22 Cdo 924/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L.
V., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 428/98, o
dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007,
č. j. 25 Co 17/2006-388, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) účastníků, s tím, že do BSM náleží
kromě movitých věcí i hodnota obchodního podílu ve společnosti V. V., s. r. o.,
M. (dále jen „společnost V.“).
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září
2005, č. j. 6 C 428/98-263, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, jež měli
účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů připadá do vlastnictví
žalobkyně: 1. lednička G., asi 210 l, v hodnotě 8.500,- Kč, 2. sedací souprava
A., rozkládací gauč, 2 křesla, v hodnotě 9.500,- Kč, 3. barevný televizor S.,
60 cm úhlopříčka s dálk. ovládáním, 4.500,- Kč, 4. video S., 4 hlavy, stereo, v
hodnotě 2.000,- Kč, 5. automobil zn. F. 650, r. v. 1988, šedé barvy, v hodnotě
7.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 31.500,- Kč“. Výrokem pod bodem II.
uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku
15.750,- Kč a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod body III.
až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků soud rozvedl k 28. 3.
1997, a jejich BSM zaniklo, aniž by účastníci uzavřeli dohodu o jeho
vypořádání. Postupoval podle § 143, § 148 odst. 1, § 149 odst. 1, 3 a § 150
občanského zákoníku ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. („ObčZ“) a movité věci
shora specifikované přikázal do vlastnictví žalobkyni s povinností uhradit
žalovanému vypořádací podíl. Konstatoval, že obchodní podíl žalovaného ve
společnosti V. do BSM zahrnout nelze, neboť na vzniku této společnosti se
podílel výlučně majetek veřejné obchodní společnosti V., který získal otec
žalovaného v restitučním řízení. Pokud žalovaný tento majetek od svého otce a
sestry nabyl bezúplatně v rámci transformace veřejné obchodní společnosti na
společnost s ručením omezeným, jde o věc, resp. právo, která ve smyslu § 143
ObčZ do BSM nepatří. Do BSM nelze zahrnout ani „prvotní vklad“ 100.000,- Kč do
zmíněné společnosti, neboť šlo částku z jejího majetku. Uzavřel, že v rozhodné
době nebyl způsob transformace veřejné obchodní společnosti na společnost s
ručením omezeným obchodním zákoníkem upraven.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 25. září 2007, č. j. 25 Co 17/2006-388, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I. „s tím, že do vlastnictví žalovaného připadá
obchodní podíl ve společnosti V. V. s. r. o. se sídlem M. č. p. 132, M., Ch., v
hodnotě 4,329.000,- Kč“. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod
bodem II. tak, „že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu 1,058.625,- Kč“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem
prvního stupně a s jeho právním závěrem. Provedl listinné důkazy a konstatoval,
že žalovaný složil u peněžního ústavu 100.000,- Kč za účelem založení
společnosti V. a jeho postup odpovídal § 111, § 112 ve spojení s § 60
obchodního zákoníku. Uvedená částka pocházela z BSM – tuto skutečnost žalovaný
hodnověrně nevyvrátil. Uzavřel, že při vypořádání BSM nutno k obchodnímu podílu
žalovaného ve společnosti V. přihlédnout. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 103/2005 a zdůraznil, že obchodní podíl ve společnosti s ručením
omezeným, nabytý ještě před 1. 8. 1998 za trvání manželství jen jedním z
manželů z prostředků náležejících do BSM, je společným majetkovým právem obou
účastníků (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 700/24 a 2 Cdon 1652/97). Dokazování doplnil znaleckým posudkem ke
zjištění hodnoty obchodního podílu žalovaného ve společnosti V. k datu právní
moci rozhodnutí o rozvodu manželství, kterou znalec stanovil částkou
4,329.000,- Kč. Vypořádal se s námitkou žalovaného, že těžební práva nelze
ocenit, jakož i s námitkou žalobkyně ohledně údaje z účetnictví společnosti V.
týkající se částky 9,816.000,- Kč označené jako závazek za otcem žalovaného.
Uzavřel, že celková hodnota BSM zahrnující movité věci a obchodní podíl
žalovaného ve společnosti V. k rozhodnému datu činila 4,360.500,- Kč. S ohledem
na rozhodné a dostatečně odůvodněné okolnosti včetně původu majetku a
skutečnosti, že se žalobkyně na činnosti uvedené společnosti nepodílela,
stanovil odvolací soud poměr podílů mezi účastníky na 25 % pro žalobkyni a 75 %
pro žalovaného
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba účastníci řízení.
Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2
písm. a), odst. 3 OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který zaujal k
otázce závazku společnosti V. za zemřelým otcem žalovaného ve výši 9,816.000,-
Kč, když uzavřel, že žalovaným vylíčené skutečnosti odpovídají provedeným
důkazům, aniž by vzal v úvahu, že o tomto závazku je uvedenou společností
účtováno po smrti otce žalovaného, jinak řečeno, když ke dni právní moci
rozsudku o rozvodu manželství účastníků a k zániku jejich BSM – 28. 3. 1997 –
již osoba, vůči níž je v účetnictví zmíněné společnosti veden závazek v uvedené
výši, nežila. Ač k této otázce dovolatelka navrhla provedení důkazu obsahem
dědického spisu, a aby se touto otázkou dále zabýval znalec, soudy obou stupňů
relevantní důkazy k této záležitosti odmítly provést. Tak bylo znemožněno
zjistit existenci závazku uvedené společnosti a tudíž velikost podílu
dovolatelky na zaniklém BSM. Dále se dovolatelka neztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu ve vztahu k posouzení zásluh účastníků v otázce nabytí a
udržení společných věcí, starosti o rodinu včetně péče o děti a obstarávání
společné domácnosti. V této souvislosti odmítá názor odvolacího soudu, který jí
přiznal 25 % podíl na zaniklém BSM; jeho závěr pokládá za zcela formální,
nevyargumentovaný a tudíž nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaný
nevyjádřil.
Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) a c) OSŘ.
Namítá, že do BSM byl nesprávně započítán podíl ve společnosti V.; jde
o obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, který nemůže být předmětem
vlastnictví, neboť nejde o věc movitou, nemovitou či jiná práva, u nichž zákon
jejich vlastnictví umožňuje. Hodnotu obchodního podílu soud stanovil částkou
4,329.000,- Kč s tím, že její součástí je hodnota tzv. těžebních práv. Takto
převzal názor soudního znalce a nerespektoval námitku, že žádná takováto
peněžně vyjádřená hodnota neexistuje. Společnost V. se řídí obchodním,
živnostenským a horním zákonem, báňská oprávnění mají charakter veřejnoprávního
aktu a nepřichází v úvahu „tržní oceňování“. Nelze souhlasit s tím, že by se
hodnota vlastního kapitálu společnosti měla zvyšovat o hodnotu těžebních práv
poskytnutých společnosti veřejnoprávním aktem; dovolatel v této souvislosti
odkazuje na stanovisko Českého báňského úřadu č. j. 3285/05. K otázce zahrnutí
obchodního podílu do BSM namítá, že jde o majetek, který byl v rámci
restitučního řízení vrácen jeho otci, byl zahrnut do založené veřejné obchodní
společnosti a poté byl v rámci transformace do společnosti s ručením omezeným
bezplatně převeden jemu. Šlo tedy o svého druhu darování majetku, který
nespadal do BSM. Při vypořádání BSM by bylo možné v krajním případě zvažovat,
zda do vypořádací částky má být zahrnuto 100.000,- Kč, představujících částku
na zaplacení vkladu při transformaci společnosti. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K
dovolání žalovaného se žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Rozhodnutí odvolacího
soudu bylo pro žalobkyni příznivější než rozhodnutí soudu prvního stupně;
vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání
proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně změněno v její prospěch, je třeba se zabývat přípustností
dovolání proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu; v této části byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání žalobkyně do úvahy jen podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Protože dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost
dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů
uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze
přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad
procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí..
Napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam nemá.
Žalobkyně v dovolání uplatňuje dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, ke
kterému v tomto případě nelze přihlédnout (viz výše); tvrzené vady řízení,
které měly spočívat v neprovedení navržených důkazů, pak nemohou založit
zásadní význam rozhodnutí. Zbývá tak polemika dovolatelky s rozhodnutím v
části, ve které jí byl přiznán jen 25 % podíl na vypořádávaném společném
majetku.
Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý
z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na
společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo
vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 150
ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že
zákon stanoví příkladmo („přihlédne především“) kritéria pro stanovení jiné než
stejné výše podílu manželů na vypořádávaném společném majetku, a ponechává
prostor pro uvážení soudů rozhodujících v nalézacím řízení, které by dovolací
soud mohl přezkoumat jen pokud by bylo zjevně nepřiměřené. Tak tomu v dané věci
není; odvolací soud řádně vysvětlil, že šlo o bezdětné manželství a že žalovaný
se o nabytí majetku zasloužil podstatně větší mírou (viz str. 8 jeho rozsudku),
nejde tedy o úvahu zjevně nepřiměřenou a není tu nic, co by činilo za
napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně v dané věci není přípustné, dovolací
soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného je v části, ve které byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b), jakož
i v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud vychází z právního názoru, že obchodní podíl ve společnosti
s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů za trvání již zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví manželů z jejich společných prostředků,
představuje společnou majetkovou hodnotu, která se v rámci řízení o vypořádání
tohoto spoluvlastnictví přikazuje účastníku, který je společníkem uvedené
obchodní společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 3989). V
tomto rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „Podle právní úpravy před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. platilo, že předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, mohly být jen věci, zatímco společná majetková práva,
pohledávky a závazky účastníků se vypořádávaly (při nedostatku právní úpravy)
analogicky podle právní úpravy vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů. Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 1966, sp. zn. 4 Cz
10/66, publikované pod č. 46 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966,
podle kterého při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není možné ponechat
stranou ani pohledávky a dluhy, které vznikly za trvání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Taková společná majetková práva či pohledávky nebo
dluhy se pak stejně jako věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, pokud existovaly v době vypořádání, přikazovaly (přikazují) tomu
kterému z účastníků, přičemž se do výroku o vypořádání podílu promítla
(promítne) částka, kterou je ten který účastník v této souvislosti povinen
nahradit druhému. Dovolací soud nepochybuje o tom, že obchodní podíl jako
penězi ocenitelný a převoditelný (viz § 115 ObchZ) soubor práv a povinností
vyplývající z účasti společníka v obchodní společnosti (§ 61 odst. 1 a § 114
odst. 1 ObchZ) představuje jak majetek, který je způsobilým předmětem
vypořádání společného jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ ve
znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tak majetek či majetkové
právo, jež lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, podle § 149 ObčZ ve znění před uvedenou novelou“.
Pokud tedy byla část základního jmění společnosti splacena ze společných
prostředků (a opak se žalovanému, na kterém leželo důkazní břemeno, nepodařilo
prokázat), pak je podle konstantní judikatury třeba celou věc (podíl v obchodní
společnosti) zahrnout do BSM (obdobně viz R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že šlo o opožděnou
platbu; do doby splacení základního jmění tu byl totiž dluh, který byl žalovaný
povinen splnit. „Vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom
jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a
bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně
získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních
podmínek uvedených v § 143 ObčZ a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce
platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví“ (R 57/1970 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
K námitce, že při ocenění obchodního podílu nelze přihlížet k těžebním právům
společnosti, se uvádí: Podle konstantní judikatury se cena majetku pro účely
vypořádání společného jmění manželů stanoví (jestliže se účastníci na ocenění
nedohodli) cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod majetkové
hodnoty v rozhodné době a místě dosáhnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Právní
rozhledy č. 3/2003). Při ocenění je tak třeba přihlížet ke všemu, co zvyšuje
tzv. tržní hodnotu oceňovaného majetku, v daném případě obchodního podílu. Z
tohoto hlediska úvahy odvolacího soudu, vycházející ze znaleckého posudku,
který při stanovení hodnoty obchodního podílu k uvedenému právu přihlížel,
nejsou nelogické; tržní hodnota obchodního podílu by jistě byla nižší, kdyby
společnost uvedené právo neměla. Dovolací soud proto nemá důvod zpochybnit
odborné závěry ustanoveného soudního znalce, ani na ně navazující právní
posouzení provedené odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích
důvodů uplatněných žalovaným správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§
243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
žádný z dovolatelů neměl ve věci plný úspěch (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 OSŘ); proto žádnému z nich nenáleží jejich náhrada..
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu