22 Cdo 736/2023-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J.
K., zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U
Soudu 363/10, proti žalovanému M. K., o zrušení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 264/2021, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 11.
2022, č. j. 29 Co 179/2022-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3.
2022, č. j. 19 C 264/2021-54, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby
soud ve vztahu k žalobci zrušil věcné břemeno spočívající v doživotním
bezplatném a v případě úmrtí jednoho z nich nezkráceném právu bydlení a užívání
ve všech místnostech a společných prostorách darovaného domu a všech darovaných
pozemků, s právem volného přístupu ke všem vyhrazeným místnostem a místu, s
právem odebírat elektrický proud, vodu a plyn, a dále s právem přijímat
návštěvy příbuzných a přátel, zřízené ve prospěch žalobce darovací smlouvou se
zřízením věcného břemene ze dne 5. 12. 2012, k tíži pozemku parc. č. XY, jehož
součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen
„věcné břemeno“), a zároveň aby uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci za
zrušení věcného břemene náhradu ve výši 1 142 160 Kč (výrok I). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 29 Co 179/2022-93,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II o nákladech
řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok I), a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V souladu s § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje
přípustnost dovolání v tom, že daná právní otázka nebyla v rozhodování
dovolacího soudu doposud vyřešena. Je přesvědčen, že soud prvního stupně svůj
rozsudek nesprávně odůvodnil, když při neexistenci relevantní judikatury
odkázal žalobce při jeho snaze o zajištění řádného užívání služebné nemovitosti
k aplikaci právní úpravy obsažené v § 768 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, která upravuje vypořádání práva k bytu nebo domu, v němž se nacházela
rodinná domácnost manželů. Dále má žalobce za to, že není možné postupovat v
souladu s názorem nalézacích soudů, které nesprávně tvrdí, že se má žalobce
řádného výkonu svých práv z věcného břemene domáhat žalobou proti druhé
oprávněné namísto toho, aby se svého práva na zrušení věcného břemene za
náhradu domáhal po žalovaném – povinném z věcného břemene. Další části dovolání
(IV – VIII) se pak již přípustnosti dovolání netýkají. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Právní otázka, jejímž
prostřednictvím žalobce zakládá přípustnost dovolání, není v dovolání
jednoznačně a srozumitelně formulována.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další
níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti
dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání,
neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil
otázku přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková
právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí
odvolacího soudu založeno. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se
konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci
úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při
sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem
záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role
sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen
vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních
otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Má-li dovolatel zdůvodnit, proč
právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání –
a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká
výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná
(jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné
se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího
řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury
soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení
napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost
postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které
nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a
pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu
postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost
dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný
prostředek, jistě neměl na mysli. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že
u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud
vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního
práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá
zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je
naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při
řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe,
vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné
otázce hmotného nebo procesního práva. Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí
pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby
dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li
dovolání vymezené náležitosti plynoucí z § 237 a § 241 o. s. ř., není odmítnutí
takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí
dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný
vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl
Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v
občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje
dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám,
odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím
světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané
poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi
kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti
rozhodování Nejvyššího soudu.
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jaká právní otázka, kterou odvolací
soud ve svém rozhodnutí řešil, by měla založit přípustnost dovolání jako otázka
dovolacím soudem dosud neřešená. Přípustnosti dovolání se týká bod III dovolání; je mimo jakoukoliv pochybnost,
že formulace „daná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud
vyřešena“, zákonné požadavky na náležitosti dovolání nesplňuje. Dovolací soud
proto posuzoval, zda lze z obsahu dovolání takovou otázku bez pochybností
identifikovat. Hned v navazující části dovolání (vymezené dvěma odstavci s tučným písmem, čímž
zřejmě dovolatel zdůrazňuje význam obsaženého textu) nesouhlasí se soudem
prvního stupně a jeho odkazem na § 768 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“). Pro vymezení přípustnosti dovolání je však tato část bez
významu, protože rozhodnutí odvolacího soudu se s touto argumentací soudu
prvního stupně neztotožnilo, a na aplikaci uvedeného ustanovení tak není
rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolacím soudem neřešenou právní otázku pak nepředstavuje ani navazující text
bodu III dovolání, v němž žalobce uvádí, že „není možné postupovat v souladu s
názorem soudu prvého a druhého stupně, které nesprávně tvrdí, že se má žalobce
řádného výkonu svých práv z věcného břemene domáhat žalobou proti druhé
oprávněné namísto toho, aby se svého práva na zrušení věcného břemene za
náhradu domáhal po žalovaném – povinném z věcného břemene“, neboť na takovém
právní názoru není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci svědčí žalobci a jeho bývalé manželce
B. K. společné právo odpovídající věcnému břemenu (služebnosti), přičemž
žalovaný věcné břemeno žádným způsobem nezpochybňuje ani neomezuje a do způsobu
užívání oprávněných osob ani nezasahuje. Žalobci totiž brání ve využívání domu
jeho bývalá manželka; je proto na žalobci, aby své věcné právo se společnou
oprávněnou vypořádal, pokud již společně s ní nechce služebnost využívat. Má
rovněž možnost domáhat se proti této „spoluvlastnici služebnosti“ umožnění
užívání, přičemž této možnosti žalobce doposud nevyužil. Dále odvolací soud
uvedl, že pokud je žalobce přesvědčen, že požadavky na umožnění užívání domu
může vznášet i proti žalovanému jako povinnému z věcného břemene, ani proti
němu se splnění takové povinnosti soudní žalobou nedomáhal. Touto argumentací však odvolací soud toliko naznačil možnosti, které by u
žalobce přicházely do úvahy, čímž reagoval na dlouhotrvající stav, kdy bývalá
manželka žalobce mu neumožňuje výkon práva věcného břemene v rodinném domě. V
žádném případě však touto argumentací odvolací soud nesměřoval k závěru, že
existence takového postupu u žalobce vylučuje možnost domáhat se zrušení
věcného břemene vůči žalovanému pro změnu poměrů. To vyplývá bez jakýchkoliv
pochybností z toho, že se tvrzenou změnou poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. zabýval z důvodů, kterými žalobce žalobu na zrušení věcného břemene odůvodnil.
V této souvislosti odvolací soud výslovně uvedl, že změna v možnostech užívání
bytu v nemovitosti není trvalou změnou v poměrech žalobce na jedné straně a
žalovaného na straně druhé s tím, že pokud by žalovaný přistoupil na zrušení
věcného břemene ve vztahu k žalobci, nepřineslo by mu to žádnou výhodu v
možnosti realizovat své vlastnické právo k nemovitosti, neboť by zde
přetrvávala služebnost druhé oprávněné v celém rozsahu užívání nemovitosti. Uzavřel tak, že k zákonem předpokládané změně poměrů v dané věci nedošlo. Důvodem pro potvrzující zamítavé rozhodnutí tak nebyla nemožnost žalobce
domáhat se vůči žalovanému zrušení věcného břemene, protože žalobce měl volit
postup jiný, ale jednoznačný závěr o tom, že v dané věci k trvalé změně poměrů,
která by opodstatňovala zrušení věcného břemene, nedošlo. S tímto určujícím právním závěrem a důvody, které k němu odvolací soud vedly,
však dovolání vůbec nepolemizuje a již vůbec ne s vymezenou přípustností
dovolání. Dovolatel tak ve svém důsledku nenapadá klíčový právní závěr, na
kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pouze pro úplnost pak dovolací
soud dodává, že ve vztahu k zákonnému předpokladu pro zrušení věcného břemene,
jímž je trvalá změna poměrů, nespatřuje v dané věci nic, co by představovalo
dosud dovolacím soudem neřešenou otázku. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu