U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce JUDr. Ing. T. J., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovaným: 1) E. Š. a 2) P. J.,
zastoupeným Mgr. Vítem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv.
Jiří 7/258, o 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C
249/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
5. 2016, č. j. 13 Co 91/2016-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 18 653 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám advokáta Mgr. Víta Beránka, se sídlem v Praze 6, Na Baště sv.
Jiří 7/258.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 9 C 249/2012-177,
ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2016, č. j. 9 C 249/2012-222, zamítl
žalobu, aby žalovaným, bylo uloženo žalobci společně a nerozdílně 240 000 Kč, a
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 5.
2016, č. j. 13 Co 91/2016-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť „rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, a rovněž má být posouzena jinak.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky
jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně
vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost
dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní
občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24.
června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nesplnění tohoto požadavku je důvodem k
odmítnutí dovolání.
Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud je tak vázán zjištěními,
která soud prvního stupně učinil na základě hodnocení před ním provedených
důkazů (viz zásadu přímosti), že účastníci projevili vůli k zjištěné úpravě
užívání domu, včetně jeho bezplatnosti. Polemika se zjištěným skutkovým stavem
je tak v tomto případě nevýznamná a nelze k ní přihlížet.
Za otázku hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena,
dovolatel považuje, zda lze vypovědět ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu
o užívání společné věci rovněž ústně nebo konkludentně, nebo jen písemnou
formou, a to výpovědí doručenou všem účastníkům. Na řešení této otázky však
napadené rozhodnutí nestojí; odvolací soud, který správně připustil možnost
výpovědi, totiž neopřel své rozhodnutí o to, že by dohodu nebylo možno
vypovědět ústně či konkludentně, jen se odmítl zabývat tvrzením žalobce o
údajných takto učiněných výpovědích, které dal žalovaným v září 2009 a v
dopisech z 19. 10. 2010, 10. 11. 2010 a 14. 11. 2010, a to proto, že žalobce,
ač poučen soudem prvního stupně podle § 119a a 205a o. s. ř., přišel v rozporu
s § 205a o. s. ř. s tvrzením těchto výpovědí až v odvolacím řízení. Již proto
tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Jen na okraj – vzhledem k tvrzení dovolatele, že uvedené tvrzení před soudem
prvního stupně uplatnil – se k této otázce uvádí: „V občanském soudním řízení
se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni
tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou
též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých
tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého
rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných
skutečnostech pátrat“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Žaloba byla podána 22. 11. 2012 a tentýž den žalobce
písemně vypověděl („z opatrnosti“) dohodu o způsobu užívání nemovitosti. Ani v
žalobě, ani později se v řízení před soudem prvního stupně nezmínil o tom, že
by snad dal jinou výpověď; to, že žalobce byl se stávajícím stavem užívání
nespokojen a usiloval o jeho změnu ještě nelze samo o sobě hodnotit jako
výpověď (obecně lze uvést, že je-li někdo s daným stavem nespokojen a chce jej
změnit, ještě bez dalšího neznamená, že jej do dosažení jiného uspořádání
nehodlá respektovat). Žalobce, jehož v souladu se zásadou projednací tížila
ohledně zániku právních poměrů z dohody povinnost tvrzení a důkazní břemeno, v
řízení před soudem prvního stupně možnost jiné, dřívější výpovědi nezmínil a
nenabídl k ní důkazy; pokud snad navrhoval při posledním jednání důkazy, které
soud neprovedl, pak neuvedl, že by měly sloužit k prokázání jiné než doposud
tvrzené výpovědi, a za této situace nelze soudu vytýkat, že je jako nadbytečné
neprovedl. Až při závěrečném jednání, poté, co soud již poskytl účastníkům
poučení podle § 119a a § 205a o. s. ř. a prohlásil dokazování za skončené,
uvedl jeho zástupce v závěrečném návrhu, že výpověď byla obsažena v žalobě na
úpravu užívání ve věci sp. zn. 15 C 111/2015 (až do té doby nic takového
netvrdil a ostatně toto tvrzení nekoresponduje s tím, že 22. 11. 2012 podal
výpověď, na kterou pak v řízení výlučně odkazoval). V odvolacím řízení se pak o
tom, že by výpověď byla obsažena již v žalobě ve věci sp. zn. 15 C 111/2015,
nijak nezmiňoval a nevytýkal soudu prvního stupně, že se touto tvrzenou
výpovědí nezabýval; naopak tvrdil existenci jiných, doposud nezmíněných
výpovědí. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22
Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
7484, podle kterého platí, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu
prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny,
samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání
neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel,
nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že dohoda o užívání společné věci uzavřená jeho právním
předchůdcem pro něj není závazná. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je v této
části v souladu s judikaturou dovolacího soudu, tuto závaznost opřel o právní
názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4455/2008, ve kterém se uvádí, že změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama
o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na
vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci. S tím
žalobce nijak nepolemizuje a neuvádí argumenty, pro které by se měl dovolací
soud od těchto závěrů odchýlit.
K námitce, že dohoda o užívání domu je neplatná, neboť podíl předchůdce žalobce
byl součástí společného jmění manželů a jeho manželka se uzavření dohody
nezúčastnila, se uvádí: Manželka nemusela být účastnicí smlouvy, nicméně v
případě, že by s jejím uzavřením nesouhlasila (§ 145 odst. 2 obč. zák.) by šlo
o neplatnost relativní. „Podmínkou nastoupení účinků relativní neplatnosti
právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. je skutečnost, že se
manžel, jenž je postižen relativně neplatným právním úkonem, dovolá této
neplatnosti vůči všem ostatním účastníkům příslušného právního úkonu, nejenom
tedy vůči druhému manželovi“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3639/2012, a judikaturu tam uvedenou). V řízení nebylo tvrzeno
ani zjištěno, že by manželka předchůdce namítla relativní neplatnost dohody.
Není zřejmé, v čem by měl spočívat rozpor dohody, kterou spoluvlastníci,
poměrně blízcí příbuzní, upraví užívání domu tak, že některý bude dům užívat
nad rámec svého podílu bezúplatně, s dobrými mravy.
V části, ve které dovolání směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení,
není uvedeno, jaké důvody přípustnosti dovolatel uplatňuje; již proto je třeba
jej odmítnout (viz judikaturu citovanou výše). Jen na okraj: Dovolatel tvrdí,
že žalovaným neměla být přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů zvláštního
zřetele hodných, neboť žalobce nevěděl ani vědět nemohl, že byla uzavřena
dohoda spoluvlastníků o bezplatném užívání nemovitostí žalovanými nad rámec
jejich podílů. K tomu se uvádí, že pokud to opravdu nevěděl, musel to zjistit
nejpozději z vyjádření žalovaných k žalobě. Důvodem zvláštního zřetele pro
nepřiznání náhrady je podle žalobce i to, že úkony advokáta jako zástupce obou
žalovaných byly zcela shodné, byly činěny jedním podáním, a tak odměna advokáta
za úkon pro každého žalovaných v 80 % výši není přiměřená. Zde však odvolací
soud vycházel z platných právních předpisů a výpočet řádně odůvodnil (viz str.
8 rozsudku) a v této souvislosti dovolatel neuvádí nic, co by mohlo přípustnost
dovolání založit.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a
dovolatelem tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány; Nejvyšší soud je
proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se
žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu