22 Cdo 993/2018-417
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R.
P., zastoupeného Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská
695/38, proti žalované D. R., zastoupené Mgr. Umarem Switatem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Dědinova 2011/19, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 7/2014, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 32 Co 227/2017-384,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 32 Co 227/2017-384,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 3 C 7/2014-302,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem
spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? k budově – rodinný dům stojící na
pozemku zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV pro k. ú. a obec Č. u
Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Tento požadavek žalobce odůvodnil
tím, že se měl do roku 2010 podílet spolu s M. R. (tehdejší vlastnicí
nemovitosti, kterou následně převedla na žalovanou) na rekonstrukci shora
uvedené nemovitosti.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při rekonstrukci nemovitosti nedošlo
k destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, ale bylo
ponecháno a dostavěno přízemí a nově vybudováno podkroví. Nevznikla tak
(zhotovením) nová věc v právním slova smyslu, a proto žalobce nemohl nabýt
tímto způsobem vlastnické právo. Jelikož z provedeného dokazování rovněž
nevyplynulo, že žalobce a M. R. uzavřeli dohodu, že se žalobce po provedené
rekonstrukci stane podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5.
12. 2017, č. j. 32 Co 227/2017-384, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud po zopakovaném dokazování (výslechem svědka Z. K.) dospěl k
závěru, že při rekonstrukci nemovitosti došlo k destrukci obvodového zdiva pod
úroveň stropu nad prvním podlažím, původní stavba tedy zanikla jako věc v
právním slova smyslu a vznikla zhotovením stavba nová. Uzavřel však, že žalobce
nezhotovil tuto novou věc – neuskutečnil stavbu – s úmyslem mít ji pro sebe,
resp. v podílovém spoluvlastnictví s M. R. (a nenabyl tak k ní spoluvlastnické
právo), ale dlouhodobým a konstantním obsahem vůle žalobce bylo nestát se
spoluvlastníkem nemovitosti, což mělo svůj základ v pohnutce žalobce vyhnout se
plnění případných peněžitých závazků vyplývajících ze žalobcova podnikání.
Proto výrok soudu prvního stupně o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního
soudu. Napadá postup odvolacího soudu, který dospěl k jiným, resp. novým,
skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně (a to o obsahu vůle žalobce
vztahující se k nabytí spoluvlastnického práva k nemovitosti zhotovením) na
základě hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, aniž by je sám
zopakoval. Takový postup odvolacího soudu je ovšem v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (v této souvislosti odkazuje
např. na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14). Dále
namítá, že žalovaná v průběhu celého řízení nerozporovala vůli žalobce nabýt
spoluvlastnické právo k nemovitosti na základě jejího zhotovení, a proto
odvolací soud neměl obsah jeho vůle ani zjišťovat. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího i nalézacího soudu změnil a žalobě vyhověl, příp.
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení a nařídil, že věc bude z důvodu závažných vad přikázána jinému senátu
odvolacího soudu.
Žalovaná považuje postup odvolacího soudu za správný. Má za to, že odvolací
soud dospěl na základě zásady volného hodnocení důkazů ke shodným závěrům jako
soud prvního stupně. Opakování svědeckých výpovědí považoval za nadbytečné, a
proto nebyl povinen zopakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně.
Ztotožňuje se také s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. bude-li shledáno přípustným,
zamítl.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s.
ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně.
Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Podle § 213 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky
navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke
zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno
rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
I když ve smyslu § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, dospěje-li k závěru, že tento
skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit
způsobem předepsaným v § 213 o. s. ř.
Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která
učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a
to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je
nutné, aby tyto důkazy
(nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný
podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu srov. nález Ústavního
soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, dostupný na nalus.usoud.cz,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011, tato
rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz).
Postup odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění
soudu prvního stupně, resp. je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není
v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata
dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v
oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho
základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V posuzované věci soud prvního stupně uvedl, že na základě provedené
rekonstrukce nedošlo k zániku původní nemovitosti a vzniku nemovitosti nové
(věci v právním slova smyslu). Dále vzal za prokázané, že mezi žalobcem a M. R.
nebyla uzavřena žádná dohoda, na základě které by po provedené rekonstrukci
nabyl žalobce spoluvlastnické právo k nemovitosti.
Jelikož odvolací soud uzavřel, že provedenou rekonstrukcí vznikla nová věc v
právním slova smyslu, následně posuzoval, zda žalobce byl (v občanskoprávním
smyslu) jedním ze stavebníků nové nemovitosti, a nabyl tak vlastnické právo k
nově zhotovované stavbě. Proto zjišťoval obsah vůle žalobce jako osoby, která
se měla na stavbě podílet, zda obsahem vůle žalobce bylo uskutečnit stavbu s
úmyslem mít ji pro sebe (tato skutková zjištění soud prvního stupně s ohledem
na jeho právní posouzení věci z provedených důkazů neučinil). Zjištění obsahu
vůle žalobce představuje skutkové zjištění vycházející z provedených důkazů (§
132 o. s. ř.).
Odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním o obsahu vůle žalobce na základě
výslechu Z. K. provedeného jako důkaz při jednání odvolacího soudu konaném 27.
11. 2017 (č. l. 373-378), dále vyšel z účastnické výpovědi žalobce učiněné před
soudem prvního stupně při jednání konaném 27. 5. 2015 (č. l. 98) a z obsahu
spisu vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 62/2007 (konkrétně
z výpovědi žalobce učiněné v této věci v postavení svědka), který byl jako
důkaz proveden před soudem prvního stupně při jednání konaném 10. 11. 2014 (č.
l. 52). Odvolací soud tedy doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně
nezbytná pro rozhodnutí ve věci, aniž provedl (zopakoval) v rámci odvolacího
řízení účastnickou výpověď žalobce a důkaz spisem vedeným u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 5 C 62/2007. Postup odvolacího soudu tak není v souladu
se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem byla odňata žalobci
reálná možnost jednat před soudem, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.
Důvodná však není námitka žalobce, že žalovaná nerozporovala v průběhu celého
řízení tvrzení o obsahu vůle žalobce nabýt spoluvlastnické právo k nemovitosti.
Žalovaná již ve vyjádření k žalobě uvedla, že tvrzení žalobce uvedená v žalobě,
mimo jiné že žalobce zhotovil novou věc – stavbu s úmyslem mít ji pro sebe,
nejsou pravdivá a v průběhu celého řízení tvrdila a prokazovala, že žalobce
nemohl nabýt vlastnické právo na základě provedené rekonstrukce nemovitosti.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Jelikož
Nejvyšší soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve
smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. (z důvodu nezbytného zopakování dokazování v
odvolacím řízení), zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.)
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
K dovolatelem navrhovanému nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný senát
odvolacího soudu, dovolací soud nepřistoupil, neboť důvody pro takový postup ve
smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny (v řízení před odvolacím soudem
nedošlo k tak závažným vadám, které by tento postup odůvodňovaly).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o.
s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu