U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) V. S. a b) M. V. proti žalovanému Ing. K. P., zastoupenému
JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o návrhu na obnovu řízení, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 40/2004, o dovolání žalovaného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 20 Co
266/2015-409, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 4. 2015,
č. j. 26 C 40/2004-372, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 40/2004 o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 201 247,20 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne
24. 9. 2015, č. j. 20 Co 266/2015-409, usnesení soudu prvního stupně v
zamítavém výroku potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak,
že náhradu stanovil ve výši 16 335 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah usnesení soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud se nezabýval posouzením zachování lhůty pro
podání žaloby na obnovu řízení; to však neodpovídá obsahu odůvodnění. I když
odvolací soud žalobu zamítl též z jiného důvodu (který uvedl na prvním místě),
zabýval se i dodržením subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu. Pokud se
na text odůvodnění nahlédne komplexně, je zcela zřejmé, že odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i proto, že žaloba byla podána po
uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty (§ 233 odst. 1 o. s. ř. – viz str. 6
rozsudku odvolacího soudu uprostřed, byť je tato pasáž uvedena slovy „Na
okraj“). Tento právní názor je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a sám o
sobě postačil k zamítnutí žaloby. Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle § 135 odst. 1 a 2
o. s. ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce,
jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí
vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo zjištěno, že
příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 526/2012). Podle § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě
tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu
obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí
před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato
subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy
řízení uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. od okamžiku, kdy se ten, kdo
obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl. Nové rozhodnutí (jako důvod obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení a
řeší jinak předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek
původního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2794/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4415/2009). Ve sporu vedeném pod sp. zn. 14 C 58/2005 šlo o určení spoluvlastnictví ke
stejným nemovitostem jako v souběžně projednávané věci o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví; proto soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 5. 2005, č. j. 26 C 40/2004-94, řízení přerušil do pravomocného skončení tohoto sporu. Na č. l. 189 je založen rozsudek ve věci sp. zn. 14 C 58/2005 s doložkou právní moci;
usnesením ze dne 12. 3. 2009, č. j. 26 C 40/2004-196, soud prvního stupně
rozhodl o pokračování řízení. Spoluvlastnické poměry zjištěné v pravomocně
rozhodnuté věci sp. zn. 14 C 58/2005 již nebyly v řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví zpochybněny a soudy z nich patrně vyšly (byť se o
tom výslovně nezmínily – ovšem kdyby z nich nevyšly, čemuž by mohlo nasvědčovat
jejich mlčení, pak by tu souvislost mezi oběma spory nebyla a tím méně by byl
dán důvod pro obnovu řízení). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,
vedeném pod sp. zn. 26 C 40/2004, tak soudy řešily jako předběžnou otázku
spoluvlastnické poměry k předmětným nemovitostem, zpochybněné žalovaným, a
vyšly z jejich řešení ve věci sp. zn. 14 C 58/2005. Za této situace je
nepochybné, že již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2218/2009, rušící předchozí rozhodnutí o předběžné otázce (spoluvlastnických
poměrech) mohl pro žalovaného přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže totiž bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce, ze
kterého soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vycházel, pak v
tomto řízení by k návrhu žalovaného měla být obnova povolena a řízení opět
přerušeno do pravomocného rozhodnutí sporu, řešícího skutečné spoluvlastnické
poměry. Již tehdy se tak žalovaný dověděl o důvodu obnovy řízení (§ 233 odst. 1
o. s. ř.), kterým bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu, zpochybňující posouzení
předběžné otázky. „Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou
přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve
spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka,
který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví
alespoň jako pravděpodobný“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, uveřejněné na www.nsoud.cz, nebo rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/1968, případně rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4927/2008, uveřejněné na www.nsoud.cz
). Je přitom nerozhodné, zda si (subjektivně) uvědomil právní stav věci nastalý
poté, co rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo pravomocně
ukončeno, neboť objektivně vše potřebné k podání žaloby vědět mohl a měl.
Věc lze též „obrátit“; pokud by dovolatelův právní názor byl správný, nutně by
to znamenalo, že by zrušení rozhodnutí o předběžné otázce v dovolacím řízení
nebylo důvodem pro obnovu řízení, a jeho žaloba, podaná v době po doručení
rozsudku Nejvyššího soudu, avšak před konečným rozhodnutím ve sporu o předběžné
otázce, by musela být zamítnuta. Takový postup by ovšem nebyl přípustný již
proto, že by nemohlo být jisté, zda řízení o předběžné otázce bude ukončeno v
objektivní tříleté lhůtě pro povolení obnovy a zda vůbec bude ukončeno vydáním
rozhodnutí, které by se vyslovilo k tomu, jaké jsou v době jeho vyhlášení
skutečné spoluvlastnické poměry, a také pro rozpor s výše uvedeným R 6/1968). I
z toho je zřejmé, že důvod pro nařízení obnovy řízení tu byl dán již po vydání
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je zjevné, že žaloba byla správně zamítnuta pro nedodržení subjektivní lhůty k
jejímu podání; bylo by proto nadbytečné zabývat se tím, zda je dovolání
přípustné i ve vztahu k druhému důvodu, který k zamítnutí žaloby vedl. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.