22 Cdo 4418/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně: LARUS Vlašská 5, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Čelakovského
sady 1580/4, IČO: 624 091 82, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, proti žalovanému: Pražské stavební bytové
družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČO: 000 332 43, zastoupenému
Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského
náměstí 56, o 3 603 777,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 552/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, .č j. 19 Co 65/2009-38, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 19 Co 65/2009-38,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. září 2008, č. j. 20 C
552/2007-18, se v zamítavém výroku ve věci samé (výrok II. rozsudku) a ve
výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku), ruší a věc se vrací v
tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud Praze 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září
2008, č. j. 20 C 552/2007-18, řízení ohledně zaplacení částky 86 867,- Kč s
příslušenstvím vyloučil k samostatnému řízení (výrok I. rozsudku). Žalobu
ohledně částky 3 603 777,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II. rozsudku) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku). Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně se žalobou domáhá – s
odkazem na § 151n odst. 3 občanského zákoníku – zaplacení žalované částky,
která představuje odpovídající podíl žalovaného na nákladech na zachování a
opravu domu č. p. 361 v obci Praha, ulice Vlašská, Praha 1, kde žalovanému
svědčí právo odpovídající věcnému břemenu užívání dvou bytových jednotek č. 361/28 a č. 361/27. V poměrech souzené věci představuje žalovaná částka 6,1 % z
částky 59 078 304,- Kč, vynaložené náklady na rekonstrukci společných prostor. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že v žalobě nebyly dostatečně
vylíčeny skutkové okolnosti, o které žalobkyně opírá svůj nárok. Žalobkyně
předložila vyčíslení výdajů za projektaci, bankovních výdajů a výdajů za
stavební dohled, faktury označené jako zálohy na provádění rekonstrukce objektu
Vlašská 5, Praha 1. Z těchto předložených listin v žádném případě není možno
dovodit, za jaké konkrétní práce byly vynaloženy, tj. zda se jednalo i o
rekonstrukci společných částí domu, v jakém rozsahu a jaké konkrétní práce byly
provedeny. V žalobních tvrzeních odkazovala žalobkyně na listinné důkazy, ze
kterých ovšem nevyplývá tvrzený žalobní nárok. Byla při jednání konaném dne 9. března 2007 poučena ve smyslu § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, že
nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, resp. je uvedla neúplně. Současně byla
vyzvána, aby ve lhůtě šedesáti dnů doplnila skutková tvrzení ve směru, na jaké
konkrétní práce byla vynaložena tvrzená částka 118 156 609,- Kč na rekonstrukci
předmětné nemovitosti. Žalobkyně podáním doručeným soudu dne 4. května 2007
poukazovala na to, že vzhledem k obrovské náročnosti celé rekonstrukce a
způsobu financování této rekonstrukce je nucena doložit skutková tvrzení
rozsáhlým souborem dokumentů vztahujících se k dané rekonstrukci a ceně. Předložila 20 důkazů s tím, že takto prokazuje rozsah skutečně provedených
prací a jejich cenu, ale zejména nutnost provedení rekonstrukce pro zachování
dané věci a její údržbu. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že sporné řízení je ovládáno zásadou
projednací, kdy je věcí účastníků řízení, aby uvedli skutková tvrzení –
vylíčili skutek, na základě kterého právo uplatňují – a k prokázání těchto
tvrzení označili relevantní důkazy. Povinnosti vylíčit rozhodné skutečnosti se
nelze zprostit odkazem na předložené důkazy. Protože žalobkyně v rozporu s
poučením soudu podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu nevylíčila všechny
rozhodné skutečnosti, soud prvního stupně žalobu ohledně částky 3 603 777,- Kč
zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j.
19 Co 65/2009-38, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které shledal
správnými. Nadto zdůraznil, že pokud se žalobkyně domáhá zaplacení žalované
částky jako odpovídající části přiměřených nákladů na zachování a údržbu věci
zatížené věcným břemenem, musí především tvrdit, že vynaložené náklady byly
náklady na zachování věci nebo její opravy a zároveň, že se jednalo o náklady
přiměřené. Ani přes poučení soudu prvního stupně žalobkyně provedené práce
nijak nekonkretizovala tvrzením, že by se jednalo o práce vynaložené na
zachování či opravu věci, když jen náklady na takové práce je povinen nést
žalovaný jako oprávněný z věcného břemene. Ačkoliv tedy byla žalobkyně poučena
podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, včetně důsledků, které plynou z
nesplnění výzvy k doplnění skutkových tvrzení, „nesdělila svou skutkovou verzi
právně významných skutečností.“
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a podává je z důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Podle názoru
dovolatelky není nezbytné skutková tvrzení uvádět přímo do žaloby, pokud se na
ně odkáže a budou obsažena v důkazech. Žalobkyně tak není povinna veškerá
tvrzení uvádět přímo do žaloby, jsou-li potřebná tvrzení obsažena v důkazech,
přičemž na ně odkáže. V daném případě pak předložené důkazy dokazovaly rozsah a
nákladnost oprav. Nesprávné posouzení této otázky nalézacími soudy zakládá
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
všechny potřebné skutečnosti tvrdila, nebyl dán důvod pro zamítnutí žaloby,
když navíc tato tvrzení prokázala i navrženými důkazy. Navrhla proto, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou osobou, se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Vzhledem k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je nutno přípustnost
dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nalézací soudy řešily v řízení otázku, zda mohou být skutková tvrzení (vylíčení
rozhodujících skutečností) uvedena i odkazem listinu, která má mít v řízení i
povahu důkazního prostředku, nejsou-li v úplném potřebném rozsahu uvedena již v
žalobě. Protože na řešení této otázky je zamítnutí založeno, dovolatelka řešení
této otázky v dovolání napadá a její posouzení nalézacími soudy je v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a také důvodné. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným
dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo
právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za
stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a
musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z
obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické
osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě
další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se
dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá
žalobou. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
k tomu, aby bylo dosaženo účelu
řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na
zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 ze dne 30. ledna 2003, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, 2003, č. 2, pod pořadovým číslem 35 Nejvyšší soud
na téma poměru § 79 odst. 1 o. s. ř. k § 101 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že,
žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících
skutečností, ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému
požadavku vyhovět; tomu může bránit okolnost, že ani v pozdější fázi řízení
nebyly uplatněny všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. Povinnost
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, jež odůvodňují přiznání požadovaného
nároku, ve sporném řízení spočívá jednoznačně na žalobci, přičemž žalobce má
povinnost uvést rozhodující skutečnosti především v žalobě. Současně však
Nejvyšší soud uvedl, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít –
zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní
materiál) připojí k žalobě; to ovšem platí jen tehdy, jestliže žalobce v textu
žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Těmito závěry dovolací soud navázal
na rozsudek ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, v němž zaujal
stanovisko shodné. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v
usnesení ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 2044 nebo usnesení ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo
916/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2795). V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2009,
pod pořadovým č. 38, dovolací soud opětovně uvedl, že závěr, že vylíčení
rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu,
kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu
žaloby výslovně odkáže (byť se zdůrazněním, že se jedná o výjimku ze zásady, že
vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba) a se
zdůrazněním požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě, bylo patrno, že
připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce. Uvedené názory lze aplikovat i na případy, kdy je účastník řízení soudem
vyzýván k doplnění skutkových tvrzení postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
Jestliže nalézací soudy uzavřely bez dalšího, že je vyloučeno, aby skutková
tvrzení účastník uvedl odkazem na jím předložené listinné důkazní prostředky,
spočívá v tomto ohledu jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Dovolací soud se dále zabýval posouzením, zda s ohledem na výše formulované
názory vyslovené dovolacím soudem obstojí závěry nalézacích soudů, které žalobu
zamítly pro neunesení břemene tvrzení. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. března 2007 se
podává, že soud prvního stupně postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzval
žalobkyni, aby v soudem stanovené lhůtě doplnila skutková tvrzení, „za jaké
konkrétní práce byla vynaložena částka 118 156 609,- Kč na rekonstrukci sporné
nemovitosti s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí neunesení
břemene tvrzení a již z tohoto důvodu by byla žaloba zamítnuta.“
Na uvedenou výzvu reagovala žalobkyně podáním ze dne 3. května 2007, ve kterém
výslovně uvedla, že toto její podání je reakcí na výzvu soudu prvního stupně. Současně zdůraznila, že vzhledem k obrovské náročnosti celé rekonstrukce a
způsobu financování je nucena potřebné skutečnosti doložit rozsáhlým souborem
dokumentů k dané rekonstrukci a k dané ceně s tím, že z uvedených důvodů ke
svým dosavadním skutkovým tvrzením doplňuje žalobu o další rozhodné skutečnosti
obsažené a uvedené v konkretizovaných písemnostech uvedených pod označením č. 1
– 20. Tento postup žalobkyně je pak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ostatně
i sám soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že uvedené
podání má za cíl „doložení skutkových tvrzení rozsáhlým souborem dokumentů
vztahujících se k dané rekonstrukci a k dané ceně“. Obsah tohoto podání však
způsobem příznivým pro žalobkyni nezohlednil v důsledku svého právního názoru,
že povinnost vylíčení rozhodujících skutečností nemůže být realizována pomocí
důkazních prostředků. Odvolací soud pak tento názor soudu prvního stupně
považoval za správný. Názory nalézacích soudů v daném směru ostatně nemohou obstát již i proto, že v
podání ze dne 3. května 2007 žalobkyně jí označené písemnosti neoznačuje jako
její důkazní prostředky (byť by jimi nepochybně mohly podle svého označení a z
toho vyplývajícího předpokládaného obsahu být), ale jako písemnosti sloužící k
doplnění jejích skutkových tvrzení z hlediska údajů a skutečností v nich
uvedených. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně ani po reakci na výzvu soudu prvního
stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. provedené práce nekonkretizuje tvrzením,
že by se jednalo o práce vynaložené na zachování či opravu věci, když jen
takové náklady je žalovaný jako oprávněný z věcného břemene povinen nést, a to
jen v přiměřené míře, o níž žalobkyně taktéž nic netvrdí. Tento závěr odvolacího soudu neobstojí, neboť neodpovídá obsahu spisu, nicméně
i kdyby obstál závěr odvolacího soudu o neuvedení jím zmíněných tvrzení,
nemohlo by to vést v této fázi řízení k zamítnutí žaloby pro neunesení
povinnosti tvrzení. Odvolací soud především přehlédl, že v podání ze dne 3.
května 2007, kterým
žalobkyně doplnila skutková tvrzení, současně výslovně uvedla, že tímto podáním
označuje také práce „nutné pro zachování dané věci a její údržbu“. Otázka
přiměřenosti nákladů nemůže vést k zamítnutí žaloby pro neunesení povinnosti
tvrzení potud, že žalobkyně „nic netvrdí o přiměřené míře vynaložených
nákladů“, jestliže uvádí, jaké konkrétní práce byly provedeny, a že se jednalo
o práce nutné k zachování věci a její údržbu. Zda žalobkyní požadovaná výše
nákladů na zachování věci a její opravy je přiměřená či nikoliv, je otázkou
věcného posouzení ze strany soudu, kdy se jedná o povinnost nést náklady úměrné
a účelně vynaložené. Okolnost, že žalobkyně může požadovat případně náklady ve
výši nikoliv přiměřené, se ve věci samé může promítnout v částečném zamítnutí
žaloby. Odvolací soud však zejména nebyl oprávněn v procesní rovině z jím
prezentovaného názoru o neuvedení tvrzení, že se jedná „o práce vynaložené na
zachování či opravu věci“, dospět k závěru o neunesení povinnosti tvrzení
vedoucí k zamítnutí žaloby, neboť ke splnění povinnosti takového tvrzení nebyla
žalobkyně vyzvána ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Výzva ke
splnění povinnosti tvrzení ze strany soudu vůči žalobkyni se vázala výhradně na
uvedení toho, na „jaké konkrétní práce byla vynaložena tvrzená částka 118 156
009,- Kč na rekonstrukci sporné nemovitosti“. Z ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že soud je oprávněn vyvodit
procesní důsledky spočívající v neunesení povinnosti tvrzení a promítající se v
daném případě v zamítnutí žaloby jen v těch případech, nesplní-li účastník
povinnost doplnit ta tvrzení, k jejichž doplnění byl soudem vyzván a současně
poučen o následcích při nesplnění uvedené povinnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo napadeno odvoláním,
zrušil v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Soud prvního stupně se proto bude zabývat obsahem podání žalobkyně ze dne 3. května 2007 potud, zda-li v připojených písemnostech č. 1 – 20 jsou obsažena
potřebná skutková tvrzení – jak tvrdí žalobkyně – z hlediska jí uplatněného
nároku, když zamítnutí žaloby bylo založeno na nesprávném závěru, že skutková
tvrzení v těchto písemnostech obsažena být nemohou jen proto, že současně
představují důkazní prostředky. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.