26 Cdo 526/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce M. M., bytem P., zastoupeného Mgr. Miroslavem
Neradem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P., bytem
Ú., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3,
Lucemburská 1569/47, o obnovu řízení o zaplacení 279.260,- Kč, vedené u
Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 183/2007, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2011, č. j. 28 Co
333/2011-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. 28 Co
333/2011-61, potvrdil usnesení ze dne 30. 3. 2011, č. j. 11 C 183/2007-39,
kterým Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) zamítl „návrh žalobce
na povolení obnovy řízení“ a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žaloba
na obnovu řízení byla podána opožděně. Přisvědčil především jeho názoru, že
žalobce se o důvodu obnovy dozvěděl v den, kdy mu byl doručen rozsudek
odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75 (soud prvního
stupně v této souvislosti citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2006, sp. zn. 28 Cdo 1304/2005). Dovodil rovněž, že za situace, kdy byl žalobce
zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, je nutno za den doručení citovaného
rozsudku považovat den, kdy byl tento rozsudek doručen jeho zástupci (§ 45c o.
s. ř. ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř. před novelou“), tj. den 1.
2. 2007. Konstatoval, že následujícího dne počala běžet subjektivní tříměsíční
lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, jež skončila dne 1. 5. 2007. Za
bezvýznamný považoval okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že rozhodnutí
nabylo právní moci, a proto (stejně jako soud prvního stupně) z důvodu
nadbytečnosti neprováděl dokazování k prokázání této skutečnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně do jeho „všech výroků“) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v
něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje
přesvědčení, že skutečnost, že byl rozsudek ve věci určení vlastnictví doručen
právnímu zástupci účastníka, nemůže být „kvalifikovanou znalostí ve vztahu k
možnosti podat návrh na obnovu řízení“. Je toho názoru, že doručení rozhodnutí
ve věci osobě odlišné od účastníka, fakticky zkracuje subjektivní lhůtu
účastníka k podání návrhu na obnovu řízení, přičemž v této souvislosti
především namítá, že je-li počátek běhu subjektivní lhůty vázán na objektivní
skutečnost, pozbývá tato lhůta významu; za „dozvěděl se“ by pak mohla být
výkladem odvolacího soudu považována situace, kdy by byl rozsudek doručen
uložením a navíc právnímu zástupci účastníka. Konstatuje, že i v situaci, kdy
je rozsudek doručován právnímu zástupci účastníka, nelze reálně předpokládat,
že by advokát mohl předat písemné vyhotovení rozsudku svému klientu ten samý
den, kdy mu byl rozsudek doručen. Namítá, že samotné doručení rozsudku není
„dostatečnou skutečností“ proto, aby se účastník dozvěděl o nové skutečnosti a
mohl ji uplatnit v návrhu na obnovu řízení, přičemž má za to, že je nutné, aby
účastník soudu předložil rozsudek s doložkou právní moci. Jde tedy o odpověď na
otázku, ve kterém okamžiku se rozsudek stává materiálním pokladem (novou
skutečností) pro podání návrhu na obnovu řízení. Dovolatel dále cituje z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3871/2009, a poukazuje na
nesprávnost jeho úvahy týkající se počátku běhu subjektivní lhůty, jíž spatřuje
v tom, že skutečnost, kdy rozhodnutí nabude právní moci, se účastník řízení
nemůže dozvědět v den, kdy se tak skutečně stane, neboť rozhodnutí je
doručováno oběma stranám řízení a každé z nich v jiný okamžik. V této
souvislosti namítá, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je počátek běhu
subjektivní lhůty vázán ke skutečnosti, o které se účastník nedozví a kterou v
daném okamžiku není schopen prokázat; tento právní názor je tak v rozporu s již
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu „prokazující“ počátek běhu subjektivní
lhůty např. v případě náhrad škod, kdy nestačí pouhá znalost o škodě a její
výši, ale je vyžadována určitá kvalifikovaná znalost o tom, kdo škodu způsobil
a jaká je její výše. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. pak spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy nepřipustily provedení jím
navrhovaných důkazů k prokázání skutečnosti, kdy se on sám dozvěděl o
„předmětném rozsudku a kdy taková povědomost byla kvalifikovanou“. Navrhl, aby
usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu
řízení. Žalovaný v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání nesplňuje podmínky § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., zcela se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a
uvedl, že otázka běhu subjektivní lhůty již byla řešena několika rozsudky
Nejvyššího soudu, což konstatuje i usnesení odvolacího soudu, jež odkazuje na
usnesení „NS 28 Cdo 1304/2005“.
Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 22. září 2011, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž nákladový výrok
rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací
důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že
pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. – bez
údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá
– není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné
pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura); navíc dovolání
proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není
přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002). Ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně (§ 238 odst. 2 o. s. ř.). Ustanovení § 238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením
vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé
též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné
pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadené usnesení není
usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně, potvrzené napadeným
usnesením, bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolatel svými námitkami brojí proti právnímu posouzení otázky počátku běhu
subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, je-li důvodem obnovy
řízení rozhodnutí soudu. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení mohl účastník
napadnout pravomocný rozsudek mimo jiné, bylo-li tu rozhodnutí, které nemohl
bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle § 135 odst. 1 a 2
o. s. ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce,
jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí
vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo zjištěno, že
příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak. Podle § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musela být podána ve lhůtě
tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu
obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončil
před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato
subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy
řízení uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. od okamžiku, kdy se ten, kdo
obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl. Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním je
v právní moci. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku pro účastníky
závazný, nestanoví-li zákon jinak. Dle § 159a odst. 4 o. s. ř. je pak v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě pro jiné osoby, závazný též pro všechny orgány. Z citovaných ustanovení vyplývá, že je-li důvodem obnovy řízení podle § 228
odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí soudu, které nemohl účastník bez své viny v
původním řízení použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné. Jen takové
rozhodnutí je totiž pro soud jako státní orgán závazné podle § 159a odst. 4 o. s. ř. V dovolatelem citovaném rozhodnutí z 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3871/2009,
Nejvyšší soud dovodil, že subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na
obnovu řízení podle § 233 odst. 1 o. s. ř.
před novelou běží účastníkovi, který
byl rovněž účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní
moci nového rozhodnutí. Konstatoval, že je-li účastníkovi (k rukám jeho
zástupce) doručeno (nové) rozhodnutí odvolacího soudu, pak může vycházet z
toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak nabylo právní moci. I kdyby
jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu k podání žaloby zmeškat. Pro
případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně může jeho právní moc odvodit od
délky odvolací lhůty. Pro uvedený závěr, že určující je právní moc rozhodnutí,
svědčí i skutečnost, že počátek subjektivní lhůty nemůže být dán na vůli
účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou právní moci, případně kdy právní
moc rozhodnutí vyznačí soud. Dovolací soud nemá důvod – i přes námitky
dovolatele – se odchýlit od uvedeného závěru ani v projednávané věci. Přestože odvolací soud z posléze uvedeného názoru na otázku počátku běhu
subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení (je-li důvodem obnovy
řízení rozhodnutí soudu) nevycházel, je jeho závěr, že žaloba byla podána
opožděně, v konečném důsledku správný. Je tomu tak proto, že (nové) rozhodnutí
nabylo právní moci dne 9. 3. 2007 a žalobce podal žalobu na obnovu řízení až
19. 6. 2007, tj. po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty. Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) neprovedení jím
navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze
v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu
odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132
v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS
1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se
bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na
němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence
(procesně)právní otázky zásadního právního významu. Z toho, co bylo řečeno v
souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. navíc vyplývá, že okolnost, jež měla být navrhovanými důkazy prokázána, byla
pro rozhodnutí odvolacího soudu bez významu. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §
238 odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o. s. ř.
Náklady spojené se stručným vyjádřením žalovaného k dovolání sepsaným
advokátkou nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho obsah převážně
tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení, minulo se s důvody, pro které
bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.