22 Cdo 4338/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v
Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, proti žalované N. I., zastoupené
JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o
zaplacení 4 928 262,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 8 C 212/2011, o dovolání obou účastníků proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 72 Co
409/2014-243, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
srpna 2013, č. j. 8 C 212/2011-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 4 928 262,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 26. 5. 2011
do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost
zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 477 032,14 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že účastníci
uzavřeli smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 21. 7. 2010,
kterou vypořádávali jak jejich společné jmění manželů (dále též „SJM“) podle §
24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, pro účely jejich rozvodu manželství, tak i
jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem. Tato smlouva je ovšem
absolutně neplatná jako celek, neboť předmětem této dohody učinili účastníci i
pozemky, jejichž vlastníky v době uzavření smlouvy nebyli, a sjednaná cena
nebyla u jednotlivých nemovitostí nijak specifikována. Nedošlo ani k zápisu
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jelikož účastníci uzavřeli
neplatnou smlouvu, na jejímž základě žalobce plnil a uhradil za žalovanou kupní
cenu ve výši 4 000 000 Kč z hypotečního úvěru, který si vzal žalobce a výlučně
je splácí, takže se jedná o jeho výlučné finanční prostředky, a dále z
prostředků společného jmění účastníků bylo na kupní cenu za bytovou jednotku
uhrazeno 1 856 525 Kč, za které žalobce požaduje 1/2, tedy částku ve výši 928
262,50 Kč, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve výši 4 928 262,50 Kč, a
proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 30. dubna 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud
uvedl, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení podala k Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 žalobu na vypořádání společného jmění účastníků. Z obsahu žaloby
vyplývá, že se žalovaná coby žalobkyně v daném řízení domáhá mimo jiné
vypořádání bytové jednotky a zůstatku pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru
uzavřené mezi účastníky a Volksbank a. s. dne 23. 9. 2010, jenž je předmětem
řízení i v této věci. Úvěrovou smlouvu uzavřeli oba účastníci za trvání
manželství ještě předtím, než uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění
manželů ze dne 29. 11. 2010 a jejím předmětem učinili výhradně předmětnou
bytovou jednotku, takže odvolací soud neměl důvod domnívat se, že se nejedná o
společný závazek účastníků. Proto je třeba jej jako takový vypořádat v rámci
komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých manželů
rozsudkem soudu, což ovšem není možné učinit v řízení v této věci, neboť
případným vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po
zániku společného jmění manželů na uhrazení závazku věřiteli, který vznikl za
trvání manželství, by došlo k obcházení zákona. V daném případě zahájení řízení
o vypořádání společného jmění manželů, byť toto řízení bylo zahájeno později,
než řízení v projednávané věci, brání tomu, aby bylo pokračováno v řízení v
této věci. Vzhledem k tomu odvolací soud napadený rozsudek zrušil a řízení
zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Odvolací soud nesprávně
posoudil povahu závazku z úvěrové smlouvy jako závazek obou účastníků, který je
součástí společného jmění manželů. Závazek z úvěrové smlouvy byl zřízen
výhradně za účelem financování koupě bytové jednotky č. 713/411 (dále jen
„předmětná bytová jednotka“). V době uzavření úvěrové smlouvy žádný z účastníků
neměl pochybnosti o platnosti smlouvy o vypořádání a z kontextu skutkového
stavu je nepochybné, že předmětná bytová jednotka, jejíž nákup měl být úvěrovou
smlouvou financován, měla náležet výhradně žalované, a to poté, co dojde k
uzavření smlouvy o zúžení SJM. Vůle účastníků tedy nepochybně směřovala k tomu,
aby závazek z úvěrové smlouvy nespadal do společného jmění účastníků, což
potvrzuje fakt, že žalovaná na splácené hypotečního úvěru neplnila ničeho a
veškeré splátky šly z výlučných prostředků žalobce. Není přitom rozhodné, kdy
došlo k uzavření úvěrové smlouvy a že úvěrem byl financován majetek, který je
ve výlučném vlastnictví žalované. Závazek z úvěrové smlouvy tak do SJM
účastníků nespadá. Nespravedlivé by přitom bylo, kdyby žalovaná byla výlučným
vlastníkem předmětné bytové jednotky a závazek se k této bytové jednotce vážící
by zcela nepochopitelně spadal do společného jmění manželů. Otázku přípustnosti
dovolání, která doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neměla být vyřešena,
spatřuje v tom, jakou právní povahu má závazek vzniklý za trvání manželství,
týkající se majetku, který v době vzniku tohoto závazku byl ve vlastnictví
třetí osoby a až po vzniku tohoto závazku „ho nabyl“ jen jedním z manželů.
Žalobce dále nesouhlasí s právním posouzením otázky procesního práva
spočívajícím v překážce litispendence, která byla posouzena v rozporu s právem
i judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní se podává, že nelze projednat a rozhodnout
stejnou věc, o níž bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nelze tak pro překážku
litispendence zastavit to řízení, které bylo zahájeno dříve. S ohledem na
uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření vypořádává s jednotlivými námitkami žalobce a
poupravuje žalobcem popsaný skutkový stav. Na nákup předmětné jednotky byly
použity prostředky v SJM účastníků včetně společného dluhu u Volksbank CZ a. s.
a už použití prostředků ze SJM přinejmenším v částce 856 525 Kč by mělo vést k
tomu, že bude provedeno vypořádání v rámci celkového vypořádání SJM. Absurdní a
odporující zákonu by bylo, kdyby odvolací soud jednotlivá plnění použitá k
nákupu bytové jednotky neposuzoval v rámci vypořádání SJM společně s ostatními
položkami a úvěr by vypořádal jako bezdůvodné obohacení. Stran překážky
litispendence je situace složitá, neboť v tomto řízení se postupovalo jako u
zaplacení žalobní částky z titulu bezdůvodného obohacení, podle toho byl vybrán
také soudní poplatek. Sama žalobkyně navrhovala spojení tohoto řízení s jiným
souběžně probíhajícím řízením, případně zamítnutí žaloby. Pokud odvolací soud
vyřešil situaci tak, že řízení zastavil, není jeho řešení protizákonné, jinak
by musel žalobu žalobce zamítnout. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud
se odchýlil od judikatury dovolacího osudu ohledně přiznávání nákladů řízení,
přičemž vzhledem k atypičnosti dané věci jde o otázku dosud jednoznačně
neřešenou. Žalobkyně rekapituluje průběh řízení, zdůrazňuje, že soud prvního
stupně zjevně nerozpoznal, že jde o nárok spadající do SJM účastníků, nepoučil
účastníky o tom, neumožnil žalované do koncentrace řízení uplatnit další
položky spadající do SJM k celkovému vypořádání a celý nárok posoudil z titulu
bezdůvodného obohacení. Žalované tak nezbylo než podat samostatnou žalobu.
Odvolací soud řízení zastavil, pokud by tak neučinil, musel by zřejmě žalobu
zamítnout, neboť žalobce v podstatě obcházel zákon, když způsob vypořádání je
stanoven v § 149 a násl. občanského zákoníku. Pokud odvolací soud řízení
zastavil, měl jí přiznat náhradu nákladů řízení, neboť to byl žalobce, kdo
podal zcela nesprávnou žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení, byť mělo jít
o vypořádání SJM. Žalované byla odňata náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů ve výši 558 474 Kč, neboť byla v podstatě v řízení úspěšná, byť soud
žalobní nárok nezamítl, nýbrž řízení zastavil. Rozhodnutím bylo zasaženo do
jejího práva na spravedlivý proces, rozhodnutí je pak v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 636/04, II. ÚS 237/05 a III. ÚS 1840/10. Na
okraj uvádí, že žádala o vrácení přeplatku soudního poplatku z dovolání, tento
návrh byl však zamítnut. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud
napadený výrok II. usnesení odvolacího soudu změnil tak, že žalobce je povinen
žalované nahradit na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 558 474 Kč,
a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Není pravdou, že by měl jeho nárok
spadat do SJM účastníků. I kdyby však bylo řízení správně zastaveno, bylo by
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zcela správné. Na straně žalobce k žádnému
zavinění zastavení řízení nedošlo, když důvodem k zastavení je podání návrhu na
vypořádání SJM žalovanou. Dovedeno do důsledku tak žalovaná zavinila zastavení
řízení. Jelikož zavinění směřující k zastavení řízení je třeba posuzovat
výlučně z procesního hlediska, není důvodnost nároku žalobce rozhodující. Pokud
odvolací soud konstatoval, že žádnému z účastníků nelze klást procesní vinu za
zastavení řízení, je jeho rozhodnutí naprosto správné a souladné s názorem
odborné veřejnosti a judikaturou. Dovolání tak není přípustné proto, že by se
měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovanou uváděná judikatura pak na věc nedopadá, neboť se týká problematiky
aplikace § 150 občanského soudního řádu. Není pravdou, že by rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení bylo vůči žalované krajně nespravedlivé, naopak krajně
nespravedlivé by bylo, kdyby mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů
řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání žalované bylo odmítnuto,
případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že je ve věci dána
překážka věci zahájené, zabýval se nejdříve dovolací soud námitkou žalobce, že
posouzení překážky věci zahájené je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který
nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-
li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o
zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby
(návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení § 83 odst. 1 o.
s. ř. zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení;
nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání
tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Zjistí-li soud,
že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení
zastavit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2008,
sp. zn. 30 Cdo 3145/2006 (uveřejněné pod č. C 6 692 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“),
taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo
789/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)].
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a
těchže osob. Totožnost předmětu řízení je dána, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2545/99 (uveřejněné pod č. C 219 v Souboru)].
Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v
pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo
singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo
463/99 (uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003
(uveřejněné pod č. C 1 881 v Souboru)].
Tyto judikatorní závěry však odvolací soud ve svém rozhodnutí nerespektoval.
Odvolací soud shledal, že žalobce se žalobou na zaplacení domáhá nároku, který
svou podstatou má být jednou z položek tvořících zaniklé společné jmění
účastníků řízení, a proto by měla být tato položka vypořádána společně s
ostatními položkami. Jelikož žalovaná podala samostatnou žalobu na vypořádání
společného jmění manželů, brání takové řízení projednání nároku žalobce v této
věci, a proto odvolací soud řízení zastavil.
Především je nutno odvolacímu soudu v obecné rovině vytknout, že pokud shledal,
že se zároveň vedou mezi stejnými účastníky dvě řízení o téže věci, měl
zastavit řízení, které bylo zahájeno později, a nikoliv řízení, které bylo
zahájeno dříve. Jestliže – bez ohledu na tuto skutečnost – dospěl odvolací soud
k závěru, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení s ohledem na později
zahájené řízení o vypořádání společného jmění manželů, byl tento jeho závěr z
povahy věci podmíněn úsudkem, že i v tomto řízení se fakticky jedná o řízení,
jehož předmětem je dílčí vypořádání společného jmění manželů. Tomu ostatně
nasvědčuje i argumentace odvolacího soudu, který uzavřel, že se v souzené věci
jedná o zaplacení částky představující plnění, které poskytl žalobce po zániku
společného jmění manželů na úhradu závazku tvořícího součást společného jmění
manželů. Tím odvolací soud nevyjádřil nic jiného, než že se v souzené věci
jedná o uplatnění požadavku na náhradu toho, co bylo z výlučného majetku
investováno na majetek společný (§ 149 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného pak vyplývá, že odvolací soud zřetelně směřovat k úvaze, vyjádřené
též zastavením řízení, že se v souzené věci jedná o částečné vypořádání
společného jmění manželů; to ostatně vyplývá i ze závěru odvolacího soudu, že
tento požadavek žalobce „bylo třeba jej jako takový vypořádat v rámci
komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění“. Za této situace
pak není dovolacímu soudu zřejmý další závěr odvolacího soudu, že by tímto
postupem žalobce „došlo k obcházení zákona (§ 149 a násl. obč. zák.)“, jestliže
svůj úsudek o obcházení zákona spojil odvolací soud nikoliv se zamítnutím
žaloby, ale se zastavením řízení zjevně z důvodu nedostatku podmínky řízení
spočívající v překážce zahájeného řízení.
Odvolací soud se nicméně řádně nevypořádal ani s otázkou, zdali obě řízení měla
ve skutečnosti stejný předmět řízení, což je nezbytným předpokladem pro závěr,
že jedno z těchto probíhajících řízení, které bylo později zahájeno, by mělo
být zastaveno. Konkrétně nebylo najisto postaveno, které položky náležející do
společného jmění účastníků, které v rámci své žaloby uplatnila žalovaná, jsou
předmětem zde probíhajícího řízení. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že
ve zde probíhajícím řízení žalobce svůj nárok na zaplacení částky 4 928 262,50
Kč s příslušenstvím uplatnil s tvrzením, že tyto finanční prostředky byly
poskytnuty na předmětnou bytovou jednotku z žalobcova výlučného vlastnictví,
nikoliv z prostředků společného jmění účastníků. To se týká minimálně částky ve
výši 4 000 000 Kč, která měla být podle tvrzení žalobce poskytnuta z jeho
výlučných prostředků jím získaných prostřednictvím úvěru na výlučný majetek
žalované.
Pro úplnost procesních souvislostí projevujících se úvahou o zastavení řízení o
vypořádání společného jmění manželů z důvodu překážky zahájeného jiného řízení
dovolací soud dodává, že podle jeho dosavadní judikatury vyjádřené např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012,
dostupném na www.nsoud.cz, platí, že: „Soudní praxe se přiklání k závěru, že
řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, ve kterém mají
účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení
odpůrce (iudicium duplex - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
684/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2943).
To vyplývá z toho, že každý z účastníků může (do tří let od zániku SJM)
označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou
žalobu, že soud není vázán návrhy účastníků, a konečně z toho, že podá-li jeden
z bývalých účastníků společného jmění návrh na jeho vypořádání, je tím
konzumováno i žalobní právo druhého účastníka, který již žalobu nemůže
podat.“ (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, s. 216).
Podá-li tedy jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho
vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se
vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již
zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již
zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě
je proto zastavovat.“
Jelikož usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 in
fine o. s. ř. napadené usnesení ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o
náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první
o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud v další fázi řízení znovu a řádně projedná odvolání žalované,
přičemž při posouzení oprávněnosti žalobního nároku vyjde z žalobcem vymezeného
předmětu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
Dovoláním žalované se Nejvyšší soud pro bezpředmětnost nezabýval, neboť pokud
byl shledán nesprávným výrok I. o zastavení řízení pro údajnou překážku
litispendence a z tohoto důvodu zrušen, byl zrušen i na něm závislý výrok II.,
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu