22 Cdo 5295/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. M. a b) I. M., zastoupených advokátkou,
proti žalované M. J., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 55/99,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
ledna 2007, č. j. 23 Co 272/2006-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.525,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. února 2006, č. j. 9 C 55/99-222, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 1110/4 v obci H. a kat. území H.
v Čechách, zapsanému u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 132. Pod bodem II. do
podílového spoluvlastnictví žalobců každému v rozsahu jedné poloviny přikázal
nově vzniklý pozemek parc. č. 1110/7 o výměře 33 m2, označený na geometrickém
plánu ze 14. 7. 2005, číslo plánu 2452-24/2005, vypracovaném Ing. A. V. a
společností A. P., s. r. o., který učinil nedílnou součástí rozsudku, a do
výlučného vlastnictví žalované pozemek parc. č. 1110/4 o výměře 109 m2,
označený na tomtéž geometrickém plánu. Pod bodem III. žalované uložil, aby
každému ze žalobců zaplatila na vyrovnání podílu částku 1 900,- Kč. Pod bodem
IV. zřídil ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 1110/7 věcné břemeno
spočívající v přístupu ke studni na pozemku žalované parc. č. 1110/4 v obci H.
a kat. území H. v Čechách v šíři 1m až 1,2 m, označené v geometrickém plánu,
který je nedílnou součástí rozsudku, písmenem A, a to za účelem instalace a
udržování potrubí k vodovodnímu čerpadlu s právem čerpání vody. Pod bodem V.
zřídil ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 1110/7 věcné břemeno spočívající
v přístupu na pozemek žalované parc. č. 1110/4 v obci Holice a kat. území H. v
Čechách, označené v uvedeném geometrickém plánu písmenem B, a to za účelem
údržby a opravy vodovodního řadu. Pod bodem VI. uložil žalobcům, aby každý z
nich zaplatil žalované za zřízená věcná břemena částku 750,- Kč. Pod body VII.
až IX. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětného pozemku parc. č. 1110/4 v obci H. a kat. území H. v
Čechách, žalobci každý v rozsahu ¼ a žalovaná ½. Mezi účastníky
dochází k neshodám a k dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví mezi nimi nedošlo. Žalovaná nakonec souhlasila s rozdělením
pozemku, návrhy účastníků na rozdělení pozemku se však lišily. Soud prvního
stupně po zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku ve shodě s
návrhem Městského úřadu, odboru životního prostředí, v H. a Stavebního úřadu v
H. a geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního
stupně, přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, každému v rozsahu
½, nově vzniklý pozemek parc. č. 1110/7 a žalované pozemek parc. č.
1110/4, které vznikly rozdělením původního pozemku parc. č. 1110/4 ve
spoluvlastnictví účastníků. Podle názoru soudu prvního stupně takové rozdělení
zajišťuje alespoň minimální přístup žalobců k přístavbě jejich dílny a možnost
základní údržby tohoto objektu a neomezuje žalovanou nad míru přiměřenou
poměrům a zachovává jí možnost dostatečného přístupu na její pozemky a k
přístavbám. Při výpočtu vypořádacího podílu soud prvního stupně vycházel z
částky 100,- Kč za 1 m2 pozemku, na níž se účastníci dohodli. V návaznosti na
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud prvního stupně podle §
142 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zřídil ve výroku rozsudku
blíže označená věcná břemena.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 23 Co 272/2006-240, rozsudek soudu
prvního stupně pod body I. až VII. výroku, přičemž pod body IV. a V. ve
správném znění, „že věcná břemena jsou zřízena na pozemku č. 1110/4 v obci H. a
katastrálním území H. v Čechách ve vlastnictví žalované a případně všech
dalších vlastníků“, potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že hranice dělící pozemek
respektuje účelné využití pozemku. Pokud by se mělo dostat žalované ještě větší
výměry, než které se jí dostalo, pak takové rozhodnutí by „nerespektovalo
způsob vypořádání tak, aby vypořádání korespondovalo podílům účastníků“.
Žalovaná nabývá větší výměru, než která odpovídá jejímu spoluvlastnickému
podílu, a ta jí dostatečně i prostřednictvím automobilu zajišťuje přístup k
jejím dalším pozemkům. Pokud na základě reálného rozdělení pozemku se společná
studna účastníků nadále bude nacházet na pozemku žalované, bylo třeba zřídit
označená věcná břemena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítla, že způsob rozdělení pozemku je v rozporu s
požadavkem účelnosti a využití věci. Podle žalované „soudem zvolená hranice
mezi pozemky již v každém případě nerespektuje způsob vypořádání tak, aby toto
vypořádání korespondovalo podílům účastníků … a proto návrh žalované, aby
hranice mezi pozemkovými parcelami č. 1110/7 a 1110/4 navazovala na přístavbu
ve vlastnictví žalobců, nepřináší výraznější změnu oproti soudnímu rozhodnutí,
když by rozdíl v nabytých výměrách byl finančně vypořádán“. Poukázala na to, že
prostor mezi přístavbou žalobců a stanovenou hranicí mezi pozemky v šíři 50 cm
je pro účely údržby a opravy pro žalobce nedostatečný a žalobci v případě větší
údržby a opravy své nemovitosti by stejně museli postupovat podle § 127 odst. 3
ObčZ a žalovaná by musela žalobcům přístup na svůj pozemek umožnit. Soudům
vytkla, že nebyly provedeny důkazy navržené žalovanou, které by prokázaly, že
soudem stanovená hranice bude žalovanou omezovat nad míru přiměřenou poměrům,
protože není zachována možnost dostatečného přístupu na její pozemky. Průjezd k
pozemkům žalované není ve všech místech stejně široký, teprve zadní část
průjezdu vedle přístavby žalobců činí 250 cm. Stanovisko příslušného stavebního
úřadu nebylo doplněno vyjádřením dalších orgánů, např. hasičů. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Podle názoru
žalobců dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) není přípustné, neboť odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení z 24. 2.
2004 uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování, ale v posouzení věci
soud prvního stupně nijak neomezil. Pro případ, že by dovolání bylo shledáno
přípustným, zcela se ztotožnili s napadeným rozhodnutím. Žalovaná má podle nich
zajištěn dostatečný přístup na své pozemky a oni mohou zajišťovat základní
údržbu a opravy své nemovitosti, aniž by museli žádat o vstup na pozemek
žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud v usnesení z 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007,
publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz, zaujal k přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ právní názor, že „nenapadá-li
dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho
předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a
věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, a vedl-li tento právní názor
soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v
předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti
tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu uvažováno jen z hlediska §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ“.
Odvolací soud v usnesení z 24. 2. 2004, č. j. 23 Co 191/2003-146,
kterým byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 22. 11. 2002, č. j.
9 C 55/99-116, ve znění opravného usnesení z 20. 8. 2003, č. j. 9 C 55/99-132,
vyslovil závazný právní názor:
1) s ohledem na umístění kabelu elektrické energie a kanalizační přípojky k
domu žalované v horní části nově vzniklého pozemku parc. č. 1110/6, při
zachování stávajícího rozdělení pozemku, k potřebě zřízení věcného břemene ve
prospěch žalované, příp. přikázání části pozemku, na němž se tyto přípojky
nacházejí, do vlastnictví žalované,
2) ohledně zřízení věcného břemene cesty ve prospěch žalobců přes pozemek
žalované za účelem jejich přístupu na pozemek parc. č. 7010 (tzv. zbořeniště)
ve vlastnictví žalobců,
3) k otázce náhrady za zřízení věcného břemene s tím, že pro bezplatné zřízení
věcného břemene „právně relevantní by mohla být pouze dohoda účastníků (typicky
v procesní formě smíru) ohledně všech otázek souvisejících se zrušením a
vypořádáním podílového spoluvlastnictví“.
V ostatním šlo o pokyny odvolacího soudu k dalšímu procesnímu postupu soudu
prvního stupně, především doplnění dokazování k otázkám reálného rozdělení
pozemku a náhradám za zřízená věcná břemena.
Žalovaná nesprávnost výše uvedeného závazného právního názoru
odvolacího soudu ad 1) až ad 3) v dovolání nenapadla.
Přípustnost dovolání proto přicházela v úvahu jen podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze
pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž přichází v úvahu dovolání jen podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích
soudů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by
v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1536, a
usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované
tamtéž pod C 1164). Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího
soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelka ostatně ani
neformulovala. Hmotněprávní posouzení věci odpovídá skutkovému zjištění
učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem, jehož správnost
dovolací soud nemohl přezkoumávat.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované
bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu
advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1
bod 5 (z částky 14.200,- Kč), § 4 odst. 2 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů částku 2.925,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr.
František Balák, v. r.
předseda senátu