22 Cdo 5259/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalované Z. R., zastoupené JUDr.
Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží
367/10, o zdržení se zásahů do vlastnického práva a odstranění stromů, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 105/2010, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2015, č. j.
20 Co 47/2015-280, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2015, č. j. 20 Co
47/2015-280, se v části výroku I., kterým byly potvrzeny výroky II., IV. a V.
rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2014, č. j. 17 C
105/2010-263, a ve výroku II., a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 2. října 2014, č. j. 17 C 105/2010-263, ve výrocích II., IV. a V. ruší a
věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
2. 10. 2014, č. j. 17 C 105/2010-263, uložil žalované povinnost zdržet se toho,
aby svými stromy a keři rostoucími na jejím pozemku parc. č. 1428/15, v
katastrálním území P. n. L., obci H. K. (dále jen „pozemek žalované“), působila
žalobkyni na jejím pozemku parc. č. 1428/14 v katastrálním území P. n. L., obci
H. K. (dále jen „pozemek žalobkyně“), jakékoliv imise spadem větviček, spadem
jehličí a spadem listí (výrok I. A.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně
domáhala na žalované zdržení se stínění způsobeného stromy a keři,
nacházejícími se na pozemku žalované (výrok I. B.), a žalované uložil povinnost
odstranit jedli a jalovec, tj. dva stromy, které svým vzrůstem přesahují výšku
3 m a které rostou ve vzdálenosti 3 m od společné hranice pozemků účastnic
řízení (výrok II.), dále povinnost zdržet se vnikání keřů a vnikání kořenů
stromů z jejího pozemku na pozemek žalobkyně, jakož i přesahu větví stromů
rostoucích na pozemku žalované nad pozemek žalobkyně (výrok III.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice jsou vlastnicemi sousedních
rodinných domů v zástavbě řadových rodinných domů. Stromy, keře a další
popínavé rostliny nacházející se na pozemku žalované způsobují na pozemku
žalobkyně imise, neboť pozemek je obtěžován výrazným spadem jehličí, šišek,
větévek a listí ze vzrostlých stromů a keřů na pozemku žalované, nejvíce z
modřínu, ale i dalších stromů a keřů nacházejících se v blízkosti společné
hranice pozemků. Tyto stromy a keře prorůstají na pozemek žalobkyně v takové
míře, že až prohýbají drátěný plot. Vedle toho prorůstají na pozemek žalobkyně
větévky zlatého deště a jiné rostliny, které žalovaná v jejich vzrůstu nijak
nekoriguje. Pouhé odstraňování zeleně žalobkyní s ohledem na masivní vzrůst
není dostačujícím řešením. Pod pozemek žalobkyně dále zasahují kořeny stromů
žalované, a to jak silné kořeny, tak i tzv. kořenové vlášení, což může mít vliv
na odvod potřebné vláhy z pozemku žalobkyně. Ve vzdálenosti 1 m od hranice
pozemků se pak nachází jedle bělokorá, která dosahuje výšky 18,6 m. Jalovec
skalní dosahující výšky 6,1 m je pak vzdálen 1,5 m od společné hranice, modřín
opadavý dosahuje výšky 18,8 m a nachází se 6,3 m od společné hranice.
Soud prvního stupně, který již na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále též „o. z.“), dospěl k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku
žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se
nachází v zástavbě rodinných domů. Je zřejmé, že vrostlé stromy dosahující
výšky téměř 19 m nejsou „obvyklou“ vegetací v obdobných zástavbách. Spad
jehličí, větévek a listí podstatně omezuje užívání pozemku žalobkyní, neboť
její pozemek je pokryt celou vrstvou tohoto spadu, což znepříjemňuje užívání
pozemku, který chce žalobkyně využívat pro odpočinek a relaxační pobyt. Dále
tento spad okyseluje půdu. Kromě vzrostlé vegetace prorůstají také další
dřeviny a rostliny na pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že je
třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých
stromů podle § 1017 občanského zákoníku, které se nachází ve vzdálenostech 1 a
1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují
neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně nejen, pokud jde o spad jehličí a větévek,
ale i o kořenový systém. K obraně žalované, že na jejím pozemku se nachází les,
soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o les ve smyslu § 2 písm. a) zákona č.
289/1995 Sb. Námitku žalované, že když žalobkyně pozemek kupovala, znala stav
porostu na pozemku žalované, pak soud uvedl, že teprve vlastním užíváním
nemovitosti mohla žalobkyně seznat skutečnou míru obtěžování. Naproti tomu pak
ohledně stínění způsobeného stromy soud prvního stupně dospěl k závěru, že
pozemek žalobkyně je dobře osvětlen a nepřiměřenému obtěžování zde nedochází.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 47/2015-280, rozsudek soudu prvního
stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem
prvního stupně. Dodal, že skutečnost, že je žalobkyně obtěžována imisemi z
pozemku žalované v míře výrazně vyšší, než je v oblasti řadových domků se
zahrádkami obvyklé, vyplynula spolehlivě z provedeného dokazování. Místní
poměry jsou takové, že vegetace na pozemcích je poměrně nízká a řídká. Pouze
pozemek žalované je hustě zarostlý vegetací a vysokými stromy, které zasahují
korunami stromů nad pozemek žalobkyně. Intenzitu rušení dále umocňuje to, že
pozemek žalobkyně je stejně jako ostatní pozemky v této lokalitě poměrně úzký.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu proto, že odvolací soud řešil
právní otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.
Důvodem dovolání má být nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že
odvolací soud dospěl k úvaze, že žalobkyně je obtěžována imisemi z pozemku
žalované v míře výrazně větší, než je v dané oblasti obvyklé. Dovolatelka
napadla závěr odvolacího soudu spočívající na § 1017 odst. 1 o. z., když při
aplikaci této právní normy soud nehodnotil relevantní atributy podmiňující
aplikaci tohoto ustanovení, a to existenci „rozumného důvodu“ a „místních
zvyklostí“. Stromy, které mají být likvidovány, jsou zdravými stromy, ve
kterých hnízdí ptactvo. Ostatně dovolatelka má informaci, že kácení dřevin v
termínu hnízdění ptactva se nepovoluje. Vzhledem k tomu, že judikatura dosud
neprovedla výklad obou pojmů, právní názor odvolacího soudu, který předsazuje
zájem jednotlivce nad ochranou přírody, neodpovídá záměru zákonodárce. V
případě „místních poměrů“ není na místě tento pojem opírat o jakékoliv srovnání
zvyklostí v dané lokalitě. Odvolací soud také pochybil při stanovení náhrady
nákladů řízení před soudy obou stupňů; podle názoru dovolatelky mělo být
rozhodnuto tak, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadené části zrušil a
věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 31. 12. 2013 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění), přičemž o mylnou aplikaci se jedná, jestliže
soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval
sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 (uveřejněný pod č. C 9 529
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)].
Dovolatelka sice v dovolání uvádí, že napadá „pravomocný rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové“ a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
(případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, ale z
obsahu dovolání a vymezení dovolacích důvodů je bez jakýchkoliv pochybností
zřejmé, že uplatněná dovolací argumentace se vztahuje k části výroku I.
rozsudku odvolacího soudu (a výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky),
kterým odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti
žalované odstranit jedli a jalovice (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně),
pročež dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v takto fakticky
napadeném rozsahu.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu jako neřešenou otázku výkladu § 1017
odst. 1 o. z., a to konkrétně „místních zvyklostí“ a „rozumného důvodu“.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu pochybení při
aplikaci § 1017 odst. 1 o. z. při výkladu pojmů obsažených v uvedeném
ustanovení. Tomu však nutně musí předcházet otázka, zda je toto ustanovení v
řešené věci vůbec aplikovatelné. Z obsahu spisu je zřejmé, že závěr o
použitelnosti § 1017 odst. 1 o. z. vztáhly nalézací soudy i na stromy osázené
před 1. 1. 2014, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb. Dovolací soud se
přitom ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval otázkou, zda se § 1017 odst. 1
o. z. použije i na stromy, vysázené před nabytím účinnosti o. z., tedy před 1.
1. 2014; na posouzení této právní otázky je rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, závěry přijaté soudy v obecnější podobě žalovaná napadá a jedná se o
právní otázku s nepochybným širším právním dosahem.
Dovolání je proto pro řešení této otázky přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé
od dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat,
aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků,
a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný
právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro
stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od
společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odstavec 1).
Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad,
tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného
právního předpisu (odstavec 2).
Rozhodným pro posouzení věci je výklad přechodných ustanovení (§ 3028 odst. 1,
2 o. z.) ve spojení s úpravou obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. z pohledu její
použitelnosti na právní poměry vytvořené a ustálené před účinností zákona č.
89/2012 Sb.
K základním principům, vymezujícím kategorii právního státu, patří princip
ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné
účinnosti právních norem. Rozlišuje se přitom mezi pravou a nepravou
retroaktivitou.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval [srovnej např.
nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (uveřejněný ve
Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb.) jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
12. 2005, sp. zn. I. ÚS 662/03 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], že právní
věda rozeznává tzv. retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá
retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního
vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. V obecné teorii práva je
dlouhodobě zakotven právní závěr o nepřípustnosti tzv. pravé zpětné účinnosti
právní úpravy. Pravá zpětná účinnost by znamenala zásadní porušení principu
právní jistoty v právních vztazích tím, že by na právní vztahy, které vznikly
před účinností příslušného právního předpisu a na skutečnosti v těchto právních
vztazích nastalé v době před účinností příslušného právního předpisu,
připustila aplikaci tohoto nového právního předpisu. Novou právní úpravou by
tak bylo zasahováno zpětně do minulosti a právní posouzení v minulosti
existujících právních vztahů i skutečností tehdy vzniklých by se po účinnosti
nové právní úpravy měnilo. V této souvislosti je ovšem nutno odlišovat od pravé
retroaktivity retroaktivitu nepravou. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že
právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva
starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva
nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen
potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na
zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného. Jestliže tedy přechodné
ustanovení nepamatuje na specifické řešení určité dílčí konkrétní situace, pak
je na místě dospět k závěru, že nová právní úprava ode dne své účinnosti do
budoucna upravuje i právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly
v minulosti, ale existují dále [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2.
2006, sp. zn. II. ÚS 512/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
O pravou retroaktivitu se tedy jedná v případě, kdy zákonodárce zpětně zasahuje
do právních vztahů, které v minulosti započaly a také skončily. Pravá
retroaktivita je obecně nepřípustná.
V případech časového střetu staré a nové právní normy zásadně platí nepravá
retroaktivita, tj. od účinnosti nového právního předpisu se i právní vztahy,
vzniklé podle zrušeného právního předpisu, řídí právním předpisem novým. Vznik
právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní
nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí
zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by
byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních
skutečností, zejména právních konání [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4.
2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 63/1997
Sb.)].
Nepravá retroaktivita předpokládá, že budou novým právem posuzovány skutkové
stavy, které nebyly uzavřeny (ukončeny) před účinností nové úpravy (k tomu
srovnej Hess, B. : Das Intertemporale Privatrecht. Tübingen: Mohr Siebeck,
1998, str. 53). Na těchto východiscích je ostatně založena i úprava obsažená v
§ 3028 odst. 2 o. z.
Nicméně i přesto, že nepravá retroaktivita je obecně přípustná a umožňuje, aby
adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat
rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se
projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s
očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako
nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by
totiž mohl oprávněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho
rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto
působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva
nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit.
V konkrétních případech je proto přípustnost nepravé retroaktivity třeba
posoudit poměřováním kolidujících právních principů za použití principu
proporcionality (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. : Občanský zákoník. Velký
komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., str. 1102).
V širším kontextu se tak jedná o jednu z forem tzv. legitimního očekávání,
kterou Ústavní soud formuloval v obecnějším širším kontextu např. ve stanovisku
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (dostupném
na http://nalus.usoud.cz), tak, že ze zásady legitimního očekávání vyplývá, že
vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a
měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoliv změně tohoto stavu, kterou
nemohl rozumně očekávat.
Podle názoru dovolacího soudu se o tento případ jedná v řešené věci.
Ustanovení § 1017 o. z. spadá do oblasti tzv. sousedských práv.
Dovolací soud sdílí názor vyslovený v odborné literatuře, že i pro úpravu
vlastnického práva platí nepravá retroaktivita; jeho obsah se tedy zásadně mění
nabytím účinnosti nové právní úpravy. Jednotlivé instituty však vyvolávají
zvláštní problémy ohledně tzv. ochrany nabytých práv, resp. ochrany důvěry ve
stabilitu právního řádu. V režimu sousedských práv pak základní podstata
spočívá v tom, že 1) omezuje negatorní nárok tím, že je vlastník v případě
nepřímých imisí povinen strpět rušení přiměřené místním poměrům, 2)
konkretizuje a doplňuje tento nárok. Rozhodující tedy je, zda za účinnosti nové
právní úpravy stále trvá vlastní působení rušitele, případně stále pramení ze
sféry, za kterou odpovídá (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. : Občanský
zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., str. 1165).
Tato východiska jsou ve shodě s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; ten
v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2015 (uveřejněném pod č.
104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), formuloval závěr
– ve sporech z imisí – o aplikovatelnosti nepravé zpětné účinnosti zákona č.
89/2012 Sb. i na právní poměry existující před 1. 1. 2014, a to s odkazem na
úpravu § 3028 odst. 2 o. z. Tento závěr pak v obecnější rovině sporů z imisí
vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném
pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) závěrem,
že sousedská práva se po 1. 1. 2014 budou posuzovat podle o. z.
Tato rozhodnutí se však netýkala použitelnosti § 1017 odst. 1 o. z. na právní
poměry vytvořené před 1. 1. 2014 osázením stromů. Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1704/2015 (uveřejněném pod č. C 15 028 v
Souboru), formuloval nutnost odlišení nároků uplatněných podle § 1013 odst. 1 a
§ 1017 odst. 1 o. z. s tím, že nárok upravený v § 1017 odst. 1 o. z. lze
uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění;
nevyjádřil se však k bližším podmínkám uplatnění tohoto ustanovení z hlediska
intertemporality.
V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti
hranice jejího pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5
m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které
bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla
legitimně řídit občanskoprávní právní úpravou, která obdobu ustanovení § 1017
odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v
případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy
vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o
ustanovení o sousedském právu.
Nároky spojené s úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se omezovaly na možnost
domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v §
127 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno se domáhat aktivního chování ze
strany žalovaného, tj. nebylo možno domáhat se uložení aktivní povinnosti k
odstranění zdroje rušení nebo obtěžování, ale petit žaloby ze sousedského práva
musel být formulován negativně. Ochrana podle § 127 odst. 1 obč. zák.
nesměřovala k tomu, aby byla žalovanému uložena povinnost provést konkrétní
opatření [k tomu srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12.
1984, sp. zn. Cpj 51/84 (uveřejněné pod č. 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6.
1987, sp. zn. Cpj 203/1986 (uveřejněné pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozh. obč.)]. Aktivního jednání bylo možno se domáhat toliko v
rámci předcházení hrozícím škodám v režimu § 417 odst. 2 obč. zák. a to i ve
vztahu k požadavku na uložení odstranění stromu (opětovně stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/1986). Judikatura současně
zdůrazňovala, že pokud se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost
provést určité opatření (nikoliv zdržet se určitého rušení) s poukazem na
hrozící závažnou škodu, jednalo se o žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák., a
nikoliv o vlastnickou žalobu podle § 126 obč. zák. [k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99 (uveřejněný
pod č. C 383 v Souboru)].
Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s
nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění
stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje
jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o
uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní
tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým
právem (srovnej Avenarius, M. : Savignys Lehre vom intertemporalen Privatrecht.
Göttingen: Wallstein Verlag, reprint 1993, str. 55). V opačném případě by mohla
být zklamána důvěra žalované v platnost dosavadního předpisu v době, kdy zde
ještě žádný nový předpis nebyl, resp. důvěra – jako v řešené věci – v autonomní
prostor, který dosavadní předpis založil.
Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má
především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník
pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se
soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků.
Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich
odstranění.
Dovolací soud dodává, že vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými
na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním
poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou
negatorní žaloby (§ 1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v
konečném důsledku odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním
požadavkem na jeho odstranění. Proti přesahu větví nebo prorůstání kořenů pak
má i u stromů vysázených před 1. 1. 2014 zákonný nárok vyplývající z § 1016
odst. 2 o. z. (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. : Občanský zákoník. Velký
komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., str. 1166) a proti hrozící újmě se může
domáhat aktivního opatření postupem podle § 2903 o. z. Z uvedeného je zřejmě,
že opatření, které může vlastník pozemku uplatnit proti negativním vlivům
stromu na sousedním pozemku, jsou v zásadě shodná jak v režimu obč. zák., tak i
v režimu o. z., jenž nadto zakládá odstraňovací nárok v § 1017 odst. 1 o. z.
Při zohlednění a zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospívá dovolací
soud k závěru, že úpravu obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k
požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014.
Vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava
sousedských práv v obč. zák. neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do
1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s
důsledky nepravé zpětné retroaktivity tím spíše, že úprava obsažená v o. z.
neznamená v žádném směru nižší standard ochrany pro vlastníka domáhajícího se
ochrany oproti prostředkům ochrany v obč. zák.
Odborná literatura v této souvislosti ostatně ve vztahu k § 3028 odst. 2 části
věty za středníkem o. z. přiléhavě vysvětluje, že pojem „práva a povinnosti z
nich vzniklé“ představují vyjádření principu ochrany důvěry, což znamená, že je
třeba tento princip poměřovat s kolidujícími principy, a pokud se v tomto
poměřování prosadí, pak jde o „nabyté právo“, resp. „vzniklé právo nebo
povinnost“, na které se nebude aplikovat nová právní úprava, neboť by to
znamenalo neproporcionální zásah do ochrany důvěry (k tomu srovnej Melzer, F. –
Tégl, P. : Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., str.
1153).
Závěry dovozené Nejvyšším soudem pak odpovídají i názorům prezentovaným v
tuzemské odborné literatuře, jež se přiklání k závěru o nemožnosti aplikace §
1017 odst. 1 o. z. na stromy vysazené před 1. 1. 2014.
Část odborné literatury uvádí s podrobnou argumentací opírající se obecné
principy výkladu přechodných ustanovení a normativní úpravu obsaženou v § 3028
odst. 2 o. z., že důvěra v existující právní úpravu může být nepřiměřeně
dotčena následným zpochybněním dřívějšího vysázení stromů, případně zbudování
staveb v blízkosti hranic pozemku. Pro použitelnost nové úpravy je proto
rozhodující okamžik vysázení stromů, resp. zbudování staveb (srovnej Mezer, F.
- Tégl, P. : Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III.,
str. 1166). Ke shodnému závěru pak dospívá i další část odborné literatury
poukazující na to, že „vzhledem k zásadě, že ani občanskoprávní předpisy
nepůsobí zpětně“, nelze se domáhat odstranění stromu, vysazeného před účinností
zákona č. 89/2012 Sb. s tím, že i v tomto případě se lze domáhat, aby se
„vlastník stromu“ zdržel rušení souseda nad míru přiměřenou poměrům (stíněním),
jestliže podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku se závěrem, že bude-li
žaloba úspěšná, pak žalovanému „mnohdy nezbude než strom odstranit“ [k tomu
srovnej Spáčil, J. : Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Praha: C.
H. Beck, 1. vydání, 2013, str. 170].
Zásadní nemožnost faktické aplikace o. z. na stromy vysazené před účinností
občanského zákoníku – s odkazem na výše uvedenou a posledně citovanou
literaturu – zastává i další část odborné literatury, která však předpokládá,
že výjimečně i v těchto případech bude možné rozhodnout o odstranění stromu,
např. v případě, kdy se soused bude moci domáhat odstranění stromu za situace,
že v bezprostřední blízkosti hranice roste strom již tak poškozený, že hrozí
jeho vyvrácení nebo zlomení a pád na sousední pozemek (k tomu srovnej Eliáš, K.
Stromy a občanský zákoník, Právník, 2015, č. 11, str. 893). Potřebu řešení
těchto akutních situací pak doplňuje odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
směřující k aplikaci § 417 odst. 2 obč. zák. K tomu je však třeba uvést, že
obsahově prakticky totožný nárok je upraven v § 2903 o. z., pročež ani tento
poukaz neodůvodňuje aplikaci § 1017 odst. 1 o. z. na stromy osázené před 1. 1.
2014.
Zbylá část literatury buď k dané otázce nezaujímá přímé stanovisko (k tomu
srovnej Večerová, J. – Konečná, M. : Zamyšlení nad § 1017 občanského zákoníku,
Rekodifikace & Praxe, 2015, č. 3, str. 4), nebo se k této otázce vůbec
nevyjadřuje (k tomu srovnej Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. :
Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014,
str. 81 – 82).
Při promítnutí výše předestřených úvah na posuzovaný případ je tak zcela
zřejmé, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně aplikovaly nesprávnou
právní normu (§ 1017 odst. 1 o. z.), pročež dovolací důvod nesprávného právního
posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn právem.
V další fázi řízení bude proto na soudu prvního stupně, aby se věcí znovu
zabýval, přičemž přihlédne k tomu, že ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. nelze
aplikovat na stromy, které byly vysázeny před nabytím účinnost o. z.
Ve vztahu k námitce dovolatelky ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
dovolací soud podotýká, že v posuzovaném případě dovolání proti nákladovému
výroku není přípustné, neboť částka nákladů řízení za řízení před soudem
prvního stupně uložené k náhradě žalobkyni nepřevyšuje částku 50.000 Kč a totéž
platí i ve vztahu k výroku II. rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení; ostatně ani součet nákladů řízení uložených žalované k
náhradě žalobkyni za řízení před soudy obou stupňů nepřevyšuje částku 50.000
Kč. Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení tak není ve smyslu § 238 odst.
1 písm. d) o. s. ř. přípustné; nicméně výroky o náhradě nákladů řízení jsou
závislé na výrocích ve věci samé a dochází-li ke zrušení rozhodnutí ve věci
samé, dochází ke zrušení i závislých výroků.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.), který je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu