2
22 Cdo 851/2017-467
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. K., narozeného XY, bytem ve XY, proti žalovaným 1) V. K., narozenému XY, bytem v XY, a 2) T. K., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 185/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 12 Co 111/2016-344, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 12 Co 111/2016-344, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2015, č. j. 20 C 185/2011-318, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 20 C 185/2011-157, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k nemovitostem, a to k pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, všech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“). Nařídil jejich prodej s tím, že žalobci bude
vyplacena ? výtěžku z prodeje a žalovaným rovněž ? výtěžku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 12 Co 429/2014-274, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval důkazními návrhy žalovaných směřujícími k prokázání důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by měla být žaloba zamítnuta.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 20 C 185/2011-318, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k předmětným nemovitostem (výrok I.), nařídil jejich prodej (výrok II.) a stanovil, že po prodeji těchto nemovitostí bude žalobci vyplacena ? výtěžku z prodeje a žalovaným rovněž ? tohoto výtěžku (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV., V. a VI.).
Dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí (a to i rozdělení na bytové jednotky) není možné a je vyloučeno i jejich přikázání některému z účastníků řízení, jelikož žalobce o jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví neměl zájem a žalovaní neprokázali svoji solventnost. Rozhodl tedy o vypořádání spoluvlastnictví prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě.
Uzavřel, že žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví posuzovanou podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) není možné zamítnout z důvodů zvláštního zřetele hodných, tak jak to umožňovalo ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Proto nepřipustil důkazní návrhy žalovaných obsažené ve vyjádření k žalobě ze dne 9. 9. 2011 směřující právě k prokázání existence důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 12 Co 111/2016-344, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I. – III. a ve výroku IV. o nákladech řízení (výrok I.), změnil jej v nákladových výrocích V. a VI. (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci a rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o věci samé jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, podle kterého jsou pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, která by byla překážkou pro zrušení spoluvlastnictví soudem, podstatné subjektivní okolnosti. Žalovaní namítají, že zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví prodejem předmětných nemovitostí ztrácejí právní důvod k bydlení v domě č. p. XY, přičemž z výtěžku prodeje nemovitostí si nebudou schopni pořídit nové bydlení, a to i vzhledem k jejich špatnému zdravotnímu stavu. Zdůrazňují, že uvedené skutečnosti tvrdili již od počátku řízení. Pokud k nim nalézací ani odvolací soud nepřihlédl a zamítl důkazy navržené k jejich prokázání (z důvodu, že podle o. z. nemůže být rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zvláštního zřetele hodných), spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví rozhodoval odvolací soud po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 1140 odst. 2 o. z. „každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy „se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ‚pro tentokrát‘ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.“ Dovodil, že okolnosti jako vyšší věk, s tím související zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z.
Při zkoumání subjektivních okolností přechodné povahy představujících důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. je nutné rovněž zohlednit právo na bydlení některého ze spoluvlastníků jakožto základní lidské právo.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), dovolací soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, poznamenal, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaném pod č. 231/2000 Sb.), „právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení.“
Ačkoliv výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není k § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z odlišných východisek, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít potud, že na podstatě práva na bydlení jakožto základního práva se nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu, nic nezměnilo. Vzhledem k tomu musí nalézací soudy při zkoumání subjektivních okolností podle § 1140 odst. 2 o. z. brát v úvahu i výše uvedená kritéria vztahující se k právu na bydlení a řádně odůvodnit, zdali je výjimečně pro existenci dočasných okolností případu spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
S ohledem na shora uvedené není důvodná námitka žalovaných o rozporné rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže na straně jedné je možné podle § 1140 odst. 2 věty druhé o. z. zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze z důvodů spočívajících v osobních poměrech spoluvlastníků přechodného rázu a na straně druhé přejímá rozhodovací praxe dovolacího soudu východiska judikatury vztahující se k § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a k právu na bydlení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, se jasně podává, že lze podle § 1140 odst. 2 o. z. zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů existence okolností vztahujících se k právu na bydlení za podmínky, že se jedná o skutečnosti dočasného charakteru, u nichž lze z objektivních důvodů očekávat změnu a pro jejichž existenci je spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu zamítnout.
Je přitom na účastníkovi, který se domáhá zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů existence újmy některého ze spoluvlastníků, aby prokázal existenci relevantních okolností. Soud sám není povinen vyhledávat okolnosti, jež by mohly být důvodem pro zamítnutí žaloby; jestliže však jejich existence vyjde v průběhu řízení najevo, je nutno se s nimi vypořádat a případně k jejich existenci přihlédnout [srov. SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 542. a přiměřeně ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 896.].
V projednávané věci vyplývá ze soudního spisu následující:
Žalovaní již ve vyjádření k žalobě ze dne 9. 9. 2011 (č. l. 25) uváděli, že zrušením spoluvlastnictví a jeho vypořádáním bude zasaženo do jejich základního práva na bydlení, neboť případný vypořádací podíl spolu s povinností splnit hypoteční úvěr poskytnutý na pořízení těchto nemovitostí neumožní žalovaným pořídit si adekvátní bydlení. Totéž zopakovali v podání ze dne 10. 5. 2013 (č. l. 146).
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 27. 9. 2013, č. j. 20 C 185/2011-157, poznamenal, že neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 142 odst. 2 obč. zák. a žalovaní ani žádné konkrétní důvody netvrdili a neprokazovali.
Při jednáním konaném dne 16. 12. 2014 před odvolacím soudem žalovaní navrhli zamítnout žalobu z důvodu jejich vyššího věku a nepříznivých finančních možností vzhledem k zajištění nového bydlení (č. l. 270 verte).
Odvolací soud v usnesení ze dne 16. 12. 2014, č. j. 12 Co 429/2014-274, zrušil rozsudek soudu prvního stupně i z toho důvodu, že nalézací soud se opominul zabývat, resp. jakkoliv vypořádat s důkazními návrhy žalovaných směřujícími k prokázání tvrzených důvodů pro zamítnutí žaloby.
V rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 20 C 185/2011-318, soud prvního stupně uzavřel, že podle právní úpravy obsažené v o. z. již není možné žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout z důvodů zvláštního zřetele hodných, a proto zamítl důkazní návrhy žalovaných směřující k prokázání těchto důvodů. S těmito závěry se ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 2016, č. j. 12 Co 111/2016-344, ztotožnil i odvolací soud.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaní tvrdili okolnosti a navrhovali důkazy k jejich prokázání, které jsou podle jejich tvrzení důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Soudy nižších stupňů se těmito skutečnostmi a důkazními návrhy vůbec nezabývaly se závěrem, že platná zákonná úprava neumožňuje žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout „z důvodů zvláštního zřetele hodných zamítnout“. Nijak přitom neposoudily, zda v poměrech projednávané věci nepředstavují tvrzení žalovaných (ve spojení s navrhovanými důkazy) subjektivní poměry přechodné povahy ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., na základě kterých je důvodné žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví „pro tentokrát“ zamítnout. Z tohoto důvodu je závěr soudů nižších stupňů o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem předmětné nemovitosti předčasný (a to aniž by dovolací soud předjímal posouzení okolností tvrzených žalovanými jakožto subjektivních poměrů přechodné povahy, na základě kterých je nutné žalobu zamítnout), a proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je tedy důvodné. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci dalšího řízení nalézací soud posoudí, zda tvrzení žalovaných (a k tomu navrhované důkazy) představují s ohledem na shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu subjektivní okolnosti přechodné povahy ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., na základě kterých je nutné žalobu zamítnout, rozhodne o provedení těchto důkazů navržených žalovanými (příp. odůvodní, proč tyto důkazy neprovedl) a na základě výše uvedeného o nároku žalobce na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval námitkou žalovaných ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tímto rozhodnutím dovolacího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a soudy nižších stupňů v rámci dalšího řízení opětovně posoudí důkazní návrhy žalovaných.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnut není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
Mgr. David Havlík předseda senátu