23 Cdo 1008/2024-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. M., zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem ve Frýdku- Místku, Farní 19, proti žalovanému R. D., zastoupenému Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr 433, o zaplacení 279 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 84/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 24 Co 217/2023-179, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 C 84/2022-130, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se v řešené věci domáhal na žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 279 040 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaný porušil smluvní povinnost provést opravu střechy domu, ve kterém se nacházela bytová jednotka převáděná ze žalovaného na žalobce.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 C 84/2022-130, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu o zaplacení 279 040 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 70 567,20 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 23 522,40 Kč (výrok II). Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o povinnosti žalovaného je absolutně neplatné, neboť se jím žalovaný zavázal k plnění od počátku nemožnému, když střecha domu byla ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek a disponovat s ní tak mohlo jen společenství vlastníků jednotek, a nikoliv žalovaný jako prodávající.
3. Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (oba výslovně v celém jejich rozsahu), napadl žalobce včasným dovoláním, v němž
namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadená rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Konkrétně namítal, že se soudy při řešení otázky absolutní neplatnosti ujednání o dluhu žalovaného odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020 (uveřejněného pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč., dále jen „R 104/2020“, který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle něhož adverbium zjevně, použité v § 588 o. z., nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Dále namítal (s odkazem na zákonná ustanovení a odbornou literaturu), že právní otázka (ne)možnosti sjednaného plnění má být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, neboť smluvní plnění spočívající v zajištění opravy střechy podle něj nelze označit za nemožné jen z toho důvodu, že by ujednáním smluvních stran měly být vázány rovněž třetí osoby, resp. z důvodu, že střecha nebyla ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Konečně namítal, že žalovaný nevznesl námitku neplatnosti smluvního ujednání v promlčecí lhůtě, a toto právo se proto promlčelo, a vytkl oběma soudům, že se ve svých rozhodnutích odchýlily od „právních předpisů“.
4. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Ztotožnil se s právním posouzením věci oběma soudy.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovoláním výslovně napadl nejen rozsudek odvolacího soudu, ale rovněž rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád ovšem neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud z tohoto důvodu řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil, protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
7. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Může-li být dovolání přípustné jenom podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí být z obsahu dovolání patrno, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrné, od kterého svého (již dříve přijatého) řešení otázky hmotného či procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud nyní odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
11. Těmto požadavkům žalobce nedostál ve vztahu k otázce (ne)možnosti sjednaného plnění, neboť ve vztahu k ní řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání v tomto směru obsahuje pouze obecné tvrzení o tom, že dovolacím důvodem je „nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu a právních předpisů“, a o tom, že „dle dovolatele má být tedy právní otázka vyřešena jinak“. Z dovolání však není zřejmé, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu (vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky (ne)možnosti plnění. Stejně tak z něj není zřejmé, od kterého Nejvyšším soudem již dříve přijatého řešení této právní otázky by se měl dovolací soud nyní odchýlit, tj. posoudit ji jinak. Žalobce žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto smyslu necituje, neparafrázuje ani jinak neoznačuje.
12. Pokud snad měl dovolatel formulací, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, na mysli, že právní otázka (nemožnosti plnění) vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozsudku má být jinak posouzena dovolacím soudem, lze dodat, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobce, že dovolací soud má posoudit jinak právní otázku vyřešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
13. Uplatněním podrobné dovolací argumentace (i s odkazy na odbornou literaturu a znění zákona), pro kterou měl žalobce za nesprávné řešení uvedené otázky odvolacím soudem, žalobce řádně vymezil pouze další z obligatorních náležitostí dovolání, tj. dovolací důvod. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření dovolatele k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (ve vztahu ke každé předložené otázce), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
14. Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu dovolání, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části (k uvedené námitce).
15. Obdobně je dovolání vadné ohledně dovolací argumentace žalobce o nevznesení námitky neplatnosti žalovaným v promlčecí lhůtě. Ani ve vztahu k ní totiž žalobce řádně nevymezil, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení dané právní otázky odchýlit, resp. od jakého vlastního řešení vymezené otázky by se měl dovolací soud nyní odklonit (posoudit otázku jinak).
16. Namítal-li žalobce nesprávné posouzení otázky absolutní neplatnosti ujednání, jímž se žalovaný zavázal opravit střechu domu, a tvrdil-li, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od R 104/2020, patrně přehlédl, že jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývalo výkladem výrazu „zjevně“ ve vztahu k neplatnosti právního jednání, které „odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek“ podle § 588 větě první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud neposuzoval otázku neplatnosti právního jednání zavazujícího k plnění od počátku nemožnému podle § 588 věty druhé o. z. (tj. neplatnosti z jiného důvodu nezávislého na výkladu výrazu „zjevně“), která byla určující pro napadené rozhodnutí. Argumentace žalobce odkazující na daný rozsudek se tak zcela míjí s posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud se proto zjevně nemohl odchýlit od žalobcem označeného rozsudku. Nejvyšší soud přitom vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolaní podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. shodně například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1443/2021).
17. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v rozsahu části výroku I, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. 18. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2024 Mgr. Jiří Němec předseda senátu