22 Cdo 806/2023-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Společenství vlastníků domu Heleny Malířové 280/15, Praha 6, IČO 26778181, se sídlem v Praze 6, Heleny Malířové 280/15, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, proti žalovanému: V. M., narozený XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská 769/18, o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 16/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 17 Co 335/2022-141,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 17 Co 335/2022-141, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Lukáše Rapsy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 15. 7. 2022, č. j. 15 C 16/2022-116, rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 20 000 Kč tak, že žaloba je po právu. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 17 Co 335/2022-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím zamítl
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud svým „neurčitým a vnitřně rozporným rozhodnutím“ vytvořil ve věci „totální právní chaos“, neboť zamítl nárok žalobce související s nutnou opravou kanalizace, aniž by z rozsudku bylo patrno, kdo a na základě jakého titulu je povinen udržovat tu část kanalizace, která odvodňuje pozemek žalovaného.
Dovolání podle žalobce nelze hodnotit jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odkazujíc na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/16 dále vytýká odvolacímu soudu, že porušil princip předvídatelnosti svého rozhodnutí a zasáhl do jeho zaručených práv a svobod. Za otázku doposud dovoláním soudem neřešenou považuje, zda má vlastník pozemku se zpevněnou plochou v městské zástavbě připojeného na dešťovou kanalizaci povinnost podílet se na náhradě nákladů za její opravy bez ohledu na to, že zároveň není vlastníkem dané kanalizace.
Současně napadá závěry ohledně vlastnictví kanalizace a namítá odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konečně navrhuje odložit vykonatelnost výroku II rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný považuje dovolání žalobce za nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co se týče věci samé, ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že výlučným vlastníkem kanalizace je žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Žalobce se prostřednictvím podané žaloby domáhal zaplacení částky ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu spoluužívání předmětné kanalizace žalovaným. Soud prvního stupně pouze konstatoval, že žaloba je po právu s tím, že v dalším řízení bude výše částky upřesněna a řešeno faktické vlastnictví kanalizační přípojky. Odvolací soud učinil závěr, že vlastníkem kanalizační přípojky je výhradně žalobce, proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a jeho nárok zamítl. Žalobní návrh však nesměřoval k určení vlastnického práva k předmětné kanalizaci, nýbrž pouze k náhradě části nákladů na obnovu kanalizace, a to ve výši 20 000 Kč, když podle žalobce „bez ohledu na vlastnictví kanalizace“ by se měl žalovaný jako spoluvlastník sousedního pozemku na její údržbě podílet. Lze proto uzavřít, že nárok na peněžité plnění, jenž je předmětem dovolacího řízení, nepřesahuje hranici 50 000 Kč jako minimální výši peněžitého plnění stanovenou § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K příslušenství pohledávky se přitom podle téhož ustanovení nepřihlíží a úrok z prodlení se tak k jistině nepřičítá. Přednost objektivní nepřípustnosti dovolání vyplývá přímo z § 238 o. s. ř. (srovnej formulaci „dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením…“). Ve věcech, v nichž je dovolání zákonem vyloučeno, proto již není třeba zkoumat naplnění důvodů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Protože dovolání není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ], dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu