22 Cdo 615/2024-165
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. L., zastoupeného JUDr. Markem Dufkem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 21, proti žalované R. L., zastoupené Mgr. Karolínou Novou, advokátkou se sídlem v Praze, Biskupský dvůr 1152/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 386/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 72 Co 184/2023-142,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 72 Co 184/2023-142, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 14 C 386/2021-121, zamítl návrh na přikázání movitých věcí nacházejících se v domě č.p. XY v katastrálním území XY do výlučného vlastnictví žalované (výrok I) i návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádací podíl na společném jmění manželů částku 4 750 000 Kč
2. Soud prvního stupně rozhodoval v rámci řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) o vnosech, které k vypořádání uplatnil žalobce a které představovaly prostředky vynaložené ze společného jmění manželů na rekonstrukci nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované a částečně na splátky hypotečního úvěru poskytnutého na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví žalované. Zamítl návrh na vypořádání movitých věcí, jelikož tvořily obvyklé vybavení rodinné domácnosti, a proto nebyly součástí společného jmění manželů [§ 3038 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], nadto byly „minimálně na hraně své životnosti“. Soud prvního stupně uzavřel, že v době trvání manželství, tj. od 1. 7. 1992 do 5. 10. 2018, účastníci řízení investovali ze společných prostředků (a ve vzájemné shodě) částku cca 2 859 000 Kč do údržby a rekonstrukce domu ve výlučném vlastnictví žalované (z toho částka ve výši 1 500 000 Kč pocházela z hypotečního úvěru). Zohlednil skutečnost, že manželé v nemovitosti žalované uspokojovali své bytové potřeby a dospěl k závěru, že žalobce nemá právo na vyplacení jakéhokoliv vypořádacího podílu ze společného jmění manželů, protože výši vnosu 2 859 000 Kč by za dobu trvání manželství manželé vynaložili na zajištění bydlení formou nájmu.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 72 Co 184/2023-142, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, a aplikoval zde uvedené závěry na projednávanou věc. Uvedl, že „v zásadě po celou dobu trvání manželství“ užívali účastníci nemovitosti žalované pro uspokojování svých bytových potřeb. Bylo proto „správné“ zabývat se částkou, kterou by účastníci vynaložili na zajištění „stejného či podobného rodinného bydlení na základě jiného právního důvodu“. Volnou úvahu soudu prvního stupně založenou na rozpočítání celkové výše prokázaných vnosů na celkovou dobu trvání manželství účastníků a výpočtu hypotetických průměrných měsíčních nákladů na zajištění nájemního bydlení ve výši 9 135 Kč nepovažoval za zjevně nepřiměřenou. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
6. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce především v tom, „že nalézací i odvolací soud vyřešily otázku zápočtu kompenzace hypotetických průměrných měsíčních nákladů na bydlení účastníků v domě ve výlučném vlastnictví žalované (dále jako ,pseudonájem‘) na vnosy realizované ze společného jmění účastníků na výlučný majetek žalované odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a způsobem, který je zjevně nespravedlivý“.
7. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel měl na mysli odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020.
8. Žalobce formuluje otázku „praktické aplikace pseudonájmu ve vztahu k realizovaným vnosům ze SJM do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, zejména potom otázku, od kdy je aplikace pseudonájmu relevantní, zda od samého počátku manželství nebo až poté, kdy se manželé dohodli na realizaci investice“, a rovněž sporuje úvahu odvolacího soudu, která jej vedla ke stanovení výše potenciálního nájmu, která nezohlednila podstatné proměnné (rozdílná lokalita, rozdílná výše nájmu v jednotlivých letech, sdílení s ostatními členy domácnosti, rozhodné období).
9. Rovněž vyčítá odvolacímu soudu, že nezjistil hodnotu vnosů pomocí znaleckého posudku.
10. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
11. Žalovaná se v obsáhlém vyjádření zcela ztotožňuje s rozhodnutím a odůvodněním nalézacího i odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. 15. Odvolací soud se v otázce vypořádání prostředků vynaložených na hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí (respektive ji užívá) rodina manželů, a jde o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně ve způsobu zjištění, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Danou otázku tak odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání je proto nejen přípustné, ale i důvodné. IV. Důvodnost dovolání 16. Nedohodnou-li se bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použije se pro vypořádání pravidlo, že každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.]. 17. Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná (§ 690 o. z. věta první). 18. K důvodům, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, se uvádí: 19. V řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze vždy trvat na podrobném a zcela exaktním vyúčtování všech dílčích investic vynaložených v rámci základní investice; ostatně platí, že ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2619/2009, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). Stejně tak je v některých případech značně obtížné přesné vyčíslení nákladů na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, zejména pokud probíhala v době, kdy manželství bylo funkční, manželé neměli důvod uchovávat všechny doklady, dokumentovat provedené práce a vyplacené částky a nepočítali s tím, že tyto otázky budou v budoucnosti předmětem dokazování. Z uvedeného vychází i soudní praxe. 20. V rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, Nejvyšší soud uvedl, že „je-li v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí (respektive ji užívá) rodina manželů, a jde-li tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Kdyby částka vynaložená na splátky hypotečního úvěru byla stejná nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Kdyby však měsíční splátky hypotečního úvěru byly vyšší než náklady na zajištění obdobného bydlení z jiného právního důvodu, bude třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotečního úvěru“. Rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán ve věci, kde se žalovaný už před soudem prvního stupně domáhal úhrady toho, co rodina ‚ušetřila‘ tím, že za užívání nemovitosti v jeho vlastnictví nemusela hradit tržní nájemné. V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ovládaném zásadou dispoziční a projednací, je zcela v rukou účastníků, jaké vnosy či odpočty budou uplatňovat, a že soud nemůže bez návrhu snižovat výši vnosu o částky, které rodina tzv. odbydlela. 21. V projednávané věci však odvolací soud sice vycházel z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak jeho úvaha je zjevně nepřiměřená potud, pokud velmi volnou úvahou (převzatou od soudu prvního stupně) rozpočítal celkovou výši prokázaných vnosů na celkovou dobu trvání manželství účastníků, čímž vypočítal hypotetickou výši průměrných měsíčních nákladů vynaložených účastníky na bydlení v domě ve výlučném vlastnictví žalované. Odvolací soud pochybil, pokud uvedené závěry judikatury dovolacího soudu aplikoval na řešenou věc takto jednoduchým způsobem za pomoci velmi prostého výpočtu, aniž by posuzoval individuální okolnosti projednávané věci, zejména jistě rozdílnou výši nájmů v jednotlivých letech, bydlení z jiného právního důvodu, avšak v totožné lokalitě, rozhodnou dobu, za kterou je nezbytné náklady rozpočítat (to i s ohledem na různá časová období, ve kterých docházelo k investicím do nemovitostí žalované a kdy byly nemovitosti užívány ke společnému bydlení) či spolubydlení ostatních členů domácnosti. 22. K další námitce dovolatele Nejvyšší soud doplňuje, že není vždy nezbytně nutné, aby výše investic, vynaložených na rekonstrukci domu, byla stanovena znaleckým posudkem. V dovolatelem zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, je tento postup důrazně doporučen tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě a je nutné zejména určit druhy prací a celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba na takovou rekonstrukci vynaložit (nikoliv tedy výši zhodnocení věci či „hodnotu rekonstrukce“). S ohledem na časový odstup v takovém případě půjde spíše o určení pravděpodobných nákladů než o zjištění přesné částky. 23. Dovolací soud k tomu odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004: „Nemožnost zjistit přesnou nebo aspoň přibližnou výši tzv. vnosu žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemůže vést k tomu, že by se mu ze strany bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemělo dostat žádné náhrady ve smyslu věty druhé § 150 obč. zák. a že tato skutečnost bude zohledněna jen stanovením nerovných podílů účastníků na jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Pakliže soud na základě dokladů předložených žalovaným nemohl zcela přesně zjistit, a tak zohlednit, co konkrétně z oddělených prostředků z doby před manželstvím žalovaný vnesl do manželství, bylo na místě výši takové částky, jež by měla být žalovanému uhrazena ze společného, stanovit volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř.“, přičemž volnou úvahu je vždy nezbytné řádně a přesvědčivě odůvodnit V. Závěr 24. Z výše uvedeného je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř). Protože dovolání je důvodné, nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 25. Odvolací soud v následujícím řízení znovu přezkoumá, zda jsou skutečně splněny podmínky k tomu, aby byla žalovaná povinna nahradit žalobci prostředky vynaložené ze společného jmění manželů na nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví, či nikoliv, popřípadě, zda s ohledem na specifické okolnosti daného případu není spíše prostor pro aplikaci principu disparity. Přihlédne přitom k závěrům vyjádřeným dovolacím soudem v tomto kasačním rozhodnutí. 26. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 27. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. David Havlík podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. za nepřítomného předsedu senátu