U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. W., zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou,
advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, proti žalovaným 1) J.
C., 2) R. C., oběma zastoupeným JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Sokolská třída 21, o uložení povinnosti odstranit stromy z blízkosti
společné hranice pozemků a o zdržení se jejich výsadby, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 46/2014, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, č. j. 56 Co
183/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně
náklady dovolacího řízení ve výši 4 041 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Igora
Honuse, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
10. 2015, č. j. 18 C 46/2014-114, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2.
2016, č. j. 18 C 46/2014-150, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným
uložena povinnost zdržet se do vzdálenosti 3 metrů od společné hranice mezi
pozemkem parc. č. 3125 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 3583 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava,
obec a katastrální území V., a pozemkem parc. č. 3127 zahrada, zapsaném na
listu vlastnictví č. 1273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., výsadby stromů
dorůstajících výšky přesahující 3 metry (výrok I.). Dále zamítl žalobu s
návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost odstranit od společné hranice
mezi pozemkem parc. č. 3125 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 3583 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava,
obec a katastrální území V., a pozemkem parc. č. 3127 zahrada, zapsaném na
listu vlastnictví č. 1273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., rostoucí stromy, a
to ořešák královský a dvě vrby (výrok II.). V důsledku částečného zpětvzetí
žaloby zastavil řízení o odstranění lísky od společné hranice mezi pozemkem
parc. č. 3125 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 3583 u Katastrálního
úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a
katastrální území V., a pozemkem parc. č. 3127 zahrada, zapsaném na listu
vlastnictví č. 1273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální
pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V. (výrok III.). Žalobci uložil
povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce
náklady řízení ve výši 16 218 Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaní jsou vlastníci
sousedních pozemků. Stromy, jejichž odstranění se žalobce domáhá, vysadili u
společné hranice žalovaní až poté, kdy z žalobcovy strany rostly čtyřmetrové
túje. Po jejich odstranění se žalobce začal domáhat odstranění stromů
vysázených žalovanými s odůvodněním, že stíní jeho posezení v altánu. Po
zjištění, že tyto stromy altán vůbec nezastiňují, žalobce argumentoval tím, že
vrhají stín na bazén, v němž žalobce s manželkou relaxují. Bazén je umístěn
jeden metr za společnou hranicí v celém svém objemu za altánem. Předmětné
stromy na něj stín nevrhají. V odpoledních hodinách je část zahrady s bazénem
zastíněna domem žalobce v závislosti na pozici slunce. Zahradu žalobce rovněž
zastiňují dva vzrostlé stromy vysázené na jeho pozemku. Výšku stromů, jejichž
odstranění se žalobce domáhá, udržují žalovaní pravidelným ořezem.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval právní úpravu
občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013. Uvedl, že předmětné stromy byly na
pozemku žalovaných vysázeny již před 1. 1. 2014 a žalobce vyzýval žalované k
jejich odstranění již v roce 2013. Protože občanskoprávní předpisy nepůsobí
zpětně, nemůže se žalobce domáhat uložení povinnosti stromy odstranit, ale s
ohledem na místní poměry pouze se bránit účinkům, jež jsou s existencí
vzrostlých stromů spojeny, tj. stínění. V takovém případě by ve smyslu § 127
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“) přicházela v úvahu žaloba na uložení povinnosti zdržet
se stínění stromy z pozemku žalovaných. Takové stínění nad míru přiměřenou
poměrům však soud prvního stupně v projednávané věci nezjistil. Konstatoval, že
stromy nebrání obvyklému užívání pozemku žalobce. Žalobu na uložení povinnosti
zdržet se další výsadby stromů shledal soud prvního stupně rovněž nedůvodnou.
Uvedl, že v době rozhodování soudu nebylo žalobcem ani tvrzeno, že by žalovaní
měli v úmyslu při společné hranici nějaké stromy vysázet.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu
prvního stupně v napadených zamítavých věcných výrocích I. a II. a ve výroku o
nákladech řízení IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něž odkázal
a neshledal žádný důvod dokazování doplňovat. Uvedl, že zjištěný skutkový stav
je třeba podrobit jinému právnímu posouzení. S odkazem na § 3028 odst. 1 a 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) a datum podání žaloby
dne 21. 2. 2014 je třeba přihlédnout k právní úpravě účinné po 1. 1. 2014,
konkrétně k ustanovení § 1017 odst. 1 o. z., podle něhož je třeba důvodnost
žalobou uplatněných nároků posoudit. Zdůraznil, že pozdější právní úpravu by
bylo třeba použít i tehdy, pokud by soud prvního stupně rozhodoval o podané
žalobě v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (tento názor odvolací soud v
podmínkách rozhodování o imisích stíněním podpořil závěrem vyplývajícím z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, jenž je
přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Připomněl, že §
1017 odst. 1 o. z. poskytuje, vedle § 1013 o. z., další možnost právní ochrany
vlastníku pozemku před jeho zastíněním. Žalobě pak lze vyhovět a uložit
vlastníku pozemku stínící stromy nebo jiné porosty odstranit tehdy, má-li pro
to obtěžovaný vlastník pozemku rozumný důvod, který musí tvrdit. V poměrech
projednávané věci ovšem žalobce tento rozumný důvod netvrdil. Odvolací soud na
základě dokazování provedeného soudem prvního stupně dovodil, že sám žalobce má
na pozemku dva vzrostlé stromy a další předměty vytvářející překážky v jeho
užívání. Stínění části zahrady podle pohybu slunce mohou vytvářet i vzrostlé
stromy na žalobcově pozemku. Stromy, jejichž odstranění se žalobce domáhá, po
pravidelném ořezu žalovanými dosahují výše oplocení mezi pozemky, která činí
1,8 metrů. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá rozumný důvod domáhat se
odstranění stromů žalovanými. Vysvětlil, že takový důvod nelze shledat v
situaci, kdy žalovaní výšku stromů pravidelně regulují, k zastínění pozemku
žalobce dochází jen po určitou omezenou část dne podle sklonu slunečních
paprsků, zastínění se týká pouze zatravněné plochy zahrady (nikoliv bazénu a
pergoly) a jen v omezené části roku, kdy jsou stromy pokryty listím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání
vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnil
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právní otázky,
která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Formuloval ji
přitom tak, zda za rozumný důvod ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z. lze považovat
zdravotní stav konkrétního účastníka řízení a jeho manžela.
Namítal, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho základního práva spočívajícího v
legitimním očekávání spravedlivého řízení. Tento zásah na úrovni podústavního
práva shledal v neposkytnutí poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 1 až 3
o. s. ř. v situaci, kdy mu evidentně hrozil neúspěch ve věci. Odvolací soud
přitom pochybil, pokud uzavřel, že žalobce v řízení netvrdil žádný rozumný
důvod pro odstranění vzrostlých stromů z pozemku žalovaných. Upozornil na svá
tvrzení o tom, že on a jeho manželka nemohou využívat pozemek a bazén jako
osoby zdravotně indisponované k nezbytné rehabilitaci, a tudíž zdravotní stav
je tím důvodem, pro nějž se odstranění stromů domáhá. Má navíc za to, že soudu
nemusel výslovně sdělovat, co je oním rozumným důvodem. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní. Uvedli, že rozsudek odvolacího soudu je
založen na správném právním posouzení věci. Upozornili, že žalobce byl soudy
obou stupňů opakovaně poučován o tom, že na základě výsledků dokazování nelze
učinit závěr o oprávněnosti žaloby. Odvolací soud pak dokonce žalobci poskytl
prostor k možné dispozici s odvoláním, čehož však nevyužil. Dále poukázali na
to, že zdravotní stav žalobce není rozumným důvodem pro odstranění vzrostlých
stromů z jejich pozemku. V této souvislosti poukázali na výsledky dokazování,
zejména zjištění z místního ohledání, fotografie a snímky z Internetu. Při něm
bylo prokázáno, že pozemek žalobce je po většinu dne osluněn a teprve odpoledne
je zastíněn. Nikoliv však předmětnými stromy, ale domem žalobce a vzrostlými
stromy na jeho pozemku. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předkládá v poměrech projednávané věci k řešení právní otázku
existence aplikační podmínky ustanovení § 1017 odst. 1 věta první o. z. pro
vyhovění žalobě na uložení povinnosti odstranit vzrostlé stromy ze společné
hranice mezi pozemky a zdržet se do budoucna výsadby takových stromů. Žádá, aby
se dovolací soud vyjádřil k tomu, zda rozumným důvodem k uložení uvedených
povinností může být zdravotní stav konkrétního účastníka řízení a jeho manžela.
Dovolání není přípustné, neboť dovolací soud se ve své rozhodovací praxi
aplikační podmínkou ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. již zabýval, a to v
souvislosti s řešením otázky dopadající právní úpravy na případ, kdy se
obtěžovaný vlastník pozemku domáhá odstranění stromů z pozemku souseda, které
byly vysázeny před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Předložená právní otázka tak implikuje posouzení, zda žalobou uplatněný nárok
mohl být poměřován § 1017 odst. 1 o. z.
Podle § 1017 odst. 1 věta první o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný
důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti
společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je
odstranil.
Soud prvního stupně s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu (dobu
vysazení předmětných stromů a doručení výzvy k jejich odstranění žalobcem) a
názory prezentované v odborné literatuře (soud prvního stupně citoval z
komentáře k novému občanskému zákoníku autorů Spáčil, J. a kol.: Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 170) dospěl k závěru, že se nová právní úprava nemůže uplatnit.
Žalobu zamítl pro neexistenci aplikační podmínky uvedené v § 127 odst. 1 obč.
zák., tj. že by předmětné stromy na pozemku žalovaných obtěžovaly žalobce
zastíněním jeho pozemku v míře nepřiměřené místním poměrům a omezovaly by jej v
obvyklém užívání pozemku. Odvolací soud s ohledem na judikatorní reflexi nové
právní úpravy imisí v ustanovení § 1013 odst. 1 věta první o. z. a její
obsahové porovnání s úpravou obsaženou v § 127 odst. 1 obč. zák. (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014) dospěl
k závěru, že nárok žalobce je třeba podřídit nové právní úpravě, tedy i
aplikační podmínce obsažené v § 1017 odst. 1 o. z.
V rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, jenž je přístupný na
internetových stránkách dovolacího soudu http://www.nsoud.cz, Nejvyšší soud
uvedl, že „vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním
pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům
obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby
(§ 1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v konečném důsledku
odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním požadavkem na jeho
odstranění.“ Dále vysvětlil, že „úpravu obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. je
možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy
vysázené po 1. 1. 2014. Vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním
pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v obč. zák. neumožňovala domáhat se
jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž
obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity.“
Žádal-li proto žalobce, aby dovolací soud přezkoumal, zda rozumným důvodem pro
odstranění stromů ve smyslu ustanovení § 1017 odst. 1 věta první o. z. může být
zdravotní stav žalobce a jeho manželky, který si vyžaduje častý rehabilitační
pobyt v zahradním bazénu, na nějž však dopadá stín vzrostlých stromů na pozemku
žalovaných, pak pro řešení této otázky dovolání přípustné není. Jestliže
rozhodovací praxe dovolacího soudu použití citovaného ustanovení na účinky
stromů vysázených před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
zapovídá, pak není na místě, aby se dovolací soud zabýval aplikační podmínkou
„rozumného důvodu.“
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svém výsledku v
souladu s judikaturou dovolacího soudu, byť odvolací soud zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než jaký z judikatury vyplývá.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, kterou se odvolacímu soudu (a
rovněž soudu prvního stupně) vytýká neposkytnutí poučovací povinnosti podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ač bylo zřejmé, že mu hrozil neúspěch ve sporu. V
takovém postupu žalobce shledal porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Pomine-li dovolací soud, že žalobce vůbec neuvádí, poskytnutí jakého poučení mu
bylo odepřeno, zda o povinností tvrzení (§ 118a odst. 1 o. s. ř.), či pro
případ jiného právního náhledu odvolacího soudu na věc (§ 118a odst. 2 o. s.
ř.), anebo o povinnosti důkazní (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), nelze přehlédnout,
že poučovací povinnost soudu ve smyslu citovaných ustanovení je sice
koncipována jako objektivní (bez ohledu na to, zda účastník řízení, který nese
břemeno tvrzení či břemeno důkazní, si je sám vědom, že je povinen své procesní
povinnosti splnit), nicméně postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 1. 2011, sp. zn.
21 Cdo 3820/2009). Jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudků soudů
obou stupňů vyplývá závěr, že provedeným dokazováním byl náležitě objasněn
skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí a soud prvního stupně i soud
odvolací vysvětlili důvody, pro které nebyly provedeny další navržené důkazy,
pak jejich postupem nemohlo být zasaženo do práva žalobce na spravedlivý
proces. Kromě toho, argumentace žalobce o porušení práva na spravedlivý proces
vychází z výtky o nedostatku poučení o hrozícím neúspěchu ve věci. Poučení o
neúspěchu ve sporu se ovšem neposkytuje samo o sobě, ale pouze v závislosti na
poskytnutí poučení o potřebě doplnit skutková tvrzení nebo označit (navrhnout)
důkazy, neboť je následkem nesplnění některé z uvedených procesních povinností
účastníkem řízení.
Protože žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho
výroků“, zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti
nákladovým výrokům. Pro výroky o nákladech řízení platí rovněž omezení
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož
dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované
věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 8 083 Kč a
tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobce důvod
přípustnosti dovolání řádně vymezil. Ze stejného důvodu není dovolání
přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, který rovněž – kromě
zamítavých věcných výroků – potvrdil i výrok o nákladech prvostupňového řízení,
jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 16 218 Kč.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. července 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu