22 Cdo 513/2022-1017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně B. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kamilou Kordulíkovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Dukelská 5623, proti žalovanému R. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 27/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2021, č. j. 59 Co 136/2019-972, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
3. 2019, č. j. 19 C 27/2015-682, zřídil služebnost, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty ve prospěch oprávněného ze služebnosti, jakož i každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, vše v k. ú. a obci XY. Služebnost nezbytné cesty spočívá v právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného a parc. č. XY ve vlastnictví L. V., oba v k. ú. a obci XY, a to v rozsahu vyznačeném v geometrických plánech, které jsou součástí rozsudku (výrok I).
Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému a L.
V. úplatu za zřízení nezbytné cesty (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 59 Co 136/2019-972, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I ohledně zřízení služebnosti, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty ve prospěch oprávněného ze služebnosti, jakož i každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. XY a XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, vše v k. ú. a obci XY, spočívající v právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud vázaný právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2090/2020 předvolal v dalším řízení jako svědkyni vlastnici pozemku parc. č. XY paní M. H. Ve své výpovědi uvedla, že přes její pozemek žalobkyně nikdy nepřecházela a že si nepřeje, aby po něm chodila. I přes zjevný nesouhlas svědkyně a argumentaci žalobkyně odvolací soud neshledal žádné důvody, které brání povolení nezbytné cesty přes pozemek svědkyně, a žalobu proto zamítl. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí. Cestu přes pozemek žalovaného využívá již dlouhá léta; je jednodušší, kratší a méně zatěžuje sousední pozemky. Dále argumentuje, proč by bylo vhodnější zřídit nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně sám zřídil služebnost nezbytné cesty.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání spolu s konkrétní právní otázkou, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Žalobkyně ve vztahu k přípustnosti pouze uvedla, že ji „opírá o § 237 o. s. ř.“ bez jakékoliv bližší konkretizace. To však podle výše citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepostačuje, neboť vůbec neuvádí, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolání žalobkyně představuje toliko povšechnou polemiku se závěry odvolacího soudu, která sama o sobě jeho přípustnost není s to založit. Jelikož dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu