22 Cdo 4600/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně H. A., zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v
Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalovanému L. A., zastoupenému Mgr. et
Bc. Filipem Schmidtem, LL.M, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech,
Helénská 1799/4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 136/2013, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29.
července 2015, č. j. 15 Co 316/2015-221, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29.
července 2015, č. j. 15 Co 316/2015-221, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu
v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 2 C 136/2013-188, ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2015, č. j. 2 C 136/2013-217, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně
a žalovaného k pozemku parc. č. st. 5/1 včetně budovy č. p. 4, která je jeho
součástí, pozemku parc. č. st. 5/2 včetně budovy bez č. p./č. e., která je jeho
součástí, a pozemku parc. č. st. 108/3 (dále jen „předmětné pozemky“), všechny
zapsané v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrální pracoviště Tábor na LV č. 112 pro obec a katastrální území D. (výrok I.). Předmětné pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně
(výrok II.). uložil žalované [správně žalobkyni] povinnost uhradit žalobci
[správně žalovanému] na náhradě vypořádacího podílu na předmětných pozemcích
částku 995 000 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil
žalovanému povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 164 752 Kč do
3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a uložil žalobkyni a žalovanému
povinnost, aby každý jednotlivě uhradili České republice prostřednictvím soudu
prvního stupně ? nákladů tohoto řízení ve výši 1 827,75 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku (výrok V.). V odůvodnění k výroku IV. uvedl, že podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu byla úspěšná žalobkyně, přičemž soud neshledal
důvody pro to, aby jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Zohlednil
přitom chování žalovaného v průběhu soudního řízení, který od počátku
signalizoval, že nemá dostatek finančních prostředků pro výplatu podílu
žalobkyně a uváděl, že mu stav, kdy podílové spoluvlastnictví nebylo
vypořádáno, vyhovoval, a neměl tak zájem na vypořádání spoluvlastnictví. Naplno
se toto stanovisko projevilo v okamžiku, kdy byla zjištěna cena předmětných
pozemků znalcem a žalobkyně obratem akceptovala návrh, že převezme předmětné
pozemky do svého výlučného vlastnictví a žalovanému vyplatí vypořádací podíl. Žalovaný neuzavřel dohodu, přestože mu byla nabízena delší lhůta k vyklizení,
aby mohl vyřešit svou otázku bydlení, a neuzavřel ji ani poté, co k jeho
žádosti bylo jednání za účelem uzavření dohody odročeno. Reagoval protinávrhem,
kdy opět chtěl získat předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví, a to v
okamžiku, kdy neměl zajištěny finanční prostředky na výplatu vypořádacího
podílu. Jeho argumentace, že dohodu neuzavřel důvodně, když se domníval, že
finanční prostředky získá a sežene jiné bydlení, což se nestalo, je nepřípadná
a nezbavuje ho odpovědnosti za neuzavření dohody. I při jednání soudu nadále
odmítal uzavření dohody, trval na rozhodnutí soudu a podmiňoval své nároky
delší lhůtou pro vyklizení předmětných pozemků, i přestože byl upozorněn, že
vyklizení není předmětem řízení. Žalovaný disponuje dostatkem finančních
prostředků pro to, aby mohl nést náklady řízení. Přestože způsob vypořádání
podílového spoluvlastnictví závisí na rozhodnutí soudu a soud není vázán
žalobním návrhem, žalobkyně akceptovala návrhy žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
(dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. července 2015, č. j. 15 Co
316/2015-221, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil
ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že
při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Je tedy
důvodná námitka žalovaného, že soud prvního stupně přihlížel při rozhodování
jakožto k zásadnímu kritériu k chování žalovaného v průběhu řízení, aniž by v
prvé řadě řádně vzal v úvahu procesní úspěch účastníků řízení. Soud prvního
stupně k návrhu žalobkyně sice zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
předmětným pozemkům, ale nebylo již vyhověno žalobnímu požadavku na přikázání
nemovitostí do vlastnictví žalovaného. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že
i v tomto směru bylo žalobě vyhověno s argumentem, že způsobem vypořádání je
samo přikázání věci, naopak je podstatné, jakým způsobem je v tomto směru
formulován žalobní návrh, neboť spor mezi spoluvlastníky může být právě a pouze
v tom, kterému z nich (při shodě o ceně) má být věc přikázána; potom logicky
procesní úspěch v řízení má ten, jehož návrhu je vyhověno. S ohledem na uvedené
byl procesní úspěch žalobkyně pouze částečný, je proto třeba aplikovat § 142
odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud poukázal na průběh řízení, z
něhož je zřejmé, že způsob vypořádání spoluvlastnictví se odvíjel od ceny
nemovitostí a finančních možností účastníků. Za situace, kdy obvyklá cena
předmětných pozemků byla podle znaleckého posudku vypracovaného v řízení o 600
000 Kč nižší, než z jaké vycházela žalobkyně v rámci návrhu na uzavření dohody
před podáním žaloby, nelze klást k tíži žalovaného, že na navrhovanou dohodu
před řízením nepřistoupil a že své stanovisko ohledně způsobu vypořádání v
průběhu řízení vázal právě na zjištění obvyklé ceny. Nelze klást k tíži
žalovaného ani jeho snahu řešit v souvislosti s přikázáním předmětných pozemků
žalobkyni otázku jejich vyklizení a zajištění dalšího bydlení. Skutečnost, že
žalovaný ani v poslední fázi řízení při shodě účastníků o způsobu vypořádání a
výši vypořádacího podílu nebyl ochoten přistoupit na uzavření smíru, nemá na
posouzení procesního úspěchu účastníků vliv. Za nekorektní postup žalovaného
tak lze považovat pouze jeho změnu stanoviska v rámci pokusu o mimosoudní
vyřízení věci v průběhu řízení, kdy prvně žalovaný souhlasil s přikázáním
předmětných pozemků žalobkyni, aby následně navrhoval jejich přikázání do svého
vlastnictví. I přes to není možné než dospět k závěru, že procesní úspěch
účastníků je částečný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran rozhodování o náhradě
nákladů řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, když
dostatečně nezohlednil individuální okolnosti dané věci, zejména chování
žalovaného, při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Současně
nebyla vyřešena otázka, kdy lze žalobce v řízení o vypořádání podílového
spoluvlastnictví považovat za procesně úspěšného ve smyslu § 142 odst. 1
občanského soudního řádu. Dovolání je přípustné rovněž ve smyslu § 238 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění ve výši 164 752 Kč. Charakter řízení jakožto iudicium duplex,
pluralita možných způsobů vypořádání i mnohost spoluvlastníků z podstaty věci
vytváří prostor ke změnám původně navrhovaného způsobu vypořádání v závislosti
na tom, jak se posuzovaná věc vyvíjí a nač jsou jednotliví spoluvlastníci
ochotni přistoupit. To odůvodňuje, aby na rozhodování o náhradě nákladů řízení
nebylo výhradně nahlíženo prizmatem procesního úspěchu ve věci, ale aby byly
vzaty do úvahy konkrétní okolnosti probíhajícího řízení, jak to přesně učinil
soud prvního stupně, který se pečlivě zabýval chováním žalovaného. Rozhodnutí
odvolacího soudu působí ve srovnání s tím nedostatečně a mezerovitě, neboť
staví na přední místo hledisko procesního úspěchu a chováním žalovaného se
zabývá druhotně, ale nikoliv kontextuálně. Potřeba vyhodnotit individuální
charakteristiky přitom explicitně vyplývá jak z recentní judikatury, tak i z
relevantní doktríny. Žalobkyně upozorňuje na průběh řízení, z něhož je
evidentní, že vystupovala v průběhu řízení vstřícně a velmi trpělivě a
konstruktivně reagovala na změny v postojích žalovaného. Jakkoliv původně
navrhovala přikázání předmětných pozemků do výlučného vlastnictví žalovaného, v
reakci na jím tvrzenou nedostatečnou solventnost byla ochotna obstarat si s
využitím úvěru finanční prostředky a vyplatit žalovanému jeho vypořádací podíl
ve výši znaleckého posudku vypracovaného na jeho popud. Účelovost jednání
žalovaného dosáhla vrcholu v rámci mimosoudního jednání, kdy zcela změnil své
původní stanovisko a požadoval přikázání předmětných pozemků do svého
vlastnictví. Upření práva na náhradu nákladů řízení by proto v kontextu celé
věci znamenalo flagrantní rozpor se zásadami elementární spravedlnosti. Stran
procesního úspěchu je pak nutno zdůraznit, že tento není jednoduše určitelný
prostým srovnáním návrhu na zahájení řízení a petitu v něm obsaženého na straně
jedné a výroku ve věci samé na straně druhé. Je totiž nutné reagovat na průběh
řízení, a proto až konečný návrh by proto měl být za takovýchto okolností
zohledněn při hodnocení toho, zda byl účastník procesně úspěšný či nikoliv.
Konečně lze polemizovat i s tím, kudy vede ona pomyslná hranice procesního
úspěchu ve věci v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. S ohledem na
uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. července 2015
a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o
něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním
napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto
dovolateli odepřel [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně žalobkyni přiznal náhradu nákladů
řízení ve výši 164 752 Kč, odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
tak, že žádnému z účastníků právo náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně nepřiznal. Žalobkyně se v dovolacím řízení domáhá částky jí přisouzené
soudem prvního stupně, a proto dovolací soud shledal, že je naplněn předpoklad
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak
podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o
náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud,
a je zároveň důvodné.
Podle § 142 odst. 1 až 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013
(uveřejněném pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „při rozhodování o
náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě
vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je
namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu“. Obdobně v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo
245/2014 (uveřejněném pod č. C 13 824 v Souboru), dovolací soud uvedl, že
„jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je
způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení
třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu
na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý
spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podat také“ [obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V usnesení ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (uveřejněném pod č. C
14 238 a 14 239 v Souboru), potom Nejvyšší soud uvedl, že „žádné ustanovení
hmotného ani procesního práva v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nebrání účastníku, aby v průběhu řízení změnil navržený způsob
vypořádání. Soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
není vázán návrhem účastníků, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Proto také změna
navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení nepředstavuje změnu žaloby, o
níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle § 95 o. s. ř., ale jedná se toliko
o vyjádření procesního stanoviska účastníka řízení. Z hlediska rozhodování
soudu je pro rozhodování soudu rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154
odst. 1 o. s. ). Nejvyšší soud podotýká, že naopak jako nepřiléhavou je třeba
hodnotit žalovanými nastíněnou interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013. Dovolací soud uvádí, že v uvedeném
rozhodnutí nestavnoil podmínku plného úspěchu ve věci a přiznání nákladů řízení
přesným uvedením způsobu vypořádání již v žalobě, jímž by následně bylo
vyhověno. Takový postup by obecně byl zjevně nepřiměřený, neboť žalobce by
musel dopředu předvídat, jak se vyvine spor o vypořádání např. i z hlediska
možného znaleckého dokazování. Navíc žalobci, kteří v žalobě uvedli jimi
navrhovaný způsob vypořádání, by byli v otázce úspěchu ve věci znevýhodněni
oproti těm žalobcům, kteří konkrétní způsob vypořádání nenavrhli, neboť uvedení
způsobu vypořádání není náležitostí žaloby v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví. Úspěch ve věci je proto podle dovolacího soudu
třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému
průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s
případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití
jeho procesních práv (o které se však v souzené věci nejednalo)“.
V posuzovaném případě odvolací soud zcela správně při rozhodování o náhradě
nákladů řízení vyšel ze zásady procesního úspěchu ve věci, nicméně již v
rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posuzoval procesní
úspěch ve věci jen podle vztahu žalobního návrhu a rozhodnutí soudu ve věci
samé, aniž by přitom zohlednil průběh samotného řízení.
Z obsahu spisu, jakož i z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že žalobkyně v
žalobě navrhla zrušit podílové spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a
vypořádat je přikázáním za náhradu určenou soudem do výlučného vlastnictví
žalovaného, přičemž tento návrh učinila v situaci, zjištěné soudem prvního
stupně, že žalovaný předmětné nemovitosti výlučně užíval, což lze nepochybně
považovat za logický postup. Žalovaný naopak na počátku navrhoval řešit celou
věc mimosoudně a navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Při přípravě
jednání souhlasil s tím, aby mu byly předmětné pozemky přikázány do výlučného
vlastnictví. Po vyhotovení znaleckého posudku žalovaný změnil své stanovisko
tak, že pokud bude žalovaná souhlasit se zjištěnou cenou, bude žalovaný
souhlasit s tím, aby předmětné pozemky byly přikázány do jejího výlučného
vlastnictví a ona zaplatila žalovanému vypořádací podíl. Na základě toho
žalobkyně akceptovala návrh žalovaného a vyjádřila ochotu uzavřít soudní smír s
tím, že by převzala předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví za
zjištěnou cenu. Účastníci následně během soudního řízení jednali o uzavření
soudního smíru, nicméně k tomu, jak shodně uvedly soudy obou stupňů, pro postoj
žalovaného k jeho uzavření nedošlo, neboť žalovaný navrhoval v konečné fázi
uzavření soudního smíru v tom znění, aby byly předmětné pozemky přikázány za
náhradu do jeho výlučného vlastnictví. Žalobkyně poté v další fázi řízení
setrvala na svém návrhu, aby byly předmětné pozemky za náhradu přikázány do
jejího výlučného vlastnictví, přičemž prokázala zajištění finančních prostředků
na úhradu předpokládané náhrady žalovanému. Žalovaný naopak opětovně změnil
svůj procesní návrh tak, že opětovně navrhoval, aby byly předmětné pozemky
přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Z uvedeného tedy vyplývá, že ačkoliv žalobkyně původně navrhovala jiný způsob
vypořádání podílového spoluvlastnictví, v průběhu řízení v reakci na průběh
dokazování a na postoj a jednání žalovaného navrhovala přikázání věci do svého
výlučného vlastnictví, na svém postoji setrvala i poté, co byla žalovaným
zmařena snaha o uzavření soudního smíru, a podle tohoto návrhu bylo nakonec i
soudem prvního stupně rozhodnuto. Vzhledem k tomu nemůže obstát závěr
odvolacího soudu v tom ohledu, že žalobkyně byla procesně ne zcela úspěšná jen
z toho důvodu, že v žalobě navrhovala jiný způsob vypořádání. Nadto, jak již
bylo uvedeno, sám žalovaný původně navrhoval zamítnutí žaloby a při přípravě
jednání pak akceptoval variantu, aby byly předmětné pozemky přikázány do jeho
výlučného vlastnictví a i toto procesní stanovisko opakovaně měnil. Dovolací
soud nezjistil nic, co by v této souvislosti nasvědčovalo účelovosti změny
procesního stanoviska ze strany žalobkyně nebo zakládalo úvahu o zneužití
jejích procesních práv.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem případu.
Obzvláště je třeba přihlédnout k chování stran sporu během řízení, nakolik
zejména postupovaly v řízení konstruktivně, reagovaly na průběh dokazování a
postoje a stanoviska protistrany či naopak řízení prodlužovaly a mařily jeho
účel.
S ohledem na uvedené spočívá rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal,
že nejsou splněny předpoklady pro změnu usnesení odvolacího soudu podle § 243d
písm. b) o. s. ř., usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu