22 Cdo 4944/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně N. C., s. r. o. zastoupené advokátem, proti ČR – C.
ř. O., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C
272/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v
Olomouci ze dne 18. června 2007, č. j. 12 Co 722/2006-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
května 2006, č. j. 19 C 272/2005-400, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala, aby soud žalované uložil povinnost vydat jí lihoviny podrobně
specifikované co do druhů
a množství ve výroku rozsudku pod bodem I., a to do tří dnů od právní moci
rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 18. června 2007, č. j. 12 Co 722/2006-417, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c
OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody,
pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být
dovolací řízení zastaveno“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Žalovaný se domáhal vydání věcí, které byly vydány orgánu činnému v trestním
řízení při prohlídce nebytových prostor [§ 83a zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]; žalobu
opíral o tvrzení, že prohlídka byla nezákonná. Dovoláním napadená zamítavá
rozhodnutí opřená o názor, že v občanském soudním řízení nelze přezkoumávat
postup orgánů činných v trestním řízení, jsou v souladu s judikaturou
dovolacího soudu potud, pokud se v nich uvádí, že takové žalobě nebylo možno
vyhovět. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že není v pravomoci soudu v
občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů
činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná
o realizaci institutů trestního práva procesního (rozsudek ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C
3188, rozsudek ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3803). Vrácení věci odňaté či vydané podle
trestního řádu upravuje § 80 a násl. trestního řádu, který též v odstavci 3
stanoví: „Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném
řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a
vydání věci, jakož i o uložení do úschovy, je přípustná stížnost, jež má
odkladný účinek“. Tento postup nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla
věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním
řízení, ve kterém by civilní soud přezkoumával zákonnost postupu v přípravném
řízení (uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních sice připouští §
80 odst. 1 trestního řádu, ale tam jde o případ, kdy není jasné, komu se má věc
vrátit, zda tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, anebo třetí osobě, která si
na ni činí nárok).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu