22 Cdo 53/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F.
K., bytem v P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově,
Hráského 406, proti žalovanému Bytovému družstvu Kozmíkova, se sídlem v Praze
10, Kozmíkova 1103/7, IČO 25130722, zastoupenému Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Polská 15, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu
v Praze 10 pod sp. zn. 13 C 13/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 23 Co 144/2011-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem
pozemků parc. č. st. 2450/52 a parc. č. 2450/56, v katastrálním území H., obci
Praha (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. prosince 2010, č. j. 13 C 13/2008-34, ve výroku I. určil, že žalobce je
vlastníkem předmětných pozemků, které byly odděleny z pozemků parc. č. 2450/1 a
parc. č. 2450/8 v katastrálním území H., obci Praha. Ve výroku II. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných
nemovitostí zapsán žalovaný. Vzal za prokázané, že dne 4. října 1993 byla
uzavřena kupní smlouva mezi J. V. jako prodávajícím a P. P. jako kupujícím,
jejímž předmětem byl dům, nacházející se na pozemku parc. č. st. 1205/5 v
katastrálním území H., obci Praha, spolu s tímto pozemkem. Kupující se stal
vlastníkem uvedených nemovitostí vkladem do katastru nemovitostí. Dne 4. srpna
2003 však byla na tyto nemovitosti nařízena exekuce a nemovitosti nabyl žalobce
příklepem ve veřejné dražbě. Dne 3. září 2007 byl vypracován geometrický plán,
kterým byl z pozemku parc. č. 2450/1 oddělen pozemek parc. č. 2450/52 a z
pozemku parc. č. 2450/8 byl oddělen pozemek parc. č. 2450/56, to vše v
katastrálním území H., obci Praha. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce předmětné pozemky vydržel. Vyšel z toho, že oddělená část pozemku je způsobilá k vydržení. Zjistil, že
žalobce nabyl pozemek parc. č. 1205/5 spolu s budovou nacházející se na tomto
pozemku dne 4. srpna 2003. Předmětné pozemky se nachází pod střechou a
předsunutou obslužnou rampou této budovy a byly užívány již právními předchůdci
žalobce, a to od 17. července 1991. Držbu právních předchůdců žalobce soud
prvního stupně proto do celkové vydržecí doby započetl. Předmětné pozemky byly
podle názoru soudu prvního stupně vždy užívány spolu s pozemkem parc. č. 1205/5
a budovou na něm se nacházející, což vyplývá z jejich situování v terénu a ze
skutečnosti, že přístup do budovy byl umístěn před předsunutou střechou. Žalobce tedy byl v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům
náleží. Skutečnost, že žalobce žádal 11. prosince 2003 žalované o odkup
předmětných pozemků, byla pro soud prvního stupně nevýznamná, neboť v této době
mu již svědčilo vlastnické právo k nim na základě vydržení. Soud prvního stupně
však připustil, že mohou být pochybnosti o dobré víře žalobce, a to v
souvislosti s tím, že byla žalobci známa výměra pozemku parc. č. 1205/5 o
velikosti 192 m2. Vyšel však z toho, že v pochybnostech – jako v řešené věci –
je třeba dobrou víru připustit. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 23 Co 144/2011-61, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem
předmětných nemovitostí, zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl na základě
provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně
posoudil. Odvolací soud na základě doplněného dokazování zjistil, že žalobce
dvakrát žádal žalovaného o odprodej předmětných pozemků a že dne 27. dubna 2004
uzavřeli smlouvu o budoucí nájemní smlouvě pro případ, že mezi účastníky
nedojde k dohodě ohledně prodeje předmětných pozemků.
Odvolací soud vzal za
prokázané, že poté, co se žalobce stal vlastníkem budovy umístěné na pozemku
parc. č. 1205/5 a tohoto pozemku, požádal žalovaného o odkup předmětných
pozemků. Musel tedy již od počátku vědět, že není jejich vlastníkem. Závěr
soudu o tom, že je bez významu později ztracená dobrá víra žalobce, je podle
odvolacího soudu nesprávný. Naopak skutečnost, že žalobce žádal o odprodej
předmětných pozemků, svědčí o tom, že v dobré víře objektivně být nemohl. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické
právo k předmětným nemovitostem vydrželi již právní předchůdci žalobce. Podle
názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně touto otázkou dostatečně
nezabýval, když své závěry vyvodil jen z žalobcem předkládané fotodokumentace. Soud prvního stupně nesprávně z toho, že právní předchůdci žalobce předmětné
nemovitosti užívali, dovodil závěr, že v době, kdy nabyl žalobce budovu,
umístěnou na pozemku parc. č. 1205/5 a tento pozemek, došlo k uplynutí vydržecí
doby. Protože předmětné pozemky nebyly předmětem exekuce na majetek P. P.,
musel být jejich vlastníkem on, a žalobci tak desetiletá vydržecí doba nemohla
uplynout. Žalobce si nemohl započíst vydržecí dobu svého právního předchůdce,
neboť ten se v mezidobí stal jejich vlastníkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je
podle jeho názoru dána na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání pak má být důvodné podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl navrhované důkazy výslechem
svědků k objasnění, jak byly předmětné pozemky užívány. Tím zatížil řízení
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí ani s
právním posouzením odvolacím soudem. Připomněl, že jeho právní předchůdci
užívali předmětné pozemky nepřetržitě od 17. července 1991, a to v souvislosti
užíváním budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 1205/5 a tohoto pozemku. Na
předmětných pozemcích se navíc nachází součást uvedené budovy, a to přístřešek
proti slunění. To lze dovodit i z konstrukčního řešení budovy. Až následně dne
11. prosince 2003 dovolatel zjistil, že přístřešek je postaven na předmětných
pozemcích, které nejsou součástí pozemku parc. č. 1205/5. Do té doby vyplývalo
z posouzení faktického stavu a plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, že
je dovolatel vlastníkem předmětných pozemků. Dovolatel si podle svého
přesvědčení mohl započíst oprávněnou držbu svých právních předchůdců. Má za to,
že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že mu začala běžet nová vydržecí
doba od 3. srpna 2003. Podle jeho názoru je nutné posuzovat vydržecí dobu
současného držitele. Pokud by byl vlastníkem předmětných pozemků stále jeho
právní předchůdce, muselo by být nejdříve určeno vlastnické právo jeho
předchůdce, což je v rozporu s požadavkem právní jistoty dovolatele, který
považoval držbu předmětných pozemků za oprávněnou. Právní předchůdce dovolatele
na něj ani nemohl předmětné pozemky samostatně převést, když se domníval, že je
převádí spolu s pozemkem parc. č. 1205 a budově na něm postavené. Pokud by byly
závěry odvolacího soudu správné, bylo by zbytečné zakotvit právní úpravu
započtení vydržecí doby. Dovolatel namítl, že odvolací soud neprovedl žádný
důkaz pro svůj závěr, že nebyl v době příklepu až do 11. prosince 2003 v dobré
víře. Má naopak za to, že v řízení vyšlo najevo, že od doby nabytí vlastnického
práva k pozemku parc. č. 1205/5 a budově na něm postavené až do 11. prosince
2003 v dobré víře byl. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. dubna 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
avšak není důvodné. Dovolatel především namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že neprovedl důkazy
navrženými výslechy svědků, kteří by objasnili, jak byly předmětné pozemky
užívány. Tento postup odvolací soud nezdůvodnil a i přesto z „takto
neprovedeného dokazování vyvozoval skutková zjištění“. Tato námitka není důvodná. Uvedená výhrada nemůže založit vadu řízení před odvolacím soudem již proto, že
pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla podstatná otázka užívání pozemků
podstatná. Pro žalobce nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu se neodvíjí od
otázky užívání pozemků. Jinými slovy řečeno, závěr o tom, že na straně žalobce
nejsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům,
nebyl založen na posouzení užívání či neužívání předmětných pozemků ať již
žalobcem nebo jeho právními předchůdci. Tato okolnost nebyla rozhodná a
případné možné absentující skutkové zjištění, jež by se mohlo podávat k
okolnostem užívání pozemků, nemělo z pohledu rozhodnutí odvolacího soudu na
ustavení právních poměrů účastníků žádný vliv. V rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „není možné
dovozovat, že by nejprve bylo nutné, aby právní předchůdce podal žalobu na
určení svého vlastnického práva k vydrženým nemovitostem a až poté provedl
převod takových nemovitostí na současného vlastníka“. Tato námitka není důvodná, neboť odvolací soud žádný závěr o nutnosti podání
určovací žaloby právním předchůdcem žalobce neučinil a na kritizovaném závěru
své rozhodnutí nezaložil. Dovolacímu soudu není v této souvislosti ostatně ani
zřejmé, jakým způsobem by se případná důvodnost této námitky měla promítnout do
poměrů souzené věci. Podstata výhrad vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem ze strany
dovolatele však spočívá v přesvědčení žalobce, že byl oprávněn si do doby své
oprávněné držby započíst i dobu držby svých právních předchůdců. Součet těchto
dob je pak dostačující pro závěr, že žalobce vlastnické právo k pozemkům
vydržel. Podle přesvědčení dovolatele není správný názor odvolacího soudu,
jestliže dovozuje, že „žalobci běžela nová vydržecí doba od 4. 8. 2003 a nemohl
si k této době započíst dobu svých předchůdců jen proto, že ke dni 4. 8. 2003
uplynula vydržecí doba právnímu předchůdci žalobce a on se stal jejich
vlastníkem“. Tato námitka se ovšem míjí se základem právní argumentace, na které je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že na
straně právních předchůdců žalobce nebyla jejich oprávněná držba dána a s tímto
určujícím závěrem dovolatel v dovolání žádným způsobem věcně nepolemizuje.
Odvolací soud pouze nad rámec své stěžejní úvahy uvedl, že i kdyby bylo možné
uvažovat o dobré víře právních předchůdců žalobce, mělo by to – vzhledem k
délce doby, po kterou pozemky užívali – za následek, že se vlastníkem pozemků
stal ke dni 17. 7. 2001 Pavel Příhoda. Tento názor je správný. Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=
njptembqg5pxg4s7gnpxg5dsl4ytamq 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise
Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný
pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek
řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce
na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj
pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy
vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování
vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho
právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný
pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o
tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy
uplynula vydržecí doba deseti let.“
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné
nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v
soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího
závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že
vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení
svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového
účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v
rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od
svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgfpwgxzrgazt
gmy22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333). Z těchto závěrů odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, když zdůraznil, že
na základě nabývacího titulu pro žalobce nedošlo k nabytí vlastnického práva k
předmětným pozemkům, nicméně tento nabývací titul by mohl založit případnou
dobrou víru žalobce, která by však nemohla vést k vydržení vlastnického práva
samotným žalobcem z toho důvodu, že neuplynula desetiletá vydržecí doba (při
nemožnosti započtení držby právních předchůdců žalobce). Jestliže by za této
situace vydržecí doba pro žalobce mohla běžet nejdříve od 4. 8.
2003, nemohlo
dojít k uplynutí deseti let, neboť již v prosinci 2003 zástupkyně žalobce
opakovaně žádala žalovaného o odkup „části pozemků nacházejících se pod
stříškou proti oslunění“, a žalobce proto od samotného počátku musel vědět, že
není vlastníkem předmětných pozemků a nemůže s nimi nakládat jako s vlastními. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel
odvolacímu soudu vytýká, že pokud ve svém rozhodnutí uvádí, že žádost o odkup
předmětných pozemků ze dne 11. prosince 2003 je žádostí v pořadí druhou,
„nebylo ani dokazováním prokázáno, kdy byla podána žádost první a tedy není
možné dovozovat, že žalobce nebyl v dobré víře již od ´samého počátku´, tedy
jinak řečeno od dne 4. 8. 2003, kdy se na základě příklepu uděleného soudním
exekutorem stal vlastníkem pozemku č. parc. 1205/5 a na něm postaveného
objektu“. Tato námitka je však pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu
bezpředmětná. Sám žalobce totiž v dovolání výslovně uvádí, že dobrou víru
pozbyl k datu 11. prosince 2003, kdy žádal o odkup sporných pozemků žalovaného. Jestliže z výše uvedeného vyplývá, že o dobré víře u žalobce lze uvažovat
nejdříve od 4. srpna 2003, je zřejmé, že časová chronologie prvních dvou
žádostí o odkup pozemků v roce 2003 je pro právní posouzení věci bezvýznamná. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo zamítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by
měl právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.