ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. P. a b) J. P., zastoupených JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 388, proti žalovanému označenému jako Česká republika – Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951, identifikační číslo osoby 70890005, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 60/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-175, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-175, jímž jím byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017 č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 12/2017-175, se ve výroku I., pokud jím byly potvrzeny výroky III. – V. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, ve výrocích III. – VI., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Mělníku soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, určil, že vodní dílo – hráz přehrazující vodní tok na pozemcích v katastrálním území L., je součástí těchto pozemků a je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), určil, že vodní dílo – hráz přehrazující vodní tok na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemku a je ve spoluvlastnictví (společném jmění manželů) žalobců (výrok II.), určil, že vodní dílo – jalový přeliv na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemku a je ve vlastnictví žalobkyně (výrok III.), určil že vodní dílo – rybniční výpusť na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemku a je ve spoluvlastnictví (společném jmění manželů) žalobců (výrok IV.), že vodní dílo – jalový přeliv na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemků a je ve spoluvlastnictví (společném jmění manželů) žalobců (výrok V.).
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že na pozemcích parc. v k. ú. a obci L., které jsou ve společném jmění žalobců, a na pozemcích parc., téhož k. ú. a obce, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, bylo v 60. letech minulého století zbudováno vodní dílo označované jako nádrž L. Vodní dílo sestává z hráze na pozemcích parc., z jalového přelivu na pozemcích parc. a z rybniční výpusti na pozemku parc. V katastru nemovitostí je na LV zapsána jako vlastnice stavby – vodního díla (způsob využití hráz přehrazující vodní tok nebo údolí) na pozemcích parc. Česká republika – Povodí Labe, státní podnik. Dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví hráze, jalového přelivu a rybniční výpusti jako součástí specifikovaných jim náležejících pozemků.
Soud prvního stupně z technické zprávy z října 1960 a projektové dokumentace zjistil, že hráz vznikla navršením a zhutněním zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ním ležící, když za účelem optimálního navázání zeminy s terénem byl v místě odstraněn drn a ornice do hloubky 30 cm, čímž došlo k prolnutí hmoty hráze a pozemků pod ní ležících, a nelze tak určit prostorovou hranici mezi koncem pozemku a počátkem hráze. Hráz tak není samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, ale je součástí pozemků, na kterých je umístěna.
Ohledně výpusti vodní nádrže a jalového přelivu bylo zjištěno, že jde o stavební objekty, jejichž odstraněním by došlo nejen k fyzickému a funkčnímu znehodnocení těchto stavebních prvků, ale i samotných pozemků, na kterých objekty stojí. Pozbyly by tak funkci spočívající v zajištění existence vodního díla L., zadržujícího vodu zejména na sousedním pozemku parc. evidovaném jako vodní plocha. Dispozice s těmito objekty bez současné dispozice s pozemky, na kterých se nacházejí, by postrádaly jakýkoliv hospodářský význam.
Soud prvního stupně – podle odvolacího soudu správně - pak posuzoval, zda předmětné stavby jsou součásti věci (pozemku) nebo samostatné věci s odkazem na § 3068 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), podle § 118, 119, 120 a 121 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Hráz není samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, ale je součástí pozemků, na kterých je umístěna. To platí také o rybniční výpusti a jalovém přelivu. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tvrzení žalované, že vodní dílo L.
bylo realizováno již v roce 1963, je třeba vycházet z § 23 a § 26 zákona č. 141/1951 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 3. 1964 („obč. zák. 1950“). Tato ustanovení však spočívají na stejných principech jako občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro hodnocení stavby z hlediska občanskoprávního není významné, jak ji hodnotí předpisy práva správního, zejména zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon (dále jen „vodní zákon“), a jeho prováděcí předpisy.
To platí také o ustanovení § 59a vodního zákona o povinnosti vlastníka pozemku strpět vodní dílo, vybudované na pozemku před 1. 1. 2002.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvádí, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva – posouzení povahy sporných objektů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na otázce, kterou dovolací soud dosud neřešil, a tou je vliv § 59a vodního zákona č. 254/2001 Sb. na posouzení povahy hráze rybníka a technických zařízení.
Dovolatel tvrdí, že sporné objekty jsou samostatnými nemovitými věcmi; odkazuje na § 118 a § 119 obč. zák. a na komentář k občanskému zákoníku (Občanský zákoník. Komentář, Praha, C. H. Beck, 2006 s. 453). Objekty jsou prostorově vymezitelné, jak je zaměřil v předloženém geometrickém plánu Ing. Homoláč, a ovladatelné. Otázka, zda je vodní dílo samostatnou stavbou, je značně odborně náročná a pro hodnocení je potřebný znalecký posudek. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, který uvedl, že „odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, který ovšem ze žádného odborného podkladu nevycházel, ani případně nezdůvodnil, proč takové znalecké verifikace v tomto případě nebylo potřeba… pokud soud prvního stupně právní úvahu o tom, zda předmětné výpustné zařízení je samostatnou věcí či nikoliv (bez dalšího) vytěsnil již shora vyloženou právní argumentací, že výpustné zařízení je nezbytné pro funkčnost rybníka, a proto (vždy) představuje součást rybničního pozemku ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. – neměl soud prvního stupně ani odvolací soud dostatečná skutková zjištění, dostatečné odborné podklady, z nichž by bylo lze činit příslušná skutková zjištění a posléze je podrobit právně kvalifikovanému posouzení.“ Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, že civilistická interpretační praxe již postřehla, že mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně odůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy, tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět právních vztahů nebo jen určitým způsobem zpracovaný pozemek. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01, že „posouzení pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením“. Posouzení odvolacího soudu v dané věci je podle žalované nedostatečné, v takto složité věci nelze provést stavební posouzení “od stolu“ a vycházet z 50 let staré dokumentace. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, uvedl, jak se musí obecný soud argumentačně vypořádat s judikaturou a právní vědou. Pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem.
Pro věc je podle dovolatele významná aplikace § 59a vodního zákona, která upravuje vztah vlastníků vodních děl vybudovaných na cizích pozemcích. Odvolací soud však řešil otázku jen ve smyslu již zastaralé judikatury a s novou úpravou se vůbec nevyrovnal; tuto úvahu dovolání dále rozvádí.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci uvedli, že dovolání nepředkládá otázky, které by činilo rozhodnutí odvolacího soudu zásadním rozhodnutím. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl důkaz znaleckým posudkem. Vyšel ze shodných tvrzení účastníků o stavebně technickém provedení vodního díla a z technické zprávy a projektové dokumentace. Žalovaný ani před soudem prvního stupně netvrdil, že pod hrází a jejími součástmi se nachází pevný základ. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01 tak není přiléhavý. Vztah vodního zákona jako normy veřejného práva a pojmu věci v občanskoprávním smyslu byla již dovolacím soudem řešen v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. K argumentaci ustanovením § 59a vodního zákona žalobci uvádí, že jsou zčásti vlastníky vodního díla, a jinak žalovanému nebrání, aby užíval vodní dílo jemu náležející. Žalobci mají za to, že v daném případě je namístě přiměřeně použít ustanovení o podílovém spoluvlastnictví, a jsou připraveni podat žalobu na jeho vypořádání, neboť mají o podíl žalovaného zájem. K námitce vydržení žalobci uvádějí, že jejím předmětem může být jen věc v právním smyslu (odkaz na judikaturu). Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
K vyjádření žalobců podal – po uplynutí lhůty k podání dovolání – žalovaný repliku, ve které přinesl zcela novou právní argumentaci včetně odkazů na judikaturu; k tomu však, pokud jde o rozšíření vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu, nebylo možno přihlížet (viz § 242 odst. 4 o. s. ř.); k této argumentaci však bylo přihlédnuto při posuzování oprávněnosti námitek žalobců proti dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je – s výjimkou části, ve které odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně pod body I. a II., přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné.
Odvolací soud při posouzení, zda výpusť a jalový přeliv tvoří věci samostatné – stavby ve smyslu občanského zákoníku (§ 121 odst. 2 obč. zák.), pominul judikaturu dovolacího soudu, resp. ji nesprávně vyložil.
Problém je v tom, zda jednotlivé objekty, tvořící rybník, jsou v dané věci součástí pozemku, a tím i vlastnictvím vlastníka pozemků, nebo samostatnými věcmi, a vlastnické právo k nim je třeba posuzovat nezávisle na vlastnictví pozemků.
V době platnosti občanských zákoníků č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb., kdy se neuplatňovala zásada, že stavby jsou součástí pozemku (superficies solo cedit) a zejména před rokem 1990, kdy vlastnická práva fyzických osob nebyla vždy respektována, byla zřízena řada vodních děl či jejich stavebních prvků, aniž by jejich zřizovatel měl vlastnické právo k pozemkům, na kterých stály; k podobnému stavu však docházelo i později na základě výsledků restitučního řízení i v procesu privatizace. Důsledkem byla situace, kdy věci, které podle § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství) tvoří rybník, tedy hráz, nádrž a další technická zařízení, byly ve vlastnictví různých osob. S tímto problémem se musela judikatura vyrovnat. Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že hráz rybníka může být stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, a uvedl: „O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr bez posouzení konkrétní situace. Při posuzování je třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Na uvedené rozhodnutí navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009. Toto rozhodnutí řeší užívání a hospodaření s rybníkem včetně výkonu rybářského práva v případě, že každá z uvedených věcí, tvořících rybník, patřila někomu jinému, a konstatuje: „Jestliže věci tvořící podle § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví“. Rozsudek poukazuje na právní názor ohledně hráze rybníka a dalších technických zařízení, vyslovený ve věci sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a dodává: „Odlišení toho, kde končí vlastnictví jedné osoby a začíná vlastnictví jiného, je důležité nejen pro to, aby vlastnické vztahy byly jasné a přehledné, ale i proto, že nelze-li takové rozlišení vůbec provést, je zřejmé, že jde z hlediska občanského práva o jedinou věc, která může být předmětem právních vztahů jen jako celek. V takovém případě to, co je stavbou z hlediska veřejného práva, je z pohledu práva občanského jen součástí pozemku“. Další úpravu vztahů v této souvislosti vznikajících přináší § 59a vodního zákona.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud klade při posuzování toho, zda hráz a technická zařízení sloužící rybníku jsou samostatnými stavbami – předměty občanskoprávních vztahů – důraz především na stavební provedení těchto objektů, nikoliv na to, zda by oddělením stavby od pozemku byla stavba či pozemek znehodnoceny. Toto hledisko odpovídá i úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., i občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§ 120 odst. 1 obč. zák.). Stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák. – podobně viz § 24 a násl. obč. zák. 1950).
Druhý odstavec § 120 obč. zák. stanoví výjimku z pravidla uvedeného v § 120 odst. 1 obč. zák. Stavby posuzované podle uvedených občanských zákoníků tedy nejsou součástí pozemků na základě výslovného pravidla upraveného v § 120 odst. 2, jakož i v § 119 obč. zák. (stavby spojené se zemí pevným základem jsou nemovité věci, tudíž jsou samostatným předmětem právních vztahů), bez ohledu na to, že k pozemku podle jeho povahy náleží a nemohou být odděleny, aniž by se tím pozemek znehodnotil. Pozemek zastavěný rodinným domem v dobrém stavu bude jistě znehodnocen jeho odstraněním, a přece podle dřívější úpravy šlo o dvě samostatné věci. Proto kritérium „funkčního znehodnocení“ pozemku či stavby jejím odstraněním není při posuzování stavby pořízené v době účinnosti občanských zákoníků č. 40/1964 Sb. a č. 141/1964 jako samostatné věci zpravidla použitelné.
Jen zdánlivě je s uvedeným v rozporu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, o kterém se odvolací soud též zmínil, a který byl v informačním systému ASPI publikován s právní větou: „Je-li vodní dílo spjato s pozemky, na nichž stojí, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků, pak není samostatnou věcí“. Tato právní věta je však vzata z odůvodnění rozsudků okresního i krajského soudu; Nejvyšší soud konstatoval, že z tohoto hlediska soudy vyšly, aniž by je sám jako zásadní (rozhodující) kritérium výslovně převzal.
Ostatně není správná úvaha, že dispozice s uvedenými předměty tvořícími rybník není hospodářsky účelná; jejich vlastníka totiž nelze zcela vyloučit z výkonu práv k rybníku (k tomu viz Rc 65/2009).
Protože odvolací soud vyšel při posouzení povahy jalového přelivu a rybniční výpusti z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o hráz rybníka, vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; proto v této části bylo dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Dovolatel dále opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, příp. Ústavního soudu, neboť k povaze sporných věcí nenechal provést znalecký posudek nebo odborné vyjádření znalce. K tomu je třeba uvést, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací; tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je věcí účastníků řízení. „Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou… Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet, a nedává soudci prostor k uvážení“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15).
Žalovaný před soudem prvního stupně důkaz znaleckým posudkem sám nenavrhoval, přičemž soud prvního stupně při jednání 7. 12. 2016 účastníky řádně poučil podle § 118b odst. 1 o. s. ř. o jejich povinnosti uvést rozhodná tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání do konce jednání. Důkaz znaleckým posudkem však žalovaný navrhl teprve až v odvolání; k takovému důkaznímu návrhu nebylo možno přihlížet.
Argumentace dovolatele ustanovením § 59a vodního zákona č. 254/2001 Sb. nemůže založit přípustnost dovolání. Podle tohoto ustanovení platí: „Vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002“. V posuzované věci však nejde o spor o odstranění či strpění vodního díla, ale o existenci a vlastnictví (údajně) samostatných staveb, a tak se dovolací soud nemohl touto otázkou zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně nejprve vyjasní, kdo je v této věci žalovaným, zda státní podnik, stát, či oba tyto subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu