22 Cdo 579/2025-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce S. P., , zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému V. B., zastoupenému Mgr. Kateřinou Menclovou, advokátkou se sídlem v Praze, U Prašné brány 1079/3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 28 C 26/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 26 Co 100/2024-288, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval výkladem pojmu osoba blízká ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. I. Dosavadní průběh řízení
2. V projednávané věci se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem je spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na stavbě č. p. XY, která stojí na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY. Žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl na této stavbě na základě darovací smlouvy ze dne 25. 11. 2019 uzavřené s A. V. (dále rovněž jako „dárkyně“). V té době byl i žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na uvedené stavbě. Jelikož podle žalobce nebyli v době darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti žalovaný a dárkyně osobami blízkými, svědčilo žalobci předkupní právo zakotvené v § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, (dále jen „o. z.“). Protože žalovaný nenabídl žalobci jako předkupníkovi předmět darování ke koupi, a porušil tak jeho předkupní právo, domáhá se žalobce nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít příslušnou kupní smlouvu.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 28 C 26/2022-248, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu blíže specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na stavbě č. p. XY, která
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl o velkosti id. ? na stavbě č. p. XY na základě darovací smlouvy uzavřené dne 25. 11. 2019 s A. V. Uvedl, že žalovaný a dárkyně byli v té době osobami blízkými ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., a proto žalobci (jakožto spoluvlastníku stavby) předkupní právo zakotvené v § 1124 o. z. nesvědčilo.
5. Podle soudu prvního stupně je nutné hodnotit vztah žalovaného a dárkyně v rozhodné době jako vztah obdobný poměru rodinnému, přičemž újmu, kterou by utrpěla jedna z těchto osob, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Soud prvního stupně zohlednil, že A. V. darovala nemovitost žalovanému, aniž by současně byl založen právní titul svědčící dárkyni k užívání nemovitosti. Dárkyně tedy měla plnou důvěru v žalovaného, že jí umožní (a také umožnil) nadále v nemovitosti bydlet.
6. Žalovaný rovněž v době předcházející darování koupil spoluvlastnický podíl na nemovitostech sousedících s touto stavbou, aby byla zajištěna možnost bydlení dárkyně v nemovitosti, a to s ohledem na přístup k této nemovitosti z veřejné cesty. To vše za situace, kdy vztahy mezi spoluvlastníky nemovitostí nebyly dobré a bylo možné očekávat soudní spory. Takové jednání žalovaného vypovídá o osobní blízkosti žalovaného a dárkyně.
7. Blízký vztah žalovaného a dárkyně vyplynul podle soudu prvního stupně i z výpovědí jednotlivých svědků.
8. Soud prvního stupně dovodil, že v době uzavření darovací smlouvy byl mezi žalovaným a dárkyní pevný přátelský vztah, objektivně projevovaný dlouholetými vzájemnými kontakty na osobní rovině i prostřednictvím elektronické komunikace, psychickou a materiální pomocí žalovaného dárkyni po smrti jejího manžela i aktivitou žalovaného směřující k zajištění bydlení dárkyně.
9. Na základě uvedeného vyložil, že žalovaného a dárkyni je nutné považovat v době uzavření darovací smlouvy za osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Z tohoto důvodu žalobci zákonné předkupní právo zakotvené v § 1124 odst. 1 větě první o. z. nesvědčilo. Proto žalobu na nahrazení projevu vůle uzavřít příslušnou kupní smlouvu zamítl.
10. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 26 Co 100/2024-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
11. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. II. Dovolání žalobce
12. Proti rozsudku podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v době darování spoluvlastnického podílu na stavbě byli žalovaný a dárkyně osobami blízkými ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Proto má za to, že žalobci svědčilo zákonné předkupní právo zakotvené v § 1124 o. z.
13. Předně namítá, že dárkyně a žalovaný nebyli v době darování spoluvlastnického podílu v poměru rodinném ani v poměru obdobném poměru rodinnému. Podle žalobce bylo prokázáno, že vztah dárkyně a žalovaného nelze hodnotit jako vztah družky a druha, ani nebyly prokázány skutečnosti svědčící o obdobném vztahu. Rovněž se tyto osoby nenacházely ve vztahu faktického trvalého soužití. Má za to, že za vztah obdobný poměru rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský, vztah manžela k dítěti druhého manžela, jakož i vztah druha a družky. Zároveň musí platit, že újmu, kterou utrpí jedna osoba, musí ta druhá pociťovat jako újmu vlastní (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 808/2012).
14. Podle žalovaného nelze hodnotit postavení žalovaného a dárkyně jako osob blízkých na základě darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 2/2021).
15. Namítá také, že žalovaný uvedenými transakcemi (koupě spoluvlastnického podílu na sousedních pozemcích a darování spoluvlastnického podílu na stavbě) získal za „poměrně nízkou částku“ majetek ve vysoké hodnotě. Jelikož dárkyni nesvědčí žádný právní titul k užívání nemovitosti, může se žalovaný kdykoliv domáhat vyklizení.
16. Má také za to, že soud nijak nezkoumal vzájemnost vztahu žalovaného a dárkyně, tedy zda by i dárkyně pociťovala případnou újmu způsobenou žalovanému jako újmu vlastní.
17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
21. V posuzované věci soudy nižších stupňů uzavřely, že v době uzavření darovací smlouvy, kdy mělo dospět tvrzené předkupní právo žalobce ve smyslu § 2143 o. z., byli žalovaný a dárkyně osobami blízkými ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., a proto žalobci jako spoluvlastníku stavby předkupní právo ve smyslu § 1124 o. z. nesvědčilo.
22. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na řešení právní otázky, zda lze považovat k rozhodnému dni žalovaného a dárkyni za osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z.
23. Podle § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 (jelikož v té době dospělo žalobcem tvrzené předkupní právo), převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
24. Podle § 1124 odst. 2 o. z. odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu.
25. Podle § 22 odst. 1 o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.
26. Pro rozhodnutí v této věci je tak podstatný výklad § 22 odst. 1 o. z. ve vztahu k vymezení jiné osoby blízké než těch, které jsou v tomto ustanovení výslovně uvedeny. Vzhledem k tomu, že text § 22 odst. 1 věty první o. z. je v podstatě shodný jako text § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“) je i nadále použitelná ustálené rozhodovací praxe přijatá v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 234/2024; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
27. V rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2789/2008, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 116 věty za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
28. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že dovolací soud zpochybní úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde mezi určitými osobami o vztah osob blízkých, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti nebo nebude-li tato úvaha řádně odůvodněna (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 234/2024).
29. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), vyložil, že „v případě, kdy mezi dotčenými osobami není dán vztah rodinný, se jedná o osoby blízké jen tehdy, existuje-li mezi nimi vztah citový, a to tak silný, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V tomto směru je proto třeba trvat na tom, že v každém individuálním případě je namístě bedlivě zkoumat, zda se o takový vztah skutečně jedná, či nikoliv (viz např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1199). Existenci takového vztahu pak musí svědek řádně vysvětlit a přesvědčivě odůvodnit. Přitom se ‚vyžaduje vyšší intenzita tohoto vztahu, než jen obvyklá mezilidská soudržnost,‘ a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat (MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, str. 303, 304). Na straně druhé je však obecně známou pravdou, že přátelství může v některých případech představovat stejně pevné, anebo dokonce i silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů. V této souvislosti lze připomenout i známé rčení, podle kterého si nikdo nevybírá vlastní rodinu, nýbrž právě své přátele.
30. Intenzita přátelského vztahu přitom může být dána celou řadou aspektů: podobností názorů a zastávaných hodnot, délkou jeho trvání, společnými zážitky, koníčky, zájmy a dalšími přáteli, profesní provázaností, bydlením v sousedství, vzájemným kamarádstvím dětí, společně tráveným časem apod. Okolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedná o blízký vztah, jak chybně dovodil okresní soud. Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají. Z reálného života (a koneckonců třeba i z krásné literatury) jsou ostatně dobře známy velmi pevné přátelské vztahy (‚přátelství na celý život‘), byť se dané osoby z rozličných důvodů třeba i řadu let či desetiletí neviděly. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.“
31. Nejvyšší soud poznamenává, že shora uvedené závěry přijal Ústavní soud při posuzování práva svědka odepřít výpověď, pokud by mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání osobám uvedeným v § 100 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2006. Jelikož toto ustanovení je v souvislosti s vymezením pojmu osoba blízká obdobné jako § 22 odst. 1 o. z., lze z těchto závěrů Ústavního soudu vycházet i v poměrech projednávané věci (ostatně Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí odkazuje rovněž na vymezení osoby blízké v § 22 odst. 1 o. z. i na literaturu vztahující se k výkladu § 22 odst. 1 o. z.).
32. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že na základě intenzivního přátelského vztahu (a za splnění dalších podmínek) lze považovat osoby zúčastněné na tomto vztahu za osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. K těmto závěrům se přihlásila rovněž odborná literatura - srovnej PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2.
33. Odlišný doktrinární závěr (srovnej MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, str. 303), podle kterého „přátelství, byť mezi nejlepšími přáteli, není vztah obdobný vztahu rodinnému, a nezakládá tedy vztah osob blízkých“, byl překonán označeným nálezem Ústavního soudu.
34. V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud, to i s ohledem na citované judikaturní závěry Ústavního soudu (na které odkázal v napadeném rozhodnutí i odvolací soud), za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaného a dárkyni bylo možné v době uzavření darovací smlouvy považovat za osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil.
35. Je nezbytné především přihlédnout ke skutečnosti, že A. V. darovala spoluvlastnický podíl na nemovitosti žalovanému, aniž by současně byl založen právní titul opravňující dárkyni i nadále k užívání této nemovitosti. Dárkyně, která chce i nadále darovanou nemovitost užívat, tedy měla plnou důvěru v žalovaného, že jí umožní v nemovitosti bydlet. Tohoto svého slibu žalovaný dostál a dárkyně i nadále užívala (a užívá) tuto nemovitost k bydlení. Žalovaný rovněž řešil v době předcházející darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti situaci vztahující se k okolním pozemkům, které jsou důležité pro užívání nemovitosti, ve které dárkyně uspokojuje svoji bytovou potřebu. Žalovaný proto koupil spoluvlastnický podíl na těchto sousedících nemovitostech, aby byla i nadále zajištěna možnost dárkyně užívat stavbu k bydlení. To vše za situace, ve které vztahy mezi spoluvlastníky nebyly dobré a hrozily soudní spory plynoucí ze spoluvlastnického vztahu. Takové jednání žalovaného vypovídá o osobní blízkosti žalovaného a dárkyně.
36. Z výpovědí jednotlivých svědků se rovněž podávají skutečnosti opodstatňující uzavřít, že mezi žalovaným a dárkyní byl dlouhodobý intenzivní přátelský vztah obdobný vztahu blízkých příbuzných. Tento vztah se projevoval objektivně dlouholetými vzájemnými kontakty na osobní rovině i prostřednictvím elektronické komunikace, psychickou a materiální pomocí žalovaného dárkyni po smrti jejího manžela i aktivitou žalovaného směřující k zajištění bydlení dárkyně.
37. Důvodná není námitka žalovaného, že odvolací soud žádným způsobem nezkoumal, zda by i dárkyně pociťovala újmu, kterou by utrpěl žalovaný, jako újmu vlastní. Odvolací soud se totiž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který mimo jiné charakterizoval vztah žalovaného a A. V. jako „vzájemně blízký“. Z uvedeného se podává, že soudy nižších stupňů se zabývaly rovněž tím, zda by A. V pociťovala újmu, kterou by utrpěl žalovaný, jako újmu vlastní.
38. Pro projednávanou věc není přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 ICdo 2/2021, na který v dovolání odkazuje žalovaný. V posuzované věci totiž není řešena otázka, zda lze považovat dvě osoby za osoby navzájem blízké, mají-li stejnou osobu blízkou (jako tomu bylo ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 ICdo 2/2021). IV. Závěr a náklady řízení
39. Pokud na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že žalovaného a dárkyni bylo nutno považovat v době darování spoluvlastnického podílu na nemovitosti za osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Proto není dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné.
40. Nejvyšší soud tak dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
41. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu