č. 3329 – zahradu a parcelu č. st. 5029/2 – zastavěnou plochu tj. nemovitosti
zapsané na LV 5130 v katastru nemovitostí pro katastrální území Ch. obec Ch. u
Katastrálního úřadu v Ch. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“, „předmětné
pozemky“, resp. „pozemky“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) a
vyklizené nemovitosti předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) usnesením
ze dne 20. února 2002, č.j. 24 Co 405/2001- 45, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby vyzval účastníky
postupem podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), k doplnění skutkových tvrzení a
předložení důkazů potřebných pro posouzení, zda by vyklizení předmětného domu
nemělo být podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podmíněno poskytnutím bytové
náhrady.
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 3 C
70/2001-148, ve věci samé opět shodně jako v předchozím případě (výrok I.).
Výroky pod body II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o
nákladech státu.
Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 23.
4. 1997 kupní smlouvu, že žalobkyně kupní smlouvou převedla na žalované
předmětný dům i s pozemky, že žalovaní se zavázali zaplatit kupní cenu
1.187.000,- Kč, že část kupní ceny měli splatit úhradou dluhu, který měla
žalobkyně u České spořitelny a který byl zajištěn zástavní smlouvou
registrovanou pod č.j. R III 1314/92 a že zbytek měli uhradit z hypotečního
úvěru od Komerční banky do jednoho měsíce nejdéle však do 2 měsíců od vkladu
smlouvy do katastru nemovitostí, že kupní smlouva byla vložena do katastru dne
26. 5. 1997, že dodatkem ze dne 23. 7. 1997 bylo sjednáno zaplacení zbývající
části kupní ceny 850.070,20 Kč žalovanými prostřednictvím půjčky u České
spořitelny do 1. 10. 1997 a bylo dohodnuto právo na odstoupení od kupní smlouvy
pro nezaplacení kupní ceny, že dalším dodatkem ze dne 30. 9. 1997 byla opět
prodloužena splatnost zbývající části kupní ceny ve výši 830.070,20 Kč s 21 %
úrokem od 1. 10. 1997 do zaplacení nejpozději do 31. 12. 1997 a pro případ, že
žalovaní závazek nedodrží, byla sjednána smluvní pokuta, že žalovaní uhradili
na kupní cenu 512.000,- Kč a zbytek kupní ceny neuhradili, že s účinky od 21.
3. 2000 žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila pro nezaplacení zbývající části
kupní ceny, že na základě rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 5.
2000 č.j. 3 C 51/2000-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 14. 12. 2000, č.j. 20 Co 521/2000-36, bylo její vlastnické právo
k předmětným nemovitostem opět vyznačeno v katastru nemovitostí, že usnesením
soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. E 1840/97, byl nařízen výkon
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětnému domu i s
pozemky k zajištění dluhu žalobkyně u Okresní správy sociálního zabezpečení v
Ch. a dalším usnesením ze dne 9. 4. 1998, č.j. E 1840/97-20, byl prohlášen
tento výkon rozhodnutí za nepřípustný a byl zastaven, že na základě kupní
smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 8. 7. 1998 žalovaní nabyli
od města Ch. bytovou jednotku – č. 04/1189 ve 3. podlaží v domě čp. 1189 v
ulici Hradištní v Ch., že bytovou jednotku převedli kupní smlouvou ze dne 29.
11. 1999 s právními účinky vkladu ke dni 21. 2. 2000 na S. a D. M., že M. P.
(otec žalované) a žalobkyně uzavřeli za souhlasu města Ch. dohodu o výměně
bytů, na základě které se žalobkyně stala nájemkyní bytu v Ch., Revoluční 489 a
M. P. se měl nastěhovat do bytu v předmětném domě, že se žalovaní do předmětné
nemovitosti nastěhovali a dosud v ní bydlí, že v řízení probíhajícím před
Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 70/2001 uplatnili vůči žalobkyni
nárok na vrácení kupní ceny a že žalobkyně uplatnila protinávrhem nárok na
bezdůvodné obohacení, jež žalovaným vzniklo tím, že užívají její nemovitost bez
právního důvodu, aniž jí za to poskytují plnění, že žalovaní užívají i pozemky,
že mají přístup na zahradu uzavřen brankou s petlicí a na zahradě věší prádlo,
sklízejí ovoce, parkují auta a vypouštějí psy.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že odstoupením žalobkyně od
kupní smlouvy došlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným
nemovitostem a žalovaní, tím, že se do domu nastěhovali a dům i s pozemky
užívají bez právního důvodu, neoprávněně zasahují do jejího vlastnického práva.
Proto jim podle § 126 odst. 1 obč. zák. uložil předmětné nemovitosti vyklidit.
Výkon vlastnického práva žalobkyně neshledal v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a to vzhledem k tomu, že žalovaní v nemovitosti
setrvávají neoprávněně již tři roky a neumožňují žalobkyni užívat ani pozemky.
Vyklizení žalovaných nepodmínil ani bytovou náhradou ani delší lhůtou k
vyklizení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 20. března 2006, č.j. 18 Co 122/2004-225, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku uvedeném pod bodem I. tak, že povinnost
žalovaných vyklidit předmětný dům a stavební parcelu a vyklizené předat
žalobkyni do 15 dnů vázal na zajištění náhradního bytu, a to alespoň o
velikosti 2+1 s příslušenstvím i v jiné obci, než ve které se nacházejí
vyklizované nemovitosti, a zamítl žalobu, aby žalovaní vyklidili pozemky –
zahrady č. kat. 3328/3 a 3329 v katastrálním území a obci Ch. (výrok I.). Dále
rozhodl výroky pod body II. a III. o nákladech řízení mezi účastníky před soudy
obou stupňů a o nákladech řízení státu.
V řízení před odvolacím soudem nebyl zpochybněn právní závěr, že užíváním
předmětného domu a stavební parcely žalovaní zasahují do vlastnického práva
žalobkyně a že je důvod poskytnout žalobkyni ochranu podle § 126 odst. 1 obč.
zák. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že jde o případ, kdy žalovaným
odpadl dřívější neodvozený právní důvod užívání předmětných nemovitostí, a
proto jim svědčí za analogického použití ustanovení § 712 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“)
právo na bytovou náhradu. Dovodil, že bytovou náhradu by bylo možno žalovaným
odepřít jen tehdy, pokud by její poskytnutí bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), a to nebylo v dané věci splněno. Vycházel z toho, že
žalovaní zaplatili žalobkyni na kupní cenu nemovitostí částku 512.000,- Kč a že
jim žalobkyně dosud uvedenou částku nevrátila, že žalovaní prodali byt v Ch.,
na Hradištní ulici 1189, který měli ve svém vlastnictví, za cenu jež v zásadě
odpovídá částce uhrazené žalobkyni na kupní cenu, že žalovaní nezískali úvěr na
doplacení kupní ceny předmětných nemovitostí z příčin na straně žalobkyně (pro
zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech na zajištění dluhu
žalobkyně vůči třetí osobě), a že otec žalované 2) přenechal žalobkyni byt v
Ch., Revoluční 489, který žalobkyně dosud užívá, zatímco jemu se nedostalo
žádného plnění. Jako adekvátní formu bytové náhrady zvolil náhradní byt s
vlastnostmi specifikovanými ve výroku rozsudku. Vycházel přitom z ustanovení §
712 odst. 2 věty druhé a třetí (správně třetí a čtvrté) obč. zák., podle něhož
soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo
na náhradní byt o menší podlahové ploše než je vyklizovaný byt a skončil-li
nájemní poměr výpovědí podle pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm.
b) obč. zák. a nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných
důvodů, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; soud může rozhodnout z důvodů
zvláštního zřetele hodných, že nájemce má právo na náhradní byt o menší
podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než
je vyklizovaný byt nebo právo na náhradní ubytování. Přitom dovodil, že
„okolnosti případu“ odůvodňují přiznání náhradního bytu s méně příznivými
vlastnostmi, jak vyplývá z výroku jeho rozsudku.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěry, které učinil soud prvního stupně
ohledně požadavku na vyklizení parcel (zahrad) č. 3328/3 a č. 3329 v k.ú. a
obci Ch. a po právní stránce uzavřel, že k ochraně podle § 126 odst. 1 obč.
zák. je soud povolán za předpokladu, že by žalovaní měli na uvedených pozemcích
trvale umístěny předměty, které by bránily žalobkyni v užívání pozemků
(zahrad). V řízení před soudem prvního stupně však bylo prokázáno jen to, že na
pozemcích byli viděni psi, zaparkovaná auta a žalovaní, jak sklízejí ovoce a
věší prádlo. Vycházeje ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního
stupně, dovodil, že uvedené skutečnosti nepředstavují neoprávněné zásahy do
vlastnického práva žalobkyně k zahradním parcelám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod
označila nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně ve svém dovolání poukázala na zrušující usnesení odvolacího soudu ze
dne 20. 2. 2002, č.j. 24 Co 405/2001- 45, ve kterém se Krajský soud v Hradci
Králové ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně učiněným v rozsudku ze dne
25. 6. 2001, č.j. 3 C 70/2001-34, „že nesvědčí-li žalovaným právo nájmu k bytu
žalobkyně v domě č.p. 1010 v Ch. ani byt neužívají se souhlasem žalobkyně,
nelze ani analogicky použít ustanovení § 712 obč. zák.“ a odkázala i na názory
vyslovené v „komentářích k občanskému zákoníku“. Podle jejího mínění žalovaným
k předmětným nemovitostem vlastnické právo nikdy nevzniklo, jelikož odstoupením
byla kupní smlouva k předmětným nemovitostem zrušena od samého počátku.
Zpochybnila také závěr odvolacího soudu, že vyklizení předmětných nemovitostí
bez nároku na bytovou náhradu by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukázala na
to, že odvolací soud při hodnocení situace účastníků z hlediska rozporu s
dobrými mravy vyzdvihl pouze okolnosti na straně žalovaných, přičemž je navíc
nesprávně interpretoval. Nepřihlédl k tomu, že proti nevrácené zaplacené části
kupní ceny uplatnila nárok z bezdůvodného obohacení, o němž probíhá soudní
řízení, že žalovaní předmětné nemovitosti užívají, aniž by jí za užívání cokoli
platili, že nepoužili peníze z prodeje vlastního bytu k úhradě kupní ceny za
nemovitosti, že k neposkytnutí úvěru na doplacení kupní ceny nedošlo z příčin
na její straně, ale že významnou roli sehrálo to, že žalovaná 2) změnila
zaměstnání a že byt, který získala od otce žalované 2), je podřadné kategorie,
což bylo zohledněno sjednáním nižší kupní ceny za nemovitosti. K posléze
uvedené okolnosti též namítala, že výměnou bytu byl založen jen vztah mezi ní a
otcem žalované 2), který již zemřel. Dále napadla i závěr odvolacího soudu, že
v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní užívali zahrady a bránili jí ve
výkonu vlastnického práva k pozemkům. Podle žalobkyně opak vyplývá z důkazů
provedených v řízení před soudem prvního stupně (žalovaní mají na zahradě psy,
jsou zde zaparkovaná auta, žalovaní sklízí ovoce ze stromů, věší zde prádlo).
Navíc žalovaní mají vstup do zahrady uzamčen a žalobkyni na pozemky
nevpouštějí, což je dle přesvědčení žalobkyně také třeba hodnotit jako užívání
pozemků. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno
a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, které podle obsahu - § 41
odst. 2 o.s.ř. – směřuje jednak proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo
rozhodnuto o bytové náhradě (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, který
vyklizení nemovitosti zajištěním bytové náhrady nepodmínil) a jednak proti
části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a
byla zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků č. 3328 a 3329 (zahrad).
Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb.,
je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993,
pod pořadovým číslem 28).
V obou případech byly tedy dovoláním napadeny měnící výroky ve věci samé a
dovolání proti každému z těchto výroků je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. Naproti tomu v dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu
prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen; proti potvrzujícím výrokům
dovolání evidentně nesměřuje.
Nedělitelná povaha výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě se při
rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že uloží-li soud povinnost byt
vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit
nabýt samostatně právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit 3 a pod poř. č. 59 v
sešitě č. 7 z roku 1997 v časopise Soudní judikatura).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným vzniklo za
použití analogie zákona (§ 853 a § 712 obč. zák.) právo na bytovou náhradu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o bytové náhradě na předběžné úvaze, že
odstoupením žalobkyně od kupní smlouvy dodatečně odpadl žalovaným právní důvod
k bydlení.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní teorie (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha: C.H.Beck,
2004, str. 276 a 277) a rozhodovací praxe dovolacího soudu (stanovisko
občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. Cpjn
201/2005, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004,
uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky
pod č. 46, ročník 2007, sešit 5) je ustálena v tom, že odstoupením od smlouvy o
převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl
účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Byla-li proto
odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky „od počátku” (ex tunc), nastává
v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě
vůbec nedošlo. To znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a
neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se
zrušení smlouvy „od počátku” projevuje zejména tím, že se „od počátku” obnovují
jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před
uzavřením smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní
následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní
účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě
takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), a každý z účastníků zrušené smlouvy
je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.). Žalovaným
proto v důsledku odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva k
nemovitostem ze strany žalobkyně sice zaniklo vlastnické právo, avšak s
důsledky, jako by nikdy před tím nevzniklo. Odkaz odvolacího soudu na jím
uváděnou judikaturu je nepřípadný, neboť se týká typově odlišných případů.
Nejvyšší soud současně dovodil, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu,
nelze zásadně ustanovení § 712 obč. zák. ani analogicky (§ 853 obč. zák.)
použít; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout
bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle § 3
odst. 1 obč. zák., tedy podmíněním vyklizení zajištěním bytové náhrady (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 3, pod C 323). Má-li
být argumentem rozporu s dobrými mravy odepřen (omezen) výkon práva, musí však
být odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují závěr, že výkon práva
je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo
1096/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2003, pod č. 59). Vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu lze vázat
na zajištění bytové náhrady za předpokladu, že to odůvodňují závažné okolnosti
na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze
spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila či odložila
(srov. rozsudek ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 6, pod C 549). Při úvaze, zda
vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze
opomenout okolnost, že vyklizovaný, jenž v bytě dlouhodobě bydlí, žije v
přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení a nedostatek tohoto titulu
nezpůsobil. Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je také třeba pečlivě
zvážit jak důvody, pro něž se použití tohoto ustanovení dožaduje vyklizovaný,
např. rodinné a sociální poměry, tak i důvody na straně toho, kdo se vyklizení
bytu domáhá, a zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby mu ochrana práva
domáhat se vyklizení bytu byla dočasně odepřena. Pokud aplikace § 3 odst. 1
obč. zák. nevychází z posouzení všech uvedených okolností, jde o právní
posouzení neúplné a tedy nesprávné (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, poř. č. 36).
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným náleží bytová náhrada za
analogického použití ustanovení § 712 obč. zák. tak není správný a otázkou, zda
jsou naplněny předpoklady pro odložení ochrany práva žalobkyně podmíněním
vyklizení žalovaných zajištěním bytové náhrady, se odvolací soud ve smyslu výše
vyložených zásad obsažených v § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval.
I když žalobkyně napadla závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní žalobkyni
nebrání v užívání zahrady č.kat. 3328/3 a 3329 v katastrálním území a obci Ch.,
a proto nejsou povinni je vyklidit, a to výhradami, které označila za skutkové,
ve skutečnosti námitkou, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní zahrady
užívají (zajíždějí tam auty, mají tam psy a bazén, sklízejí ovoce, věší prádlo
a vstupní branku uzamkly) a že již to postačuje, aby jim byla uložena povinnost
pozemky vyklidit, napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Tím
uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ve shora uvedeném ustanovení jsou obsaženy jednak žaloba vindikační a jednak
žaloba negatorní. Za žalobu vindikační (reivindikační) je právní teorií (srov.
např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s
judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006,
str. 172) a praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, v sešitu 2,
ročník 2001) pokládána zejména žaloba vlastníka věci na vydání a odevzdání
proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobou na vydání věci se tedy
vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji
vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve smyslu
uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp.
její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Rozhodovací praxe soudů
dovodila (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a
státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů,
projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České
socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, sešit 7), že domáhá – li se
vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci
(pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie
pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z
ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy,
kdy ji učinil přístupnou oprávněnému (předal mu klíče, odstranil uzávěry,
apod.). K tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde Praha 2004, str.670. Jestliže tedy žalobkyně v projednávané věci
vindikační žalobou sleduje uchopení se držby pozemků v situaci, kdy jí žalovaní
vlastním užíváním pozemků neumožňují, aby je sama užívala, nelze zúžit výklad
pojmu ochrany vlastnického práva prostřednictvím vindikační žaloby tak, že ji
lze spojovat pouze s trvalým umístěním movitých věcí na předmětných pozemcích.
Právní posouzení odvolacím soudem tedy není správné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak byl naplněn a Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek
odvolacího soudu nejen v přezkoumávaném výroku o přiznání bytové náhrady, ale -
vzhledem k nedělitelné povaze výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě -
též ve výroku o vlastní vyklizovací povinnosti žalovaného (a také v závislém
výroku nákladovém) a také ve výrocích o povinnosti vyklidit pozemky. Podle §
243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Právní názory dovolacího soudu jsou pro odvolací soud závazné; o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
V dalším řízení, pokud by odvolací soud na základě jinak zjištěného skutkového
stavu věci dospěl k závěru, že je namístě s přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč.
zák. podmínit vyklizení nemovitosti zajištěním bytové náhrady ve formě
náhradního bytu, nepřehlédne, že podle ustálené soudní praxe (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2896/99, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod C 846, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 987/2003 anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 573/2006) přichází v úvahu
rozhodnout o zajištění náhradního bytu mimo obec, než je byt vyklizovaný, jen
za splnění podmínek, které stanoví zákon v ustanovení § 712 odst. 2 větě
čtvrté, § 713 odst. 1 větě třetí obč. zák. Zajistit náhradní byt mimo obec, v
níž se nachází vyklizovaný byt, lze tedy pouze v případě, skončí-li nájemní
poměr výpovědí pronajímatele z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. b) obč.
zák. (nájemce přestal pro pronajímatele pracovat a pronajímatel potřebuje
služební byt pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat) a shledá-li soud
pro tento postup důvody zvláštního zřetele hodné (§ 712 odst. 2, 4. věta obč.
zák.). Podobně může soud v případě smrti nájemce služebního bytu nebo po
rozvodu jeho manželství popř. opuštění společné domácnosti nájemcem) v
odůvodněných případech rozhodnout, že pozůstalému manželovi, popř. osobám
uvedených v ust. § 706 odst. 1 obč. zák., lze mj. zajistit náhradní byt i mimo
obec, než je vyklizovaný byt (§ 713 odst. 1 obč. zák.). Na jiné případy však
takovouto bytovou náhradu nelze rozšiřovat.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu