U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyň a) I. B., a b) J. K., obou zastoupených JUDr. Josefem Monsportem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, proti žalovaným 1) K. H.,
a 2) M. H., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 30, 3) J. V., a 4) R. V., oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem
Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5
C 187/2004, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. dubna 2015, č. j. 17 Co 381/2014-618, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2014,
č. j. 5 C 187/2004-542, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně a) a b) jsou
podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 2802/4 v katastrálním území H.,
obec P., přičemž výše spoluvlastnického podílu každé ze žalobkyň činí jednu
čtvrtinu. Výrokem II. soud rozhodl, že se nepřiznává žalobkyním ani žalovaným
právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. uložil žalobkyním i žalovaným
povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 64 Kč.
Soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru vyjádřeného v
rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 27. 10. 2011, č. j. 22 Cdo
1085/2010-346, kterým byl vázán.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných 3) a 4) rozsudkem
ze dne 2. dubna 2015, č. j. 17 Co 381/2014-618, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. o věci samé a ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky
navzájem potvrdil a rozhodl, že žalobkyním se nepřiznává náhrada nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 3) a 4) dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1.
2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č.
89/2012 Sb.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím
důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014). Proto nelze ke skutkovým námitkám žalovaných přihlížet.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak“, musí dovolatel současně uvést, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Nevymezení
přípustnosti je již samo o sobě důvodem k odmítnutí dovolání.
Dovolatelé nevymezili přípustnost dovolání výslovně, jen poukázali na § 237 o.
s. ř.; z obsahu dovolání se však podává, že – patrně – navrhuje, aby právní
otázka dovolacím soudem vyřešená, byla rozhodnuta jinak; uvádí totiž, že již
dovolací soud se v předchozím rozhodnutí „odchýlil od ustálené judikatury, kdy
dal zapravdu soudu i odvolacímu soudu, že ‘Smlouva z roku 1965, která není
datována atd.’ není právním titulem pro ‘vydržení‘ v dobré víře, ale zároveň
dosavadní řízení, resp. rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému rozhodnutí s
požadavkem na přezkoumání, s tím, zda titulem (byť i putativním) není
rozhodnutí o dědictví“. Z toho se dá snad dovodit blíže nerozvedený nesouhlas s
tím, že titulem pro vydržení práva může být i rozhodnutí o dědictví, na jehož
základě se dědic chopí držby v dobré víře.
K tomu je třeba poznamenat, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této
věci – rozsudek ze dne 27. 10. 2011, č. j. 22 Cdo 1085/2010-346, bylo
publikováno pod č. 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní
větou: „Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být
i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve
skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou
držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak
sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu,
že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom
jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil“. Závěr o
možnosti opřít oprávněnou držbu o dědické rozhodnutí není v soudní praxi nijak
nový (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000). Tento důvod přípustnosti tedy neobstojí. V další části dovolání se
opakuje, příp. parafrázuje judikatura dovolacího soudu, týkající se držby a
vydržení; ani zde však není zřejmé, o jaký z důvodů přípustnosti by mělo jít a
jakou právní (nikoliv snad skutkovou) otázku měl odvolací soud řešit nesprávně.
Proto dovolání nemůže být přípustné.
Lze jen dodat, že Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz
např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o
posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí
je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně zdůvodněna a nesmí
být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června
2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Dovolatelé zpochybňují úvahu odvolacího soudu o dobré víře žalobkyň tím, že
žalobkyně ji původně odvíjely od listiny (dohody z roku 1965), kterou soudy v
předchozích rozhodnutích posoudily jako listinu, která nemohla být ani domnělým
právním titulem pro oprávněnou držbu. Dovolatelé však přehlížejí, že žalobkyně
opíraly svou dobrou víru také o rozhodnutí, kterým bylo vypořádáno dědictví po
jejich otci a odvolací soud i soud prvního stupně v souladu se závazným právním
názorem Nejvyššího soudu se zabývaly otázkou, zda žalobkyně nemohly vydržet
vlastnické právo k podílu na předmětném pozemku na základě tohoto titulu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byly oprávněnými držitelkami
předmětného pozemku po zákonem stanovenou dobu, přičemž jejich držba se
vztahovala k domnělému právnímu důvodu (titulu), kterým bylo dědické rozhodnutí
po jejich otci. Vlastnictví (resp. spoluvlastnictví) k předmětnému pozemku
nabyly vydržením. Dobrou víru žalobkyň soud hodnotil z objektivního hlediska;
přihlížel v souladu s ustálenou judikaturou k rozloze drženého pozemku, k tomu,
že byl zaplocený spolu s pozemky žalobkyň i k tomu, že se žalovaní nechovali
vůči žalobkyním jako vlastníci sporného pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Právní závěry odvolacího
soudu jsou řádně odůvodněné, nelze je považovat za nepřiměřené a jsou v souladu
s judikaturou dovolacího soudu; není tu nic, co by zakládalo přípustnost
dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu