22 Cdo 76/2023-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 802, proti žalovaným 1) V. Č., narozenému XY, bytem v XY, 2) L. Š., narozené XY, bytem v XY a 3) V. K., narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3 Chlumova 10, o zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 296/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2022, č. j. 23 Co 252/2021-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným 1), 2) a 3) na nákladech dovolacího řízení každému z nich částku 4 146 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Vlastislava Karla, advokáta se sídlem v Praze 3 Chlumova 10.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 10 C 296/2019-76, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni každému z nich částku 13 125 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývající části, tj. co do částky 410 625 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 173 276 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 23 Co 252/2021-238, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II potvrdil (výrok I) a v odvoláním napadeném výroku III změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit každému ze žalovaných k rukám jejich zástupce na nákladech řízení před soudem prvního stupně 24 823,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně právně posoudil existenci pohledávky žalobkyně, a dále, že odvolací soud se současně odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci posouzení nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil zpět tomuto soudu.
Podle žalovaných není dovolání žalobkyně přípustné, neboť nesplňuje zákonem požadované obligatorní náležitosti. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud její dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může- li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Žalobkyně velmi obecně vymezila dvě právní otázky, a to „posouzení existence její pohledávky“ a „posouzení nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně“. Z obsahu dovolání je tedy zjistitelné, o které otázky jde, nikoliv však, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, resp. v kterých rozhodnutích Nejvyšší soud předestřené otázky řešil rozdílně.
Dovolání tak nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl. Nad rámec uvedeného dovolací uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, z čehož vyplývá, že se dovolací soud nemůže zabývat těmi námitkami žalobkyně (dovolatelky), jež směřují vůči správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně (jemuž vytýká nesprávný závěr o neunesení důkazního břemene nebo neprovedení jí navržených důkazů). Neobstojí ani námitka žalobkyně, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, a že jeho závěry jsou překvapivé.
Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
I kdyby tak námitky žalobkyně ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu byly důvodné, nemohly by samy o sobě založit přípustnost dovolání. Překvapivé rozhodnutí je vadou řízení, která je subsidiárním dovolacím důvodem a dovolací soud by k ní mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, o což se v posuzované věci nejedná (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Zcela nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že dovolací námitky navíc důvodné být nemohou. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení postoupila pohledávku, o níž se řízení vede, postupníkovi, který nabyl nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění. Žalobkyni tak již nesvědčí hmotné právo, o které se řízení vede, tudíž již není aktivně věcně legitimována. Žalobkyně si tak musela být vědoma toho, že soud k této skutečnosti přihlédne. To, že odvolací soud nepřipustil vstup postupníka do řízení namísto žalobkyně, na tom nic nemění. Námitka překvapivosti soudního rozhodnutí proto není namístě.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu