22 Cdo 603/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L.
H., zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká
92, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se
sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 229/2013, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č.
j. 17 Co 392/2013-50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 17 Co
392/2013-50, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. listopadu 2013,
č. j. 7 C 229/2013-42, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18.
listopadu 2013, č. j. 7 C 229/2013-42, žalobkyni nepřiznal osvobození od
soudních poplatků.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně pobírá měsíční příjem ve
výši 30.343,- Kč a je vlastnicí nemovitosti, jejíž odhadní cena činí
3.500.000,- Kč. Žalobkyně má několik závazků – měsíčně platí náklady na bydlení
ve výši 3.000,- Kč, dále dluhy z půjček u obchodní společnosti Home Credit a.
s. ve výši 217.000,- Kč, u společnosti CETELEM ČR, a. s. ve výši 82.000,- Kč,
PROFI CREDIT, a. s. ve výši 57.000,- Kč, u společnosti COFIDIS, s. r. o. ve
výši 70.000,- Kč, dále dva dluhy u České spořitelny, a. s. dohromady ve výši
440.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně není dán důvod k osvobození
od soudního poplatku vzhledem ke skutečnosti, že je zaměstnána a vzhledem k
výši jejího měsíčního příjmu. Pokud jde o dluhy, soud prvního stupně k nim
nepřihlédl z toho důvodu, že vznik dluhů zapříčinila sama žalobkyně svým
nezodpovědným jednáním. Dospěl k závěru, že žalobkyně není sociálně slabou
osobou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením
ze dne 10. prosince 2013, č. j. 17 Co 392/2013-50, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dodal, že po
skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů lze očekávat, že
žalobkyně získá finanční prostředky, které mnohonásobně převýší výši soudního
poplatku. Pokud jde o dluhy žalobkyně, odvolací soud konstatoval, že bylo na
vůli žalobkyně, že se k nim zavázala. Nelze také přehlédnout, že některé z
dluhů rozšířily společné jmění manželů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytkla soudům, že se nevypořádaly s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, podle které nesmí být objektivní nedostatek finančních
prostředků překážkou pro přístup k soudu a nesmí znemožňovat uplatňování nebo
bránění práva u soudu. Poukázala na to, že její měsíční výdaje včetně splátek
několika úvěrů činí 34.470,- Kč, a převyšují tak její příjmy. Soudy vycházely z
jejího průměrného měsíčního výdělku v období bezprostředně předcházejícím,
nikoliv z období dřívějších. Soudní poplatek ve výši 22.000,-Kč nemůže
zaplatit, neboť touto částkou jednorázově nedisponuje. Odvolací soud podle
jejího názoru pochybil, pokud při rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku
nezohlednil možné další náklady v řízení, zejména náklady na pořízení
znaleckých posudků. Dovolatelka sice nezpochybnila judikaturu dovolacího soudu,
podle které se při osvobození od soudního poplatku přihlíží i ostatnímu majetku
včetně nemovitého majetku, je však toho názoru, že takto nelze přihlížet k
nemovitým věcem, které slouží k uspokojení potřeby bydlení účastníka řízení,
který o osvobození od soudního poplatku žádá. Uvedla navíc, že nemovitost, ve
které bydlí, je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů a není
tak jisté, jaký bude výsledek řízení. Soudy podle jejího názoru nezohlednily
důvody její tíživé osobní a majetkové situace, zejména skutečnost, že je
rozvedená, vyživuje svého syna bez pomoci jeho otce a také to, že dluhy vznikly
díky bývalému manželovi. Dovolatelka uzavřela, že i když podle názoru soudů
není osobou sociálně slabou, nevylučuje to možnost přiznat jí osvobození od
soudního poplatku. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10.
prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s.
ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolatelka namítá, že přípustnost dovolání je založena pro posouzení
„zásadní otázky, zda lze při rozhodování o osvobození od soudního poplatku brát
v úvahu možnost nabytí finančních prostředků žalobkyně v budoucnu na základě
rozhodnutí, které má být učiněno v řízení, v němž byla povinnost zaplacení
soudního poplatku žalobkyni uložena“, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu je
v rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 29
Cdo 1301/2013.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí.
Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků
účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou
majetkovou situaci; takový postup odpovídá i zásadě rovnosti účastníků, jež
vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je
ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na
jiné jím uplatňované nároky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013,
uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozhodnutí – usnesení ze dne 17.
července 2013, sp. zn. 29 Cdo1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu
(srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku
nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat
nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském
soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od
soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k
povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere
v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k
výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k
jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro
jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných
plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech
okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do
závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen
zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů
spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho
poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od
soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro
některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem
své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se
nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. Vychází se tedy
zde, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové
liberace, z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou
poplatkovou povinnost (poplatkové povinnosti) v řízení. Při posuzování těchto
majetkových poměrů je přitom nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a
přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které
spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů
osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2013, sp.
zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp.
zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že při posuzování
splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků zohlednil možné finanční
prostředky, které dovolatelka získá na základě rozhodnutí soudu o vypořádání
společného jmění manželů a které „mnohonásobně převýší soudní poplatek z podané
žaloby“.
Tuto skutečnost – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
– odvolací soud skutečně vzal na zřetel, nicméně dovolacímu soudu není zřejmé,
jaký konkrétní dopad má mít do poměrů souzené věci. Je zřejmé, že uvažovaný
závěr odvolacího soudu se z povahy věci pojí až se situací, která může nastat
nejprve po právní moci rozhodnutí, jímž bude vypořádáno společné jmění
účastníků, ačkoliv povinnost k zaplacení soudního poplatku ze žaloby o
vypořádání společného jmění manželů stíhá k okamžiku podání žaloby.
Nicméně z rozhodnutí nalézacích soudů je zřejmé, že k nemovitému
majetku ve společném jmění manželů přihlédly při posouzení celkových
majetkových poměrů, aniž by však blíže rozvedly, jakým způsobem se tento
majetek promítá do faktické možnosti žalobkyně finanční prostředky si opatřit a
soudní poplatek ze žaloby zaplatit. Obvykle je úvaha o existenci nemovitého
majetku vázána na okolnost či předpoklad, že prostřednictvím takového majetku
má účastník objektivní možnost si potřebné finanční prostředky opatřit a soudní
poplatek zaplatit. Byl-li odvolací soud veden touto úvahou, aniž by ji však v
odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřil, nelze jí přisvědčit.
Nejvyšší správní soud v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 24.
srpna 2010, č. j. 1 As 23/2009-95, uveřejněném na internetových stránkách
Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz) formuloval závěr, že při úvaze o
splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků vychází soud nejen z
finanční hotovosti, jíž žadatel disponuje, ale bere v úvahu i jeho celkové
majetkové poměry včetně vlastnictví nemovitostí; to však samo o sobě není
překážkou osvobození od soudních poplatků.
Tento závěr byl vyjádřením názoru rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu na posouzení otázky, jaký význam má pro splnění (či nesplnění)
předpokladů pro osvobození od soudních poplatků existence majetkových hodnot
žadatele, včetně nemovitostí. Nejvyšší správní soud dospěl v této souvislosti k
závěru, podle kterého obecně lze uzavřít, že nemá-li účastník řízení dostatečné
prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně
vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však
samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit
soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou
být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu ovšem může být jen u
osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem
jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či
rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil
nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Zpeněžení i zadlužení konkrétní
nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku
neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným. K těmto závěrům se následně přihlásil
Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 9. září 2010, č. j. 1 As
23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu
(www.nssoud.cz) i Nejvyšší soud České republiky (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo
1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo
2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že jeho úvaha o
nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků byla – vedle příjmu
dovolatelky z pracovního poměru – založena právě na existenci jejího nemovitého
majetku, který je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Jestliže z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že samotná existence nemovitého
majetku (nadto ve společném jmění manželů) je překážkou pro osvobození
žalobkyně od soudních poplatků, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na
nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Za této situace bylo nutno dále poměřovat závěry nalézacích soudů o
nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků jejich další úvahou
založenou na výši příjmů žalobkyně z pracovního poměru a výší jejich závazků. Z
jejich rozhodnutí je zřejmé, že nebraly na zřetel existenci závazků, neboť se
jednalo o závazky, jejichž existence si musela být žalobkyně při vědoma, a k
závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků dospěly na
základě výše příjmů z pracovního poměru.
Ve vztahu k závazkům soudy obou stupňů uzavřely, že k jejich existenci
nelze relevantně přihlédnout, protože tyto závazky sjednala žalobkyně
dobrovolně, musela si být vědoma jejich existence a povinnosti dostát jejich
splnění, takže povinnost k jejich úhradě je důsledkem lehkomyslného přístupu
žalobkyně, což musí jít k její tíži.
S takto kategoricky formulovaným závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Jeho akceptace by v zásadě znamenala, že dobrovolné převzetí závazků
účastníkem řízení (bez ohledu na důvod vzniku závazků) by bylo okolností, která
by nikdy nemohla být zohledněna při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od
soudních poplatků. Vyplývá-li z výše citované ustálené judikatury, že soud
rozhodující o žádosti o osvobození od soudních poplatků musí přihlížet k
celkovým majetkovým poměrům, tj. k existujícím pasivům, nelze bez dalšího
jejich existenci brát jako okolnost jdoucí k tíži žadatele o osvobození od
soudních poplatků.
Žalobkyně již v potvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech
uváděla, že část závazků vznikla z důvodu potřeby uhradit náklady na dům,
zajištění rodiny a z důvodu pomoci synovi, jenž je na žalobkyni finanční
závislý, žalobkyně vůči němu plní sama vyživovací povinnost a syn s ní žije ve
společné domácnosti, a povaha takových závazků v řízení dosud nebyla nijak
zpochybněna. Závazky takové povahy lze jen obtížně bez dalšího paušálně označit
jako závazky, jejichž existence byla založena lehkomyslným a nezodpovědným
přístupem žalobkyně, jestliže jejich prostřednictvím mají být kryty základní
potřeby rodiny žalobkyně a údržba nemovitého majetku. Tuto argumentaci ostatně
uplatňuje žalobkyně opětovně i v podaném dovolání a podle názoru dovolacího
soudu nelze existenci takových závazků bez dalšího vyložit jako okolnost, která
je na překážku úvaze o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.
Nadto se z dovolání podává i tvrzení žalobkyně, že celková výše jejich
měsíčních výdajů vztahujících se k úhradě dluhů a nezbytných životních nákladů
činí 34 570,- Kč při příjmu dosahovaném ve výši cca 30 000,- Kč a při existenci
soudního poplatku ve výši 22 000,- Kč, což vede k neschopnosti všechny měsíční
povinnosti hradit, a dovolatelka se tak ocitá v úpadku. Žalobkyně navíc v
dovolání dále namítá, že aktuální výše výdělku činí toliko 26 000 – 28 000,-
Kč. I kdyby však dovolací soud uvažoval o tom, že by žádný ze závazků žalobkyně
nezohlednil, a vyšel by tak z posouzení pro dovolatelku nejméně příznivého, i
tak je zřejmé, že při výši soudního poplatku 22 000,- Kč a příjmu žalobkyně do
30 000,- Kč, povinnosti nést náklady spojené s bydlením a úhradou všech
životních potřeb sebe i svého syna by jen stěží byla schopna jednorázově soudní
poplatek zaplatit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s.
ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g
odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda
senátu