22 Cdo 459/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) V. Ch., a b) O. Ch., zastoupených advokátem, proti žalované L. B.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve
Vyškově pod sp. zn. 4 C 353/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 49 Co 298/2003-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
června 2002, č. j. 4 C 353/99-60, určil, „že vlastníkem ideálních 2/6
nemovitostí zapsaných na LV č. pro obec a k. ú. V. u Katastrálního úřadu ve
V., a to domu č. p. 12 na parc. č. 1583, parc. č. 1583 zastavěná plocha objekt
bydlení, stodoly na parc. č. 1580, parc. č. 1580 zastavěná plocha zemědělská
hospodářská budova, parc. č. 1581 zahrada, parc. č. 1582 zahrada, je žalobce V.
Ch., r. č. a ideální 4/6 těchto nemovitostí se nachází ve společném jmění
žalobce a) V. Ch., r. č. a žalobkyně b) O. Ch., r. č.“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Účastníci byli spoluvlastníky sporných nemovitostí; v 80. letech, jakož i
počátkem 90. let 20. století mezi nimi proběhlo několik sporů o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví; žádný s těchto sporů však neskončil pravomocným
rozsudkem, neboť řízení byla zastavena pro zpětvzetí žaloby. Soud prvního
stupně zjistil, že v příslušném katastru nemovitostí jsou jako podíloví
spoluvlastnictví shora uvedených nemovitostí zapsáni žalobce a) k jejich jedné
třetině, žalobce a) a žalobkyně b) k jedné polovině ve společném jmění manželů
a žalovaná k jedné šestině. Dospěl k závěru, že žalobci vlastnictví podílu
žalované vydrželi, neboť nemovitosti užívali v dobré víře od 5. 7. 1985. Jejich
dobrou víru dovodil ze zastavení řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví vedeného mezi žalobkyní J. P. a jimi u tamního okresního soudu
pod sp. zn. 4 C 389/81, resp. 4 C 243/85 a ze skutečnosti, že jmenovaná
postupně od žalobců obdržela peněžité plnění na vyrovnání jejího
spoluvlastnického podílu, na základě čehož vzala žalobu zpět. Vydržecí doba
začala běžet od zastavení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 243/85, to je
od 3. 7. 1985. Žalovaná dobrou víru žalobců zpochybnila až 3. 6. 1997 podáním
žaloby na určení, že je vlastnicí zmíněného podílu na nemovitostech, vedené u
stejného okresního soudu pod sp. zn. 4 C 455/97.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30.
listopadu 2005, č. j. 49 Co 298/2003-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, „že vlastníkem ideálních 2/6
nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. pro obec a k. ú. V.,
a to domu č. p. 12 na parc. č. 1583, parc. č. 1583 zastavěná plocha objekt
bydlení, stodoly na parc. č. 1580, parc. č. 1580 zastavěná plocha, zemědělská
hospodářská budova, pozemku parc. č. 1581 zahrada a pozemku parc. č. 1582
zahrada, je žalobce V. Ch., r. č. a ideální 4/6 těchto nemovitostí se nacházejí
ve společném jmění žalobce a) V. Ch., r. č. a žalobkyně b) O. Ch., r. č.“, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud s podrobnou analýzou průběhu soudního řízení vedeného k žalobě ve
věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, podané právní předchůdkyní žalované
J. P., a na základě závěrů tohoto řízení uzavřel, že žalobci nemohli při
zachování běžné opatrnosti odvozovat od zastavení řízení pro zpětvzení žaloby
protistranou svoji dobrou víru, že jim nemovitosti patří. Tu nemohli odvodit
ani z vyplacení peněžních částek jmenované, odpovídajících jejímu
spoluvlastnickému podílu, za situace, kdy neexistoval právní důvod pro výplatu
náhrady. Nemohla ji založit ani mimosoudní ústní dohoda, kterou žalobci s J. P.
uzavřeli v souvislosti s vyplácením zmíněných částek. Dobrou víru nemohl soud
prvního stupně dovozovat ani od rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27.
října 1983, sp. zn. 4 C 534/83, kterým byla J. P. uložena povinnost předmětné
nemovitosti vyklidit (tento rozsudek byl totiž vydán před tím, než Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 26. října 1984, sp. zn. 3 Cz 63/84, rozhodnutí krajského
soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení), ani od provedení změny zápisu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem v tehdejší evidenci nemovitostí pod položkou výkazu změn č.
109/92. Naopak, ze žaloby, kterou podala J. P. u Okresního soudu ve Vyškově dne
27. dubna 1992, museli poznat, že se stále považuje za spoluvlastnici
nemovitostí, a jejich dobrá víra tak musela být narušena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. V konfrontaci s
rozhodnutím odvolacího soudu a jeho právními závěry odkazují na rozhodnutí
soudu prvního stupně, které považují za správné. Uvádějí, že podle jejich
názoru „jde v případě aplikace zákonného důvodu dovolání – rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci – o dostatek velkorysosti a odvahy při
aplikaci a výkladu práva. Jde o uvážlivé a sebevědomé formulování vlastních
myšlenek, jež může v konkrétních situacích znamenat odvážné vybočení z řady –
bez berliček odkazu na judikát nadřazené instance“. Připomínají, že právní
předchůdkyně žalované byla „finančně vyrovnána“, a proto by měl platit závěr
soudu prvního stupně, „vzato ke všem okolnostem případu, že dovolatelé nabyli
vlastnictví »originálním« způsobem, a to vydržením“. Navrhují, aby dovolací
soud napadené „rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu
projednání“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost
(§134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře
o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 134 odst. 1 věta
první ObčZ). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc
(nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130
odst. 1 ObčZ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit
objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního
přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde
držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný,
tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po
každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp.
nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu
patří. Stejně je nutno nahlížet na zánik dobré víry. Ta zaniká okamžikem, kdy
se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost
o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude
subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s
takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového
charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u
každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. C 1966). Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně
formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel
ujímá držby, není omluvitelný (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002,
sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1481).
Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném
vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda
písemná (§ 141 odst. 1 ObčZ).
V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že dne 27. dubna 1992 podala J. P. u
Okresního soudu ve Vyškově proti žalobcům žalobu na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví účastníků; v žalobě tvrdila, že je podílovou
spoluvlastnicí sporných nemovitostí. I když žalobu vzal nakonec zpět s
odůvodněním, že se nechce nadále soudit. Ovšem již samotné doručení žaloby, ve
které žalobkyně tvrdila, že je spoluvlastnicí, muselo v tehdejších žalovaných
(dnešních žalobcích) vyvolat objektivně pochybnosti, zda jsou skutečně
výlučnými spoluvlastníky nemovitosti, zejména pak ve vztahu k titulu, na jehož
základě se mohli stát výlučnými spoluvlastníky nemovitosti. Odkaz na to, že
účastníci uzavřeli během předchozího soudního řízení dohodu o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, neobstojí. Podle § 141 odst. 1 ObčZ
vyžadovala taková dohoda písemnou formu, a to pod sankcí neplatnosti (§ 40
odst. 1 ObčZ). Žalobci sice mohli jednat v právním omylu, že i neformální
smlouva o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je
platná a účinná, ovšem vzhledem k tomu, že formulace § 141 odst. 1 ObčZ je
jednoznačná a objektivně nevzbuzuje pochybnosti, je tento omyl neomluvitelný.
Žalobci tak mohli být subjektivně v dobré víře, tato dobrá víra však nebyla
dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé
nebyli úspěšní a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu
by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu