32 Odo 916/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce JUDr. P. N., advokáta, jako správce konkursní podstaty
úpadkyně P. P., a.s., proti žalované F. P. spol. s r.o., zastoupené,
advokátem, o zaplacení 94,775.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 42/2002, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
května 2003, č.j. 2 Cmo 244/2002-28, takto:
I. Návrhu žalobce, aby C. S., s.r.o., se sídlem v K., M. 27, PSČ …, IČ
… vstoupila do řízení na místo dosavadního účastníka na straně žalobce, se
nevyhovuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2003,
č.j. 2 Cmo 244/2002-28, a usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. srpna 2002, č.j. 20 Cm 42/2002-21, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze
dne 15. srpna 2002, č.j. 20 Cm 42/2002-21, ve výroku, kterým
Městský soud v Praze odmítl žalobu pro neodstranění jejich vad (bod I. výroku)
a změnil ho ve výši nákladů řízení přiznaných žalované vůči žalobci (bod II.
výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků
(bod III. výroku).
Podle odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně vytknout žádné pochybení.
Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba neobsahovala
vylíčení rozhodujících skutečností, ztotožnil. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl, že žalobní návrh postrádá skutečnosti, o které žalobce své
právo na splnění povinností z právního vztahu nebo porušení práva opírá;
vymáhání nároku pouze s odvoláním na účetní doklady, jež žádné právo
nezakládají, je nedostatečné. Taktéž tvrzení žalobce o tom, že uzavřel se
žalovanou Smlouvu o převodu práv na práva F. F. O. W. Ch., která vyfakturoval,
a o tom, že žalované postoupil Dohodou o převodu práv a povinností práva k
televiznímu vysílání seriálu M., která fakturoval, žalobou uplatněná práva
nijak neobjasňují. Soud prvního stupně proto postupoval správně podle § 43
odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pokud usnesením
žalobce vyzval k odstranění vad žaloby a k označení důkazů, přičemž ho
konkrétně poučil, jak má doplnění provést a vady odstranit, jakož i o
důsledcích, pokud tak neučiní. Výzva soudu prvního stupně byla srozumitelná a
nebylo v ní požadováno „plnění nemožné“, jak namítala odvolatelka (žalovaná).
Za situace, kdy žalobce v soudem stanovené lhůtě vady žaloby neodstranil,
odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a druhého bodu výroku napadl
žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., prostřednictvím kterého namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází z nesprávného právního posouzení věci. Stejně jako v odvolání uvedl, že
podle jeho názoru žaloba netrpěla žádnými procesními vadami a že k ní byly
řádně doloženy důkazy. Proto pokud ji soud prvního stupně pro nedostatečné
vylíčení skutkových tvrzení odmítl a odvolací soud toto jeho rozhodnutí
potvrdil, věc nesprávně právně posoudily. Podle dovolatele odvolací soud rovněž
nevzal v úvahu, že v posuzované věci rozhodl soud prvního stupně platebním
rozkazem, čímž neshledal absenci podmínek řízení ve smyslu § 42 odst. 4 a § 79
odst. 1 o. s. ř. Proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí návrhu (žaloby) a je i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného
dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání
uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se ani
nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu
uplatněného dovolatelem.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval správností
právního závěru odvolacího soudu, že žaloba pro nevylíčení rozhodujících
skutečností trpí vadami bránícími pokračování v řízení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení
a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby,
označení státu a příslušné organizační složky státu,
která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a
musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech
vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo
právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je
podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem
4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku
skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení
rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce
a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení.
Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. upravujícího
překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o.
s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s
ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět
řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení
splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43
odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující
skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, č. j. 21 Cdo
370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod
číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení
rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu
na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou
v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30.
ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm.a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k
dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení
řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla
projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími
skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci.
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení
těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které
neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo
neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka
poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes
výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro
tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení,
odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena
nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba postrádá
vylíčení rozhodujících skutečností, o které žalobce opírá svůj žalobní nárok.
Tento závěr shledává dovolací soud správným pouze částečně.
Jak se podává z žaloby (č.l. 1 spisu), je předmětem řízení několik samostatných
nároků.
S odvolacím soudem nelze souhlasit, pokud v odůvodnění dovoláním napadeného
usnesení uvedl, že žalobce své nároky vymáhá pouze s odvoláním na faktury a v
nich uvedené částky. Z textu samotné žaloby se totiž podává, že žalobce své
jednotlivé nároky odůvodňuje nejen fakturami, ale také příslušnými smlouvami
uzavřenými mezi účastníky (konkrétně jde o smlouvu o převodu práv ze
dne 1. února 2001, která se týká převodu práv na práva F. F. O. W. Ch. a o
dohodu o převodu práv a povinností ze dne 28. února 2001, která se týká převodu
práv k televiznímu vysílání seriálu M.), které připojil jako přílohy k žalobě a
jimiž navrhl provést důkaz. Předmět řízení, který se týká převodu práv na práva
F. F. O. W. Ch., jakož i převodu práv k televiznímu vysílání seriálu M., je tak
vymezen nejen jejich popisem v samotné žalobě, ale i odkazem na uvedené
smlouvy, přičemž tyto nároky jsou vymezeny natolik dostatečně, aby soudu bylo
jasné, o čem a na jakém podkladě má jednat a rozhodnout. Totéž platí o nárocích
na zaplacení ceny dodaného díla, kterých se žalobce domáhá z rámcové smlouvy o
spolupráci ze dne 14. září 2000, kterou rovněž uvádí žalobě a také ji
k ní jako přílohu připojil.
Za této situace, kdy žalobce předmět řízení dostatečně vymezil – vylíčením
rozhodujících skutečností jednak v žalobě a jednak zprostředkovaně odkazem na
listiny, které coby důkazní materiál připojil k žalobě a na které v
textu žaloby výslovně odkázal, čímž postupoval se shora uvedenou konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu v souladu - bylo možné v řízení o uvedených
nárocích pokračovat. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud po výzvě žalobci
učiněné podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl;
odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto procesní pochybení soudu
prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Námitce dovolatele, který spatřoval pochybení odvolacího soudu i v tom, že
nepřihlédl k platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně, dovolací soud
nepřisvědčil. Otázka, zda-li byly splněny podmínky pro vydání platebního
rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§ 79 odst.
1 o. s. ř.) nerozhodná. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz,
nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Vydá-li soud platební rozkaz,
aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených
žalobcem v žalobě, nečiní to neprojednatelnou žalobu projednatelnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím
soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby,
neobstojí a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Návrhu žalobce ze dne 13. ledna 2004 (podanému osobně do podatelny Městského
soudu v Praze dne 14. ledna 2004) na vstup nového účastníka – C. S., s.
r. o. - do řízení na straně žalobce, zdůvodněnému postoupením žalované
pohledávky na uvedenou osobu, dovolací soud s ohledem na § 243c
odst. 1 o. s. ř. nevyhověl, neboť podle tohoto ustanovení neplatí pro dovolací
řízení také § 107a o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu